Jedním z častých doporučení „globálních“ ekonomů, jak hledat cestu z krize periferních zemí eurozóny, je stimulovat německou poptávku po dovozech. Logika této úvahy vede asi tudy: pokud by Německo zahájilo fiskální expanzi, například snížením sazeb z přidané hodnoty a zvýšením veřejných výdajů a investic, snížilo by svůj obchodní přebytek i přebytek bilance běžného účtu. Může si to dovolit, neboť momentálně se německý stát financuje fakticky zadarmo (výnos z německých obligací je nulový, ba dokonce lidé jsou ochotni za držení německých dluhopisů platit), takže podle některých projekcí může díky velmi nízkým nákladům na obsluhu dluhu dosáhnout vyrovnaného rozpočtu už v příštím roce. To je pro Evropu ve skutečnosti až příliš dobrá zpráva, protože zatímco Jih potřebuje šetřit, měly by severské státy s robustními veřejnými financemi celkovou poptávku podpořit, jinak se Jih ze svrabu nedostane. A protože je Německo s odstupem největší evropskou ekonomikou, leží odpovědnost za růst hlavně na jeho bedrech.
V základní rovině makroekonomické politiky není proti těmto argumentům co namítnout. Náš zvídavý týdeník se ale podíval o úroveň níž, aby si ověřil, co Němci mohou pro oživení růstu svojí dovozní poptávkou pro jih eurozóny udělat doopravdy. Spolkový statistický úřad ve Wiesbadenu uvádí podíly jednotlivých zemí na celkových německých vývozech a dovozech s germánskou precizností na tři desetinná místa. Pak už stačí si spočíst, kolik vývoz do Německa představuje v poměru k HDP (data o nominálním HDP jsou z Mezinárodního měnového fondu).
A výsledek? Když italský vývoz do Německa není ani ekvivalentem tří procent loňského italského HDP, v případě Španělska jde o usmolená dvě procenta a u Řeků nepředstavuje poměr ani jedno celé procento, je vliv německé konjunktury na HDP jižního křídla skoro zanedbatelný. I kdyby se vývoz do Německa zdvojnásobil (což je nepravděpodobné), pořád by to s Jihem dostatečně nepohnulo.
V ekonomickém týdeníku, jako je Euro, se nebudeme dopouštět běžné chyby, kdy se poměr exportu k HDP vydává div ne za HDP samotný. Do HDP totiž vstupuje vývoz jen nepřímo v podobě salda mezi vývozem a dovozem a „čistý vývoz“ bude přispívat k růstu HDP mnohem „snáze“ přes snižování dovozu (daného poklesem domácí spotřeby) než expanzí vývozu. Touhle cestou se sice čistý vývoz může rychle zlepšit, ale země se přitom v mizerii přímo koupe, zvlášť když má společnou měnu a nemůže si pomoct devalvací. V Aténách by mohli povídat.
Paradoxně jedinou zemí v přehledu, které by stimulování dovozu do Německa viditelně pomohlo, by nebyla ani Itálie, ani Portugalsko, ani Španělsko, a už vůbec ne Řecko, ale hlavně Česko, kde poměr vývozu do Německa k HDP je mnohonásobkem všech výše uvedených, a možná ještě Irsko. Jak Česko, tak Irsko mají v obchodě s Německem aktivní saldo, a přes vysokou dovozní náročnost českého vývozu do Německa by předpokládaný dopad německého stimulu na růst českého HDP byl významný a kladný. Jih je se Severem propojen mnoha vazbami (někdo musel ty schodky běžného účtu trvající mnoho let financovat), ale že by se Jih mohl z recese „vyexportovat“ přes Německo? Takhle jednoduché to nebude, bohužel.
