Petr Nečas se stal konzultantem a dělá obchody s Čínou. Premiéři-úředníci nacházejí azyl v bankách. A Jiří Paroubek klesá ke dnu
Jestli se v tomto týdnu v Hongkongu na konferenci o zátěžových testech bank objeví plachý hubený pán, bude to předseda Institutu pro finanční stabilitu Josef Tošovský.
V roli šéfa instituce, která spadá pod Banku pro mezinárodní platby, slaví letos patnáct let. Málokdo si vzpomene, že je to bývalý guvernér České národní banky a hlavně premiér vzešlý z politické krize roku 1997. Česko mělo celkem tři „úřednické“ premiéry.
Všichni dnes pracují v bankovním sektoru. V porovnání s ostatními mají klidný život: Mirek Topolánek rozjíždí energetický a developerský byznys, podnikatelské spády má i Petr Nečas. A Jiří Paroubek tak trochu neví, co si se sebou počít. Václav Klaus První premiér samostatné České republiky Václav Klaus odcházel z funkce po politické prohře a rozpadu menšinové koalice v roce 1997. Zůstal však jediným premiérem, který i po ochodu ze své funkce byl bez přestávky aktivní v nejvyšší politice dalších dlouhých patnáct let. Z pozice pouhého poslance se hned po předčasných volbách v roce 1998 vrátil do vrcholné ústavní funkce předsedy Poslanecké sněmovny a v březnu 2003 se stal prezidentem; svou pozici obhájil v roce 2008. V obou volbách, kdy se hlava státu volila ještě tradičně v parlamentu, mu velmi účinně pomohl jeho nástupce v čele ODS Mirek Topolánek, s nímž Klaus neměl zrovna idylické vztahy.
Po skončení druhého prezidentského období mu zase velmi výrazně pomohl nejbohatší Čech Petr Kellner s návratem do akademického světa, když financoval vznik Institutu Václava Klause (IVK), think tanku, do něhož si exprezident přivedl své nejbližší spolupracovníky z Hradu. IVK má za dva roky svého působení za sebou sedmnáct publikací ke společenským tématům.
Klaus také v roce 2013 nastoupil do amerického think tanku Cato Institute, který s ním však zhruba po roce rozvázal spolupráci kvůli Klausovým názorům na příčiny krize na Ukrajině a na režim prezidenta Putina v Rusku.
Josef Tošovský Klausův nástupce Josef Tošovský je dnes již poněkud pozapomenutým premiérem, který má primát v tom, že byl prvním tzv. úřednickým předsedou vlády. Do premiérské funkce se tehdy velmi populární guvernér České národní banky dostal po rozpadu Klausovy koalice z rozhodnutí tehdejšího prezidenta Václava Havla. Nakonec právě konflikt mezi Klausem a centrální bankou spojený s měnovou krizí a následnou devalvací koruny byl katalyzátorem tehdejší vládní krize. Tošovský od Havla nedostal moc na výběr. Pokud by nekývl na premiérskou funkci, z ČNB by ho prezident odvolal. V případě souhlasu s politickým angažmá měl slib, že se po volbách do své funkce vrátí. Havel slib splnil a v červenci 1998 ho opět jmenoval guvernérem. To však vydrželo jen rok a půl. V listopadu 2000 rezignoval a stal se šéfem vlivného Institutu pro finanční stabilitu, součásti Banky pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji, kde působí dodnes.
Odchod ale nebyl dán ani tak atraktivní nabídkou, jako spíše frustrací z toho, co se v Česku dělo. Rozhodnutí o odchodu ze země padlo krátce po krachu IPB a jejím následném prodeji ČSOB. Nikdy toto rozhodnutí veřejně nekritizoval, ale zasvěcení věděli, že s ním hluboce nesouhlasil, protože očekával, že zvolený postup, při němž vstoupilo Česko do mnohaletého sporu s mocnou Nomurou, bude velmi drahý, a on po zkušenostech s krachem Agrobanky u toho zřejmě nechtěl být moc blízko.
Tošovský dnes s médii nekomunikuje a Česko nenavštěvuje příliš často. Jeho deziluzi z tuzemských poměrů navíc zřejmě posílil i Václav Havel, když v rozporu s jeho doporučením i jakousi nepsanou dohodou jmenoval novým guvernérem Zdeňka Tůmu. Naposledy bylo v Česku o Tošovském víc slyšet v roce 2007, kdy ho Rusové navrhli na post šéfa MMF proti unijnímu kandidátovi Dominiquu Strauss-Kahnovi. Nepodpořila ho ovšem ani česká delegace.
Miloš Zeman Mimo byznys je, alespoň oficiálně, současný prezident a někdejší premiér Miloš Zeman.
Z premiérského křesla odešel původně na odpočinek, jeho první prezidentský pokus v roce 2003 nevyšel. Čas trávil v domě na Vysočině, a pokud ho zkoušeli novináři kontaktovat, odbýval je s tím, že už s politikou skončil. V roce 2010 ještě zkusil štěstí u Strany práv občanů – zemanovci, po neúspěšných parlamentních volbách v roce 2010 však na místo předsedy rezignoval. O tři roky později ho ale vynesla do popředí kampaň před přímou volbou prezidenta. Zeman se navzdory svému někdejšímu rozhodnutí po deseti letech do vrcholné politiky vrátil.
Vladimír Špidla Sociálnědemokratický premiér Vladimír Špidla proslul svérázným oblékáním, zálibou ve čtení svodek BIS a občasnými kolapsy při ranním joggingu. Po ukončení premiérské kariéry se stal eurokomisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2004 až 2010). Fundament pro tuto problematiku na rozdíl od jiných eurokomisařů měl, po roce 1989 byl ředitelem Úřadu práce v Jindřichově Hradci a působil jako ministr práce a sociálních věcí.
V roce 2010 kandidoval do Senátu v Českém Krumlově, ale cílové mety nedosáhl. Od října 2011 je ředitelem sociálnědemokratického think tanku Masarykovy demokratické akademie, na počátku roku 2014 se stal vedoucím Odboru poradců a poradkyň předsedy vlády. Špidla je také spolu s dalšími exministry Ivanem Pilipem nebo Vladimírem Kostelkou lektorem Diplomatické akademie někdejšího lidoveckého ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody. Na akademii Špidla vyučuje evropskou integraci.
Po odchodu do důchodu v 65 letech (tedy v příštím roce) by se měl Špidla stát dobře zajištěným důchodcem. Základní hrubý plat eurokomisaře činil v době jeho působení v Bruselu v přepočtu 515 tisíc korun měsíčně.
Za každý celý rok ve službě má nárok na doživotní penzi ve výši 4,275 procenta ze svého základu. Za pět let služby se jedná o 21,4 procenta platu, tedy před budoucími valorizacemi výše jeho měsíční penze činila 110 tisíc korun hrubého. Končící komisaři zároveň dostávají tři roky odstupného, v případě pět let pracujícího Špidly šlo o 55 procent ze základní mzdy, tedy přes 280 tisíc korun hrubého měsíčně. Výměnou za to nesměl pracovat například pro některé soukromé firmy.
Stanislav Gross Nejmladší premiér v českých dějinách patří k těm, kteří se v politickém důchodu rozhodli riskovat a zbohatnout. Mimo jiné za pomoci cenných konexí z politických dob.
Stanislav Gross to dotáhl daleko, až na hranici prověřování policií. Když v roce 2005 zhasínala jeho rychlá politická kariéra, protože nedokázal vysvětlit, kde vzal na luxusní byt, málokdo by tipoval, že se tento neobratný muž dostane do klubu multimilionářů.
Brzy překvapil. V roce 2007 si půjčil 21 milionů korun a od svého známého koupil 31 procent akcií firmy Moravia Energo. O pár měsíců později je prodal za 110 milionů korun. Kauza zajímala i policii, ale případ svého někdejšího šéfa (tj. ministra vnitra) odložila. Gross si svého postpremiérského života uměl užívat. S médii nemluvil a jen z veřejných zdrojů se dalo vypátrat, co všechno mu vlastně patří. Advokát Stanislav Gross měl byt na Floridě, rodinné sídlo na okraji Prahy, statek s restaurací.
Později se začalo zhoršovat jeho zdraví, a když se objevil v televizi na sklonku roku 2014, bylo jasné, že zápasí se smrtelnou nemocí. Přiznal, že nebýt politiky, neudělal by tak dobré obchody, a omluvil se voličům, kteří v něj vkládali důvěru. Útěchu našel ve víře v Boha, zemřel letos v dubnu na amyotrofickou laterální sklerózu ve věku pětačtyřiceti let.
Jiří Paroubek Expremiér Jiří Paroubek bývá plný překvapení. Netušil, že ho na vlastní svatbu vezou dvoustovkou, protože spal. Jeho knižního opusu Plnou parou v politice se oficiálně prodalo mnohem víc, než měl čtenářů. A když nedávno vyšlo najevo, že jeho pidistrana LEV 21, jež v posledních sněmovních volbách utrhla plných 0,07 procenta hlasů, dostala od sponzorů štědrých 43,3 milionu korun, překvapil Paroubek znovu. „To se mi nezdá,“ komentoval to.
Nikdo včetně jeho bývalých politických spolupracovníků taky neví, čím se Paroubek, jenž se na sklonku politické kariéry finančně slušně rozmáchl (nemovitosti v Praze i Řecku), nyní vlastně živí. Na dotaz týdeníku Euro před časem odpověděl vyhýbavě s tím, že dělá ekonomické poradenství. O něm mluví i jeden z lobbistů blízkých ČSSD, ani on však neví nic přesnějšího. Podle jeho slov se Paroubek „trápí“.
Podle vysokého úředníka někdejší Paroubkovy vlády zůstaly exšéfovi ČSSD „určité prostředky“ z nejdražší volební kampaně v historii v roce 2010, za niž strana oficiálně utratila 300 milionů korun, zatímco neoficiální informace mluví až o půlmiliardě. Ani ty ale údajně nestačí do konce života, zvlášť když Paroubek po svatbě se svou bývalou tlumočnicí nežije úplně skromně. Ostatně občas si na své existenční výhledy postěžuje kamarádům.
Paroubka finančně dlouho podporoval kmotr jeho dcery a také bývalý kmotr severočeské politiky Petr Benda; právě on mu zapolitika jistil v Teplicích předvolební bydlení a poté dal LEV 21 dvanáct milionů korun jako sponzorský dar. Jenže tehdy Paroubek ještě sliboval aspoň mizivý potenciál v případě volebního úspěchu – ať už ve sněmovních, krajských nebo evropských volbách. Všechny Paroubek prohrál a z čela strany odešel. Jeho politický potenciál dosáhl nuly. Někteří severočeští sociální demokraté přesto říkají, že Paroubka s Bendou stále občas potkají na některém z tamních úřadů, případně ve veřejné firmě. Mirek Topolánek „Svěží vánek Topolánek,“ říkávalo se, když Mirek Topolánek přebíral vedení ODS. Svěží vánek nyní – kromě energetického byznysu – vnáší i do realitní branže. V půlce března se stal majitelem společnosti Eliášova 922 (jeho manželka Lucie Talmanová je jednatelkou), která má jako předmět podnikání uveden pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor.
V byznysových kruzích už delší dobu koluje informace, že Topolánek movitějším lidem nabízí zhodnocení investic ve svém fondu. Od června roku 2013 sedí Topolánek se synem filmového producenta Ondřeje Trojana Tadeášem ve společnosti s ručením omezeným European Capital Partners Investments, kde mají oba poloviční podíl. Tato firma je stoprocentním vlastníkem společnosti ECPI Management, ze 75 procent vlastní také společnost ECP Real Estate a z 52 procent pak firmu Heliopol.
Topolánek je ale aktivní především v energetice. Šéfuje Teplárenskému sdružení České republiky a je předsedou dozorčí rady Elektráren Opatovice mezi Hradcem Králové a Pardubicemi.
Jan Fischer Premiér úřednické vlády a zklamaný prezidentský kandidát Jan Fischer je příkladem toho, jak dokáže politická kariéra nastartovat i muže, který si emocemi nebo empatií davy zrovna nezískal. Premiérem byl od května 2009 do června 2010 a počítal s tím, že se z dočasné funkce opět vrátí na post předsedy statistického úřadu.
Místo toho se stal viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj v Londýně. Tuto kariéru opouštěl s vidinou úspěchu v prezidentských volbách. Prohrál a zůstaly mu dluhy. Pět milionů ale zaplatil ihned poté, co se ho ujal Jiří Rusnok a vybral ho jako ministra financí své dočasné vlády. Za výběrem stojí podle lidí z okolí ČSSD to, že Fischer ve druhém kole prezidentské volby podpořil Miloše Zemana.
Jako užitečný krok pro další kariéru se to ukázalo i ve chvíli, kdy ho vláda ČSSD znovu poslala do rozvojové banky do Londýna. Byť tentokrát už jen jako stálého českého zástupce.
Petr Nečas Zatím poslední pravicový premiér se taky vrhl na byznys, a to bez jakékoli ideologie. Láká ho zejména velmi perspektivní spolupráce s Číňany (přijímat dalajlamu v Česku prý zbytečně škodí obchodu) a čile spolupracuje s bývalým politickým rivalem a někdejším stratégem ČSSD Jaroslavem Tvrdíkem, bez jehož kontaktů dnes snad byznys v Číně ani nejde dělat. Sítě rozhazuje i v Česku. „Využil jsem toho, že mám dlouholeté zkušenosti s politikou, od té hospodářské přes zahraniční až po bezpečnostní. Uchytil jsem se na trhu konzultačních a poradenských služeb,“ říká v rozhovoru. V nové roli se prý cítí lépe než jako premiér.
Jiří Rusnok Premiér „prezidentské vlády“ Jiří Rusnok žije z přízně Miloše Zemana. Od června 2013 do ledna 2014 byl z jeho vůle premiérem. Zeman si pro experta na penzijní fondy sáhl, protože si ho pamatoval coby ministra svých někdejších vlád. Nikdo ho nikdy nezvolil, jako premiér nedostal ani důvěru sněmovny a jako premiér byl ostřelován ze všech stran. Nyní je členem bankovní rady České národní banky. Prezident Zeman už avizoval, že ho chce jmenovat guvernérem ČNB. l
Porevoluční čeští premiéři
Václav Klaus leden 1993 až prosinec 1997
Josef Tošovský prosinec 1997 až červenec 1998
Miloš Zeman červenec 1998 až červenec 2002
Vladimír Špidla červenec 2002 až srpen 2004
Stanislav Gross červenec 2004 až duben 2005
Jiří Paroubek duben 2005 až září 2006
Mirek Topolánek září 2006 až květen 2009
Jan Fischer duben 2009 až červenec 2010
Petr Nečas červen 2010 až červenec 2013
Jiří Rusnok červen 2013 až leden 2014 Fakt, že ve druhém kole přímé prezidentské volby podpořil Miloše Zemana, zúročil Jan Fischer hned dvakrát. Nejprve dostal post ministra financí a poté jej vláda ČSSD poslala do rozvojové banky do Londýna.
O autorovi| Petr Weikert Pavel páral• Jan Hrbáček Petr Holec, weikert@mf.cz paralp@mf.cz • hrbacek@mf.cz holecp@mf.cz
