Nový muž u kormidla Koizumi se těší nevídaně vysoké podpoře voličů
Druhá největší ekonomika světa stagnuje už více než deset let. Za tu dobu nezabral ani tucet vládních finančních injekcí obnášejících v přepočtu asi bilion dolarů. A co je horší, Japonsko se propadá v mezinárodním srovnání konkurenční schopnosti, má obří rozpočtový deficit a největší veřejný dluh mezi zeměmi Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Vše se ale změní, neboť nastoupil nový premiér, říkají voliči, kteří devětapadesátiletého Junichira Koizumiho zbožňují, ačkoliv ještě nevědí, co udělá. Ale skeptici namítají, že Země vycházejícího slunce se potýká s tolika problémy, že na ně jeden premiér, i kdyby uměl zázraky, nestačí.
Nový šéf japonské vlády Koizumi před stotisícovým shromážděním v jednom z tokijských parků slíbil, že rázně přemění nejenom hospodářství, ale také japonskou politiku. Proto také do sedmnáctičlenného kabinetu jmenoval nebývalý počet žen – pět. Nejvlivnější z nich je ministryně zahraničí Makiko Tanaková. „Největší výzvou pro nový kabinet je nalézt cestu k hospodářskému vzkříšení, cituje agentura Reuters japonský list Yomiuri Shimbun, podle kterého veřejnost nebude Koizumimu případný nezdar tolerovat.
Nebývalá důvěra.
Její vztah s novým premiérem japonský tisk charakterizuje
jako líbánky. Podle průzkumu listu Yommiuri nyní Koizumiho podporuje 87 procent Japonců a k podobným impozantním číslům dospěly i jiné sondy veřejného mínění. Skoro tak velké důvěře se v Japonsku při nástupu do premiérské funkce naposledy těšil v roce 1993 Morihiro Hosokawa, u něhož průzkumy udávaly 73 procent.
Japonsko se v minulém desetiletí potýkalo nejenom s hospodářskou ospalostí, ale i s politiky, jimž chybělo výrazné charisma. To o Koizumim neplatí, shodují se západní zdroje. Hodně mu v tom pomáhá nejenom jeho řečnické umění, ale i zevnějšek. Na rozdíl od naprosté většiny japonských politiků si potrpí na světlé obleky a pečlivě uvázanou kravatu. A také hovoří velmi dobře anglicky.
Malý převrat ve straně.
Koizumi byl postaven do čela vlády poté, kdy v klání o předsednictví ve své Liberálně demokratické straně (LDP) s velkou převahou porazil zkušeného harcovníka a bývalého premiéra Rjútara Hašimota. To pokládají znalci japonské politické scény za „seismický otřes , jenž by mohl mít blahodárné účinky nejenom pro nejvlivnější stranu, ale i pro celou zemi. LDP, vládnoucí skoro nepřetržitě od roku 1955,
je voliči převážně vnímána jako nakažená korupcí, svázaná „zvláštními zájmy a zmítaná neustálými šarvátkami mezi jednotlivými frakcemi. Koizumi slibuje, že vnitropartajní hašteření skončí. Měl by to dokázat velice rychle, neboť jeho stranu čeká už koncem července „zkouška ohněm – volby do horní komory japonského parlamentu (Sněmovny poradců).
Chce to nový motor
Liberálně demokratická strana vládnoucí se dvěma koaličními partnery by tak měla zvládnout velice těžký a zároveň delikátní úkol: zachovat alespoň navenek harmonii a zasadit se o urychlení reforem. Ty by měly pomoci konečně vyléčit těžce nemocný bankovní sektor, uvolnit pravidla podnikání včetně větších možností pro cizí konkurenci.
Japonsku jinak hrozí, že se nebude schopno přizpůsobit změnám, jež probíhají ve světovém hospodářství, varuje jarní zpráva Mezinárodního měnového fondu, zveřejněná minulý týden. Japonci se podle ní nemohou věčně spoléhat na své tradiční „motory růstu – export a naakumulovaný kapitál, nýbrž se musejí postarat o rychlejší růst produktivity práce. Jedním z posledních varování pro jejich ekonomiku je také zpráva Mezinárodního ústavu pro rozvoj řízení ze švýcarského Lausanne. Ten každoročně sestavuje pořadí zemí podle jejich konkurenční schopnosti. V tom letošním Japonsko dále kleslo na velmi nelichotivé šestadvacáté místo.
Ledová sprcha od statistiků.
Hned druhý den po zvolení (v pátek 27. dubna) si musel předseda vlády uvědomit, že jedna věc jsou pomíjivé líbánky s voliči, ta druhá nepříjemná hospodářská realita. Statistikové předložili zprávu za březen, podle které hospodářství zřetelně zpomaluje. Dále klesaly průmyslová výroba a již čtvrtý měsíc po sobě i příjmy zaměstnanců a spotřeba domácností. Obavy, že zemi hrozí deflace, tak dále zesílily.
Čelit jí dalšími rozpočtovými injekcemi nelze, a to nejen protože se ty předchozí v podstatě minuly účinkem. Japonský schodek veřejných financí se letos přiblíží deseti procentům hrubého domácího produktu. K takovému ukazateli se „nedopracovala žádná z nejvyspělejších světových ekonomik. „Vláda v Tokiu si půjčuje každou hodinu čtyřicet milionů dolarů, uvádí v americkém týdeníku Business Week Wilbur Ross investující na japonských burzách.
Co dělat?
Dosavadní Koizumiho představy o budoucí reformě jsou neurčité. Analytici v žádném případě neoznačují jeho kabinet (sedí v něm sedm ministrů z předchozí Móriho vlády) za „revoluční . Novému ministru financí Masajuru Shiokawovi je 79 let a vůbec se netají tím, že toho o ekonomice příliš neví. Odborníci vkládají mnohem větší naděje do univerzitního profesora Heiza Takenakyho, který je znám jako velký zastánce rázných hospodářských reforem.
Liberálně demokratická strana už před časem přišla s opatrným plánem, aby banky během tří let odepsaly část špatných půjček a začaly úvěrovat jenom ekonomicky zdravé firmy. Ale opozice poukazuje na to, že tento plán se dotýká jenom těch nejhorších úvěrů v úhrnné výši 270 miliard dolarů. Koizumi by chtěl dobu ozdravného řezu zkrátit na dva roky a přimět banky k odepsání mnohem větší sumy.
Banky by také měly více posílat dlužníky do konkursu. Důsledkem by ale byla vyšší nezaměstnanost, jež se nyní pohybuje kolem 4,7 procenta. A protože Japonsko nemá systém podpor v nezaměstnanosti jako západní Evropa či USA, Koizumi slibuje, že ho zavede. Lidem bez práce by se podle jeho představ mělo po dobu jednoho roku vyplácet až sto procent předchozího příjmu. Důvodem takové velkorysosti není jenom zmírnit obavy lidí, ale především ulehčit firmám rozhodování o restrukturalizaci.
Nejvíce ale ohromil Koizumiho návrh privatizovat státní systém poštovních spořitelen, jemuž miliony domácností svěřily astronomickou sumu odpovídající v přepočtu dvěma bilionům dolarů. Po celá desetiletí tyto peníze sloužily jako zdroj pro financování vládních projektů, zejména v infrastruktuře. Premiér by tento systém spoření rád rozbil na regionální spořící fondy, jež by se následně dostaly do soukromých rukou. Zmíněný plán ale obsahuje velké riziko, neboť privatizací by se citelně omezily úvěrové zdroje pro ekonomiku.
