Itálie se snaží vyexpedovat africké běžence. Na úkor ostatních
Azylant je politický uprchlík, zatímco přistěhovalec člověk, který jde většinou za vidinou lepšího života. Kdo je kdo pak musejí rozhodnout policisté nebo soudy. V případě severoafrických migrantů ale taková jednoduchá formulka neplatí. Uprchlické tábory na Sicílii a v italském kraji Puglia jsou plné uprchlíků, kteří žádný právní status nemají. A vzhledem k tomu, že každý jejich pokus o vycestování do jiné země EU vyvolá rychlou akci v podobě vynuceného návratu na Apeninský poloostrov, je jedinou dosavadní jistotou migrantů skutečnost, že o jejich osudu rozhodne Itálie. Jenže ta v řešení krize vyvolané pádem autoritářských režimů v Magrebu nehodlá zůstat sama. Čím dál hlasitěji dává najevo, že uprchlíci z Afriky jsou záležitostí celé unie. A našla spolehlivou páku, jak Evropu přinutit, aby před přílivem uprchlíků nezavírala oči. Řím totiž běžencům začal vydávat krátkodobá schengenská víza, která je opravňují k volnému pohybu téměř po všem zemích EU. A to přesto, že podobně jako v Česku takové vízum opravňující k pobytu do 90 dnů vyžaduje kromě pozvání také doložení finanční částky nebo předem zaplacené ubytování. Italským ministrem vnitra je navíc Franco Frattini, bývalý místopředseda Evropské komise, který měl právě migrační politiku v Bruselu pod palcem. Reakce na udělení víz byla rychlá. Paříž zastavila vlak z italského Ventimiglia do francouzského Mentonu a imigranty, kteří v něm cestovali, eskortovala zpět. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy pak, již s požehnáním Říma, v Bruselu žádal přepracování Schengenských dohod tak, aby bylo možné snadněji zavádět kontroly na zrušených vnitřních hranicích. A Evropská komise mu pravděpodobně vyjde vstříc. „Časově omezené obnovení hranic je jedním z možných řešení,“ napsal minulý týden do Elysejského paláce předseda komise José Manuel Barroso. Z jeho strany šlo o nouzové řešení. Společná migrační politika zatím nefunguje ani na papíře.
Supermarkety neprošly
Žádné přelomové kroky přitom od Bruselu nikdo nežádá. Poslední revoluční myšlenkou v rámci migrační politiky EU byly „supermarkety běženců“, jejichž zřízení před šesti lety propagoval tehdejší německý ministr vnitra Otto Schily. Ten chtěl přímo v Magrebu zřizovat uprchlické tábory, kde by si pak jednotlivé země EU mohly přímo na místě vybírat „své“ migranty. Uvažovalo se také o zavedení kvót, podle nichž by si Evropa uprchlíky přerozdělila. Schilyho nápad nakonec zapadl v proudu kritiky. Jedním z největších odpůrců uprchlické samoobsluhy byl tehdejší ministr práce Petr Nečas. „Představa, že by nám někdo přiděloval různé kvóty zahraničních migrantů, je pro nás naprosto nepředstavitelná,“ řekl v roce 2007. Ale i ty státy, které by se kvótám nebránily, měly výhrady. Neřešitelným problémem zůstala totiž správa táborů. Vzhledem k tomu, že by musela zůstat v rukou egyptských nebo tuniských úředníků, byl by jen samotný přístup do táborů zřejmě spojen s nemalou korupcí.
Evropa tak namísto záchytných středisek přijala na konci roku 2008 opatření zvané Dublin II, které říká, že o osudu uprchlíka rozhodne ta země, na jejíž půdě vstoupil migrant na území EU. Na první pohled by se zdálo, že se tím italské trable vyřeší. Jenže vzhledem k přeplněnosti uprchlických táborů a tradičně liknavé práci italských úředníků lze očekávat, že právo na řádné azylové řízení nebude zcela dodrženo. A v podobném případě již Evropský soud pro lidská práva v precedentním rozhodnutí řekl, že Dublinská úmluva neplatí. Pro Itálii by to mohlo znamenat, že narychlo vydané vízum, na základě něhož se uprchlíci „rozprchnou“ do celého Schengenu, je skutečnou pojistkou před vrácením severoafrických běženců zpět na její území.
Postup Italů, kteří tak trochu zlomyslně otočili tvrdou úmluvu o migrantech proti ostatním, je pochopitelný. „Já bych se italskému řešení nebránil, není to zas taková tragédie,“ říká Martin Rozumek, ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům. Pohled do statistik mu dává za pravdu. Nejtěžší břemeno severoafrické krize totiž nenese Evropa, ale především země, které v Magrebu platí za relativně bezpečné a bohaté – Tunisko a Egypt. Zatímco do Evropy se od začátku roku dostalo asi 26 tisíc uprchlíků, jejich celkový počet podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) překročil 650 tisíc. Zhruba pětině z nich právě IOM pomohla k návratu domů. Charterová letadla zaplacená z rozpočtu mezinárodní organizace dopravila zpět na 125 tisíc gastarbeiterů z Bangladéše, Súdánu, ale i Čadu nebo Mali.
Česko hlásí nezájem
Snaha o celoevropské řešení severoafrické krize s uprchlíky má navíc ještě jednu podstatnou překážku. Imigrantům se totiž nikam jinam než do Itálie, Francie a v menší míře na Maltu nechce. Zejména Česko, které je dobře ukryté v srdci Evropy, může zůstat v klidu. „Nežijí tu žádné zavedené komunity, takže tu nemají příbuzné, a navíc je pro ně čeština složitá. K tomu je třeba přidat tvrdé podmínky pro získání azylu,“ vypočítává Martin Rozumek, proč se k nám běženci nehrnou. Jeho slova potvrzují i statistiky – v roce 2009 bylo v Česku uděleno pouhých 75 azylů. A i ti, kdo o mezinárodní ochranu u nás žádají, ji někdy berou jen jako přestupní stanici. „Například žadatelé o azyl z Čečenska, Egypta nebo některých asijských zemí mířili v mnohých případech ve skutečnosti dále na Západ,“ připomíná Jan Schroth z pražské pobočky IOM.
Přesto by nebylo vhodné, aby Česko jen se založenýma rukama čekalo, jak se Itálie vyrovná s koloniálním dědictvím, díky němuž se stala zejména pro Libyjce vysněnou zemí. Na rozvojových programech a prevenci, která by překotné migraci měla zabránit, se totiž v rámci svého rozpočtu podílí celá EU. „Určitě má smysl upozorňovat na skutečnost, že vyhlídky migrantů v Evropě – především těch nelegálních – nejsou nijak růžové,“ říká Jan Schroth a dodává, že by nebylo systémové kvůli krizi v severní Africe vymýšlet nějaké speciální „zvací“ programy pro gastarbeitery z Magrebu. „Není nic trvalejšího než projekty dočasné pracovní migrace, i když Evropa imigranty v mnoha oborech potřebuje,“ upozorňuje. A příměr s trvalostí lze dobře aplikovat i na vyhrocený problém s uprchlíky. Dočasně si v Bruselu postěžovat na nedostatek solidarity patří k tradici. Trvale obnovit kontrolu pasů na hranici by ale znamenalo zrušit jednu z mála hmatatelných výhod, kterou občané EU pociťují i v běžném životě.
