Vyhlášení nezávislosti neodstranilo ekonomický vztah Albánců a Srbů
Kosovští Albánci oslavují nezávislost, ale ti racionálnější z nich už varují: „Samostatnost je teprve prvním krokem, tvrdá práce nás teprve čeká!“ A mají pravdu. Skoro polovina obyvatel Kosova je nezaměstnaná. Ti, kdo pracují, si v průměru vydělají 220 eur. Polovina zaměstnaných pracuje načerno. Polovině obyvatel Kosova není ještě dvacet let, přetlak na trhu práce tedy stále stoupá. Nevyrábí se skoro nic, státní příjmy pocházejí takřka výhradně z dovozních cel. Struktura zahraničního obchodu je hrozivá: 94 procent dovoz a jen šest procent vývoz. Korupce je vysoká, klíčová odvětví (například dovoz a distribuce pohonných hmot) ovládají lidé spojení s vládnoucími strukturami. Elektřina vypadává takřka každodenně. Vztahy se Srbskem zůstávají napjaté. Srbové na severu Kosova hrozí odtržením a srbské menšiny ve středním a jižním Kosovu vystěhováním do centrálního Srbska. Rusko a Srbsko budou blokovat členství Kosova v OSN. Jaké jsou tedy perspektivy Kosova a jeho obyvatel? Může být Kosovo zajímavé pro zahraniční investory?
Sny o lepším životě.
Všichni obyvatelé čerstvě nezávislých (nebo o nezávislost usilujících) zemí sní o obrovských možnostech, které se uskuteční hned, jak se zbaví jařma utlačovatelů. Chorvati a Slovinci si představovali, jaký blahobyt nastane, pokud nebudou muset platit odvody do bývalého jugoslávského federálního rozpočtu. Černohorce jejich vláda každé léto krmí historkami o úspěšně pokračujícím geologickém průzkumu pobřeží („ropa - a s ní snadný život pro všechny - je na dosah“). Kosovští Albánci i Srbové zase rádi vyprávějí o neuvěřitelném nerostném bohatství, které se v Kosovu skrývá. Pravda, každý z jiných důvodů. Pro Albánce je to záruka budoucího šťastného života, pro Srby vysvětlení, proč se Západ o Kosovo vůbec zajímá („chce nám uloupit naše nerostné bohatství“). Většina návštěvníků Kosova by však jeho obyvatelům doporučila opustit vzdušné zámky a začít spíše drobnými krůčky. Třeba zlepšit svůj život tím, že nebudou vyhazovat odpadky, kam je napadne (třeba do řeky).
Rozdělený důlní komplex.
Jak je to tedy s kosovskou ekonomikou? Kosovo sice má zásoby uhlí a lignitu, ale to je asi tak všechno. Bělehradský důlní institut už před válkou v Kosovu zjistil, že většina z bájných zásob olova, zinku a dalších minerálních rud je buď vytěžená nebo jejich těžba z různých důvodů nerentabilní (špatná kvalita rudy, příliš hluboko ležící ložiska). Obrovský důlní kombinát Trepča na severu Kosova (postavili jej ve dvacátých letech minulého století Britové a po osvobození z nich komunisté udělali gigantický podnik) poskytoval práci dvaceti tisícům lidí a obstaral 70 procent jugoslávského vývozu minerálních rud. Nyní je však v takovém stavu, že se jeho cena rovná v podstatě ceně starého železa. Situaci komplikuje zastaralost vybavení, nejasné vlastnické vztahy a fakt, že se celý komplex nachází z obou stran neformální linie dělící Kosovo na albánskou a srbskou (severní) část. Doly na uhlí se například nacházejí na jižní (albánské) straně, vchod do nich je však na severu. Doly na rudy jsou na jihu, hutě na severu. Albánští horníci však bez problémů přicházejí na druhou stranu. Mezietnické vztahy nejsou vždy tak zlé, jak to vypadá v televizním zpravodajství.
Nevyužitý potenciál.
Hodnotu mají ložiska uhlí a lignitu potřebná pro dvě kosovské tepelné elektrárny. Jejich potenciál je takový, že by Kosovo mohlo být vývozcem elektřiny do okolních zemí. Místo toho si však Kosované pořizují generátory, protože elektřina každou chvíli vypadává. Termoelektrárny Kosovo A a B v Obilići nedaleko Prištiny vyrobí maximálně 630 megawattů denně. V zimě však Kosovo potřebuje tisíc megawattů. Elektrárny jsou v tak špatném stavu, že se často porouchají a elektřina nejde vůbec. Navíc, elektrárny jsou v albánské části, ale vodu dostávají z přehrady Gazivoda, která je opět na severní (srbské) straně Kosova. Kosované proto elektřinu kupují od Srbů nebo Bulharů.
Co vyvážet?
Může Kosovo něco nabídnout? Kosovo má dobré zákony vypracované pod dohledem Západu (takřka plně kompatibilní s evropskými). Místní zdanění musí potěšit každého liberálního ekonoma: daň z příjmu právnických osob činí jen dvacet procent, daň z příjmu fyzických osob od nuly do dvaceti procent, DPH je patnáct procent a povinné odvody tvoří jen pět procent z hrubé mzdy. Za zhruba dvacet eur lze zaregistrovat firmu během několika dnů. Kosovo je členem Středoevropské dohody o volném obchodu (CEFTA) a má smlouvy o volném obchodu se sousedními zeměmi (s výjimkou Srbska). Kosovo se těší preferenčnímu zacházení ze strany Evropské unie i bezcelnímu přístupu na trhy jejích států. Chybí jen jedno - mít co vyvážet.
Boom díky útlaku.
Kosovští Albánci jsou přitom podnikaví lidé. Po roce 1990 byli Slobodanem Miloševićem prakticky kompletně vykázaní ze státního sektoru a museli se postarat sami o sebe (na rozdíl od Srbů, kteří pracovali v obrovském měřítku ve státní správě, armádě, policii, školství a tak dále). Důsledkem byl jednak boom malých firem a jednak masivní odchod do zahraničí (podpořený strachem z mobilizace do jugoslávské armády). Statisíce kosovských Albánců buď žijí nebo nějaký čas žili v západní Evropě nebo USA a i díky tomu se v Kosovu lze relativně slušně domluvit německy nebo anglicky. Výdělky posílané domů gastarbeitry tvořily významnou část příjmu albánských rodin. Zatímco však za hyperinflace v devadesátých letech stačilo 200 marek k velmi slušnému živobytí, dnes by bylo třeba tisíc eur. A ani v Německu se už nevydělává tak snadno. Většina gastarbeitrů si také založila vlastní rodiny, a proto nemůže posílat domů tolik peněz.
Zbytečná megalomanie.
Cesta na Západ je však pro současné mladé lidi uzavřená (umožnit pracovní migraci do EU by bylo nejlepší cestou, jak Kosovu pomoci). Peníze léta posílané domů, se navíc většinou nezhodnocovaly. Mnoho Albánců, zejména na venkově, žije dosud ve velkorodinách, v nichž se výdělky jednotlivých členů shromažďují u hlavy rodiny. To sice ulehčuje akumulaci kapitálu, jenže peníze se často dávají na nepříliš produktivní, leč prestižní záležitosti - především na stavbu rodinných domů. I na nejzapadlejším kosovském venkově proto lze narazit na (často nedostavěný) megalomanský a obvykle velmi nevkusný dům. Ten sice zvyšuje prestiž rodiny, produktivním způsobem investování to však nazvat nelze.
Vážné problémy.
Nedostatek kapitálu je jedním z problémů, který tíží kosovské firmy (většina ze skoro 50 tisíc kosovských firem jsou malé rodinné podniky). Dalším problémem je rozdíl mezi pěkně napsanými zákony a balkánskou realitou. Nikdy tu nefungovala demokracie a nestačila se ani rozvinout ekonomika volného trhu. Existuje jen malá důvěra k institucím. Stát byl prakticky vždy nepřítelem. Ochranu bylo třeba hledat v neformálních a rodinných strukturách. Připomíná to trochu Korsiku, Sicílii a Sardinii.
Vše je však koneckonců závislé na politické stabilitě. Podaří se zajistit maximální možné mezinárodní uznání nového státu? Dosáhne se nějakého modu vivendi se Srbskem? A dokáží si Albánci sami vládnout, budovat právní stát liberálně demokratického typu s dostatečným respektem k menšinám?
S liberální demokracií to půjde ztuha. Kosovské politické strany nejsou ani tolik stranami jako spíše širokými, programově nevyhraněnými hnutími, která jeví silné tendence stát se (jakmile je to možné) všeovládajícími státostranami a silně závisí na osobě lídra. Nějaké klasické pravo-levé dělení lze hledat jen stěží. Paradoxně jsou to spíše strany vzešlé z Kosovské osvobozenecké armády (UCK), které jsou progresivnější a lákají více mladých, vzdělaných voličů.
Pozitivní vztah k Srbům, ale…
Dokázaly to koneckonců i vztahem k menšinám. Kosovský premiér Hashim Thaci se v den vyhlášení nezávislosti Kosova srbsky obrátil ke kosovským Srbům a vytvořil při svém úřadu zvláštní kancelář pro ochranu menšin. Nikdo sice nevěří, že by bývalému politickému vedoucímu UCK ležel osud kosovských Srbů na srdci, ale prokázal tím větší politickou prozíravost než politici srbští. Ti sice neustále lákají kosovské Albánce na rozsáhlou autonomii, nikdo z nich k nim však nikdy albánsky nepromluvil. (Stejně by to nepomohlo, ale…) Zákony na ochranu menšin jsou v Kosovu (díky tlaku Západu) skutečně velkorysé. Stejně jako všude na Balkáně jsou však zákony jedna věc a praxe druhá. Albánci dávají Srbům pocítit, že se časy se změnily, že teď jsou v Kosovu pány oni. Kosovské instituce, média, dopravní značky, dokumenty a tak dále jsou sice dvojjazyčné, ale přesto kosovští Albánci budují svou zem jako víceméně albánský národní stát. Zákony jsou dobrým základem, přerostou-li však z pouhého institucionálního rámce do reálného života, se teprve ukáže. Faktem je, že životní podmínky Srbů se v posledních letech výrazně zlepšily. Paradoxně od té doby, co se premiéry stali nejprve jeden z velitelů UCK Ramush Haradinaj a po něm někdejší vrchní velitel kosovských povstalců Agim Ćeku.
Kosovští Srbové.
Kosovští Srbové budou testem nezávislého Kosova. Z někdejšího přibližně čtvrt milionu Srbů jich zůstalo v Kosovu zhruba sto tisíc. Z toho 60 tisíc v enklávách ve středním a jižním Kosovu a zbytek v kompaktním území na severu, které přiléhá k Srbsku samému. Kosovští Srbové jsou takřka shakespearovskou skupinou. Koncem osmdesátých let je Milošević využil ke své cestě k moci, protože se stylizoval do role jejich obránce před albánskou většinou. Pak nastalo vyhnání Albánců ze státních služeb a jejich místa obsadili právě kosovští Srbové. Stali se z nich symboly Miloševićova útlaku - policisté, vojáci, úředníci. Za války byli prakticky všichni mobilizováni. A po válce na ně dopadla albánská vendeta. Nemají vlastní reprezentativní lídry a řídí se tím, co přijde z Bělehradu, ačkoliv se jim to už jednou (za Miloševiće) nevyplatilo. A srbská vláda říká: neuznávejte kosovské instituce, nejednejte s mezinárodní správou, neúčastněte se voleb, neplaťte účty za elektřinu kosovské energetice.
Chybějící reprezentace.
Kosovští Srbové se tedy sice stali beranidlem Bělehradu, nemají však žádné možnosti, jak reálně zlepšit svou situaci v rámci kosovských institucí. Jejich reprezentace je slabá. K parlamentním volbám přišlo jen několik set kosovských Srbů, a proto do křesel rezervovaných pro Srby zasedlo v prištinském parlamentu deset srbských poslanců, kteří ovšem mezi svými krajany nemají reálnou oporu. To se týká i srbských ministrů kosovské vlády. Ještě horší důsledky má bojkot lokálních voleb. Není s kým jednat v jednotlivých srbských okresech a vesnicích. Celý komplex praktických problémů (doprava, voda, elektřina, odpad a tak dále) není s kým řešit. Přežití zajišťují platby ze Srbska, které financují paralelní státní správu, jež však ani zdaleka nedokáže vše zajistit.
Důsledky bojkotu.
Kosovské Srby by také postihl případný srbský bojkot Kosova. Pokud Srbsko uzavře hranici nebo zastaví dodávky elektřiny, bude to podle hesla „ať mi chcípne kráva, jen když sousedovi chcípnou dvě“. Následoval by totiž pravděpodobně exodus zbylých Srbů z Kosova, což by znamenalo faktický konec tisícileté srbské přítomnosti v Kosovu. Bojkot by však poškodil i samo Srbsko. Ze Srbska přijíždí denně do Kosova 150 kamionů zboží. Oficiální obchodní výměna mezi Kosovem a Srbskem je 150 milionů eur ročně, neoficiálně půl miliardy. Pro Srby je Kosovo důležitým odběratelem zboží (především stavebního materiálu, potravinářských a petrochemických výrobků), zatímco Kosované mají s přístupem na srbský trh stále problémy. Vypnutí elektřiny se zatím nekoná - znamenalo by energetický kolaps Balkánu, protože by bez elektřiny zůstaly i části Makedonie a Řecka.
Vzájemná závislost.
Kosovo a Srbsko se ekonomicky navzájem potřebují více, než si jsou obě strany ochotné připustit. A navíc obě země touží po členství v EU. Mnozí lidé v Bruselu jsou ochotní jim vyjít maximálně vstříc - stabilita Balkánu je důležitější než lpění na politických a ekonomických standardech pro vstup a společné členství v EU by snad otupilo vzájemné hroty. A stejně jako poválečný hospodářský zázrak přesvědčil Němce, že je lepší jezdit ve volkswagenech na italské pláže místo v tancích do Ruska, i nyní lze doufat, že konzum se ukáže silnější než nacionalismus.
