Jedna věc se premiérovi Babišovi nedá upřít: dokáže v pravou chvíli přiznat
chybu či ustoupit, což je vlastnost v české politice dosti nevídaná. Pravda,
Babiš to někdy udělá několikrát týdně, nebo dokonce denně, takže pak není úplně
jasné, kde právě stojí, ale o to nakonec šéfovi ANO ani nejde.
Babiš se neomlouvá či neustupuje proto, aby nechal promlouvat tomu, jak se
věci mají. Tedy to, čemu se ještě donedávna říkalo pravda, což je dnes, v době
„postpravdivé“ poněkud riskantní podnik. Premiér ustupuje právě kvůli samotnému
gestu ústupu či přiznání, které dokáže i z vážné chyby udělat drobnější
nevědomý omyl, obrousit ostré hrany předchozích činů i pro ty, kteří premiéra
jinak tvrdě kritizují (tento text budiž příkladem).
Spor o legálnost omezení pohybu a práce kvůli pandemii koronaviru opozice
vyhrotila do principiálního sporu, v němž se vláda ukazovala jako podvodnice,
která se tímto způsobem chtěla vyhnout placení náhrad škod. Babišův sněmovní
ústupek mění principiální podvedení podnikatelů v neinformované opomenutí,
takže bitevní pole zmizelo ještě dříve, než se doopravdy začalo bojovat, a
ještě premiérovi naskočily plusové morální body.
To v české politice opravdu umí málokdo. Vlastně nikdo. Teď ještě, aby toto
morální gesto alespoň chvíli udrželo svou hodnotu a premiér vzápětí opět
neotočil.
Třeba až se podnikatelé na základě rozhodnutí soudu začnou reálně domáhat
svých ztracených peněz. Tak držme všem palce! Na Babišově dílčím morálním
vítězství to ale samozřejmě už nic nezmění.
