Policie ve vyšetřování čachrů se státními nemovitostmi nepokročila
Byla to aféra kvůli níž nezůstal v orgánech Pozemkového fondu kámen na kameni. Prý zlodějna století. Bude-li dílo dokonáno, což je stále reálné, získají vybraní „restituenti“ doslova za hubičku polnosti s tržní hodnotou v řádu několika miliard korun. Na úkor tisíců dalších oprávněných osob, jejichž nároky doposud vypořádány nebyly. Počáteční úsilí o dopadení viníků se poněkud přibrzdilo, možná jsou příčinou arktické mrazy. Na policii a státní zastupitelství přišlo v důsledku loňských machinací se státními nemovitostmi dosud třináct trestních oznámení. Přestože se velký skandál spojovaný s vydáváním náhradních restitučních pozemků naplno rozhořel už před třemi měsíci, trestní řízení je stále v počátcích. Nebylo vzneseno žádné obvinění a je otázkou, zda vůbec nějaké bude. Není dokonce známo, že by některý z někdejších šéfů fondu byl už policií vyslechnut. „Mě zatím nikdo nekontaktoval,“ říká odstoupivší předseda výkonného výboru Josef Miškovský (KDU-ČSL). Shodně reaguje i bývalý místopředseda Karel Machovec (ČSSD). „Policie se na mě neobrátila a nevím o nikom z mých bývalých kolegů, kdo by na policii byl,“ sdělil týdeníku EURO i odvolaný člen prezidia Pozemkového fondu Martin Kocourek (ODS). „Já o ničem nevím, ale s touto otázkou se musíte obrátit na manžela,“ řekla do telefonu Marie Zgarbová, žena exministra zemědělství a bývalého šéfa prezidia fondu Petra Zgarby (ČSSD). Její choť na vzkaz týdeníku EURO nereagoval.
O informace k Uhříněvsi není zájem.
Josef Bouška, dřívější ředitel Výzkumného ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, který odešel z funkce do důchodu, byl možná prvním, kdo trestní oznámení podal. Stalo se to loni 4. října, měsíc předtím, než se skandál dostal na veřejnost. Oznámení učinil na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 3. Promluvil, protože případ se bytostně dotýká budoucnosti ústavu. Jako náhradní restituční pozemky byly totiž soukromníkům vydávány i státní pole, sloužící pro výzkumné a vzdělávací účely již od dob Masarykovy republiky. Měli by je získat podnikatelé Gabriel Večeřa a Václav Benedikt (EURO 45/2005). O detailnější informace od Josefa Boušky, jenž je kromě jiného členem Rady vlády pro výzkum a vývoj, zatím policie nestála. Má přitom stoh materiálů, dokládajících, že Pozemkový fond pět let vymýšlel různé obezličky, kterak znemožnit, aby na ústav bylo bezúplatně převedeno právo hospodařit s nemovitým majetkem státu, a naopak, jak byli úřednicí fondu loni v červnu schopni promptně vyhovět Večeřovi s Benediktem, když se soudně domáhali vydání lukrativních uhříněveských pozemků. Exředitel Bouška dostal 24. října z Obvodního státního zastupitelství na Praze 3 dopis, v němž byl informován, že věc bude řešit místně příslušné policejní oddělení Služby kriminální policie a vyšetřování (SKPV). O měsíc později obdržel z SKPV Praha 3 oznámení, že vyšetřování přebírá plzeňská expozitura útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV. Jak se zdá, ani tato policejní stanice není cílová. Aby se údajně zabránilo roztříštěnosti vyšetřování, bylo dle sdělení Lucie Uhlířové z tiskového oddělení policejního prezidia rozhodnuto, že všechna trestní oznámení, týkající se Pozemkového fondu budou soustředěna na jednom místě, a to v útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV. „V zájmu zefektivnění trestního řízení a řádného objasnění věci byla zřízena pracovní skupina, která již shromáždila takové materiály, na jejichž základě v průběhu tohoto týdne zahájí úkony trestního řízení pro podezření z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 trestního zákona,“ uvedla minulé pondělí Uhlířová. „Více informací nelze poskytnout,“ dodala a podotkla, že vyšetřování je v začátcích.
Pud sebezáchovy.
Případ nese rysy zločinného spolčení. Než se vyšetřování rozjede na plné obrátky, lze instinktivně předpokládat, že se některé relevantní informace mohou začít „ztrácet“, přímé aktéry postihnou výpadky paměti a získají také dostatek času, aby vzájemně cizelovali své případné výpovědi na policii, aby argumenty byly kompatibilní. Čas jednoznačně hraje v jejich prospěch.
Naprosto zásadní je zjistit, kdo vynášel z Pozemkového fondu neveřejné informace, kdo pracoval pro spekulanty. „Ano, to je klíčové. Toto přesně bylo i obsahem jednoho z těch dvou trestních oznámení, které jsme podali my. Vím jediné, já jsem to nebyl,“ říká bývalý předseda výkonného výboru Miškovský. Pro české bezpečnostní orgány, které už mají dobrou praxi v monitorování telefonního provozu, by asi nemělo být problémem zmapovat vzájemné kontakty lidí z Pozemkového fondu s úspěšnými restituenty, k nimž došlo loni v červnu, kdy se o vytvoření zvláštního restitučního režimu rozhodlo a kdy bylo také podepsáno všech 36 převodních smluv.
Jak už týdeník EURO napsal, sled událostí nepochybně nasvědčuje tomu, že vybraní jedinci bezpečně věděli, co se chystá, co je třeba učinit. Gabriel Večeřa, který měl našlápnuto k zisku nejlukrativnějších nemovitostí v Praze a okolí, podal soudní žalobu, jejímž prostřednictvím se domáhal vydání uhříněveských nemovitostí, dne 6. června, den před klíčovým jednáním prezidia, které vydávání pozemků na základě pouhopouhých žalob restituentů schválilo. Příslušné restituční nároky odkoupil Večeřa jen několik dnů předtím. Převodní smlouvy byly podepsány a převezeny k registraci na katastrální úřad pár hodin předtím, než prezidium tento model uspokojování restitučních pohledávek 1. července zarazilo.
S puškou v ruce.
Byl to bývalý šéf sekce restitucí Roman Skopal, kdo je pod všemi pražskými smlouvami podepsán, a proto je přirozené, že se policie zaměřuje hlavně na něj. Pokud bude někdo obviněn, je první na ráně. Mechanismy fungování fondu jsou však takové, že jeden jediný úředník bez spolupráce s dalšími by těžko něco zmohl. Vyžadovalo to zejména spolupráci se sekcí správy nemovitostí, která kromě jiného lustrovala žalované pozemky, zda jsou schopné převodu (šéf sekce Ivan Višňák), a též se sekcí právní, kde byly registrovány všechny žaloby (šéf Radek Jonáš). Nad činnosti těchto sekcí dozíral místopředseda výkonného výboru František Brožík. Že by o převodech nevěděl šéf výkonného výboru MIškovský a prezidia Zgraba, by bylo snad ještě více alarmující, než že o tom věděli a mlčeli. Jak je při podobných lotrovinách obvyklé, nejdůležitější roli hrají osobní vazby. Česká televize v minulých týdnech například odvysílala dvě reportáže, kde upozornila na velké převody státní půdy na Tachovsku na soukromé Léčebné lázně Konstantinovy Lázně. Poukázala přitom, že místopředsedkyni dozorčí rady lázní je Miroslava Brožíková, manželka místopředsedy Brožíka. Bylo by záhodno připomenout jednu zdánlivě nepodstatnou věc. Za vlastníka lázní je všeobecně považován západočeský podnikatel Josef Velíšek, známý též jako vášnivý nimrod. Stejného koníčka má i místopředseda Brožík (z Rokycan). Nebylo by to poprvé, kdy by „stykovou bázi“ nabyvatelů nemovitého majetku bylo možné propojit s jejich loveckou vášní. Platí to již od časů někdejšího předsedy Pozemkového fondu Karla Macha (KDU-ČSL, nyní šéf sekce lesního a vodního hospodářství na ministerstvu zemědělství), který též k smrti rád chodí lesem s puškou na rameni.
Spolužák Josef Lux.
Za neoficiální vítěze letních restitučních závodů lze považovat již zmíněného podnikatele Gabriela Večeřu, dle dostupných informací majoritního akcionáře zemědělské společnosti AGRO-Měřín, a spolu s ním i brněnského podnikatele Karla Wimětala. Gabriel Večeřa mohl vždy sázet na „své lidi“ na ministerstvu zemědělství. Jak si týdeník EURO ověřil v ročence, vydané roku 1994 k 75. výročí založení Vysoké školy zemědělské v Brně, Večeřa byl spolužákem lidovce Josefa Luxe. Společně vystudovali obor zootechnický na Agronomické fakultě brněnské VŠZ a promovali v roce 1980. Dlouholetý ministr zemědělství vedle majitele dnes zřejmě největší zemědělské firmy v ČR. Náhoda? Nakolik Večeřa využil osobních kontaktů na nejvyšších politických místech k růstu svých firem? Stejný obor a stejný ročník jako Lux v Brně absolvoval i Dušan Vaněk, který byl za ministra Jana Fencla náměstkem pro zemědělskou a potravinářskou výrobu. Když po roce Vaněk odstoupil, šel dělat k Večeřovi ředitele Ústavu pro strukturální politiku v zemědělství, a. s. (stoprocentní dcera AGRO-Měřín, loni v rámci restitucí tento ústav získal pozemky na Chebsku). Za Jaroslava Palase se Vaněk na ministerstvo zemědělství vrátil v pozici prvního náměstka. V roce 2004 ale odešel šéfovat Výzkumnému ústavu zemědělské ekonomiky. Na ministerstvu jej vystřídal jiný Večeřův člověk, Zdeněk Růžička, dlouholetý manažer působící v jeho měřínských firmách. Ten dnes s Večeřou spoluvlastní pozemky kolem dálnice D1. Na ministerstvu je dodnes v pozici šéfa komoditní sekce.
V kraji pod Pálavou.
Do Večeřova impéria s těžištěm na Vysočině patří i poměrně rozsáhlý soubor nemovitostí na Břeclavsku, nedaleko hranic s Rakouskem, mimo jiného tady má sto hektarů vinic. Část pozemků získal od Pozemkového fondu, část nákupem od soukromníků. Například od září do prosince loňského roku uzavřela jeho firma AGRO-Měřín a její dcera Nové vinařství hned několik kupních smluv týkajících se pozemků v katastrálních územích Drnholec a Novosedly. Nešlo o restituce, ale o privatizaci půdy v režimu takzvaných veřejných nabídek. Dle dostupných informací jihomoravské pozemky nakupuje měřínský agrobyznysmen i přes firmu Pomona Těšetice. Do kraje pod Pálavou se Večeřa dostal koncem devadesátých let, kdy za asistence lidí z Pozemkového fondu převzal hospodaření po neúspěšných privatizátorech někdejšího rozsáhlého Státního statku Mikulov. Jako první se údajně ujal mikulovského střediska. Následovalo středisko Drnholec, jehož majitelé i kvůli vysokým úrokům z úvěrů nebyli schopni svým milionovým závazkům vůči Pozemkovému fondu dostát. Místní zdroje potvrzují, že Ivan Višňák z pražské centrály Pozemkového fondu tehdy vystupoval v roli jakéhosi „Večeřova emisara“. Naléhal údajně na drnholeckého podnikatele Josefa Dřevojánka, jenž zprivatizoval místní středisko rostlinné výroby a měl v nájmu asi 1800 hektarů státní i soukromé půdy, aby svůj krachující podnik přenechal právě podnikateli z Měřína. „Tuto informaci nepotvrdím ani nevyvrátím. Pan Večeřa tu má pořád velkou moc a já si nechci zbytečně přidělávat problémy,“ řekl týdeníku EURO Dřevojánek. Pravdou je, že firma AGRO-Měřín posléze získala do nájmu státní půdu a z konkurzní podstaty odkoupila za příznivou cenu budovy a věci movité zprivatizované Dřevojánkem (do konkurzu podnikatele na konci roku 2001 poslal soud na návrh Pozemkového fondu). K drnholeckému středisku živočišné výroby, zprivatizované jinými podnikateli, se Večeřa zase dostal skrze odkup pohledávek.
Jak si fořt polepšil.
Nepotvrzených zpráv kolem Ivana Višňáka ze sekce správy nemovitostí a jeho vztahu s Večeřou a dalšími podnikateli koluje vícero. Šéfové pražských zemědělských výzkumných ústavů v Ruzyni a v Uhříněvsi přitom už dříve prohlásili, že to byl právě Višňák, kdo donekonečna oddaloval jednání o převodu půdy na výzkumné instituce.
Legenda hovoří o tom, že Višňáka, bývalého „fořta“ z Moravského Krumlova, do Prahy před lety dostal právě Večeřa přes svého spolužáka Luxe. Višňák získal v únoru roku 1997 funkci vedoucího investičního oddělení na sekci správy nemovitostí a o půl roku později už byl jmenován šéfem této sekce a členem výkonného výboru. V této pozici setrval osm let. V době, kdy nastupoval do fondu, byl Lux předsedou prezidia fondu a Višňákův otec Ivan Višňák senior, žijící legenda české myslivosti, uznávaná kapacita v chovu zvěře, pracoval u Gabriela Večeři jako poradce Večeřa ve svých honitbách u Měřína chová muflony a daňky, sám loni v únoru v oboře Chlumek skolil daňka s rekordní trofejí.
Předtím, než mladý Višňák odešel do Prahy, byl zaměstnancem Lesů České republiky, lesního závodu Židlochovice. Byl vedoucím polesí Vedrovice, posléze sloučeného s polesím Moravský Krumlov. Přestože to popírá, z funkce údajně neodcházel zcela dobrovolně. „Mohu říct jenom tolik, že jsme se tehdy, na podzim roku 1996, s panem Višňákem domluvili, že požádá o rozvázání pracovního poměru dohodou. Bližší okolnosti nechci komentovat,“ vzpomíná bývalý ředitel židlochovického lesního závodu Jan Vybíral, dnes ředitel Biosférické rezervace Dolní Morava.
Přímluvy otce Višňáka za syna u Večeři a následná Večeřova u Luxe by měly svou logiku. Přesto jiná verze příběhu o strmém kariérním vzestupu hovoří o tom, že si Višňáka vytáhl do Prahy předseda Pozemkového fondu Karel Mach, jenž do židlochovické obory jezdil střílet.
Farma v Jižní Africe.
Višňák stejně jako další úředníci Pozemkové fondu by ve vlastním zájmu měli hodnověrně vysvětlit i to, kterak se jim podařilo získat velmi cenný soukromý majetek. Například rodinná firma Višňákových Limpona, s. r. o., vlastní dům s pozemkem v historickém centru Mikulova, sám Višňák je majitelem farmy v Jihoafrické republice, zaměřené na loveckou turistiku. „To byl můj velký sen, který jsem si splnil, i za tu cenu, že jsem se kvůli tomu na léta zadlužil,“ sdělil týdeníku EURO. Neuvedl, kolik ho farma stála, kdo mu na ni půjčil, za jakých podmínek ji získal, o jak rozsáhlé pozemky se jedná a kde konkrétně se jeho africké nemovitosti nacházejí.
Farma na druhém konci světa není v Česku běžnou záležitostí, vlastní-li ji státní úředník, je to přinejmenším podivné. Zřejmě jedinou českou cestovní kanceláří, která inzeruje lovecké pobyty v JAR (na své vlastní farmě) je CK Jan Velík ze Svratky. Její zástupce Petr Hawerland týdeníku EURO po telefonu z Jižní Afriky řekl, že jejich farma nemá s panem Višňákem nic společného. Ovšem stačilo říct Višňákovo jméno a jméno Gabriela Večeři, a byl hned v obraze.
Spekulovalo se totiž i o tom, že Višňák byl už před lety na safari v Jižní Africe společně s Večeřou, ale Višňák to důrazně odmítá. „Já jsem s panem Večeřou nebyl nikdy na žádném zájezdě, ani v České republice. Nemám s ním nic společného a nechci s ním mít nic společného. Vy asi nemáte o čem psát, mě už to ale vážně nebaví. Cítím se jako poškozený člověk, a přitom se nemám proč stydět. Nikomu jsme nic neukradl. Jestli si myslíte, že mi někdo dával nějaké úplatky, tak mě to uráží a poškozuje to i celou mou rodinu. Už mě nechte být. Já se chci živit svou práci, a ne že mi tady bude někdo pořád znesnadňovat život,“ důrazně trvá Višňák na své morální integritě.
Řadu spekulací by mohl uvést na pravou míru sám Gabriel Večeřa, ale ten žádost týdeníku EURO o rozhovor už poněkolikáté odmítl. Prý nebude reagovat na zavádějící a lživé informace.
Půda pro Wimětala.
Možná se Višňák stal podezřelou osobou ve vztahu k podnikateli Večeřovi skutečně nezaslouženě, ale některá jiná fakta nasvědčují, že v minulosti vyvíjel ne zcela obvyklou osobní iniciativu i ve vztahu k brněnskému podnikateli Karlu Wimětalovi. Ten v rámci „zvláštního režimu“ loni v červnu zrestituoval 228 hektarů lukrativních pozemků v Brně-Bohunicích, na Chebsku, Tachovsku a na Liberecku, šlo o více jak třetinu ze všech státem převáděných polností. V okrese Brno-venkov, v oblasti kde hospodaří zemědělská akciová společnost Agro MONET Moutnice, byla už v roce 2003 připravena nájemní smlouva, která měla umožnit, aby zemědělské pozemky ve výměře větší než čtyři sta hektarů, které předtím získaly od Pozemkového fondu do vlastnictví Lesy České republiky (lesní závod Židlochovice), skončily za nápadně výhodných podmínek v dlouhodobém nájmu podnikatele Wimětala, respektive u jeho firmy Tosal. Višňák se měl na této transakci významnou měrou podílet, nad rámec svých povinností. Kdo půdu do pachtu ale nakonec získá, se teď má řešit u soudu. „Uzavírání nájemních smluv bylo v mé kompetenci. S otázkou na současný stav je ale třeba obrátit se na mluvčí Lesů České republiky,“ doporučuje bývalý židlochovický ředitel Jan Vybíral. „Inženýr Višňák chtěl za každou cenu, aby to bylo pronajato právě panu Wimětalovi,“ říká k uvedené smlouvě předseda představenstva firmy Agro MONET Miloš Musil. Kdo byli Wimětalovi a Večeřovi komplici v Pozemkovém fondu? Bylo by dobré to zjistit dříve, než budou definitivně zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci pohádkového jmění. Myslivci na konci úspěšného lovu troubí na lesní rohy slavnostní fanfáru, halali.Ten okamžik není daleko.
Večeřův nenaplněný sen O zdevastovaný skleníkový areál v pražských Hodkovičkách usiloval loni podnikatel Gabriel Večeřa vícero cestami. Nejdříve prostřednictvím firmy Nové vinařství projevil zájem o jeho pronájem poté, co smlouva předchozímu nájemci skončila v roce 2004. V červnu však vydání několika hektarů pozemků zažaloval z pozice restituenta a jednání o nájmu bylo na několik týdnů přerušeno. Na rozdíl od jiných smluv však pracovníci Pozemkového fondu nestačili převod na Večeřu uskutečnit včas, tedy dříve, než byl zvláštní režim vydávání náhradních pozemků zrušen. Po restituční epizodě se v červenci pokračovalo v přípravě nájemní smlouvy s Novým vinařstvím, které údajně jako jediné z oslovených projevilo o propachtování areálu zájem. Večeřa měl údajně v úmyslu skleníky zvelebit, ač bylo zřejmé, že se blíží jejich privatizace a jakýkoliv jiný vlastník by ho z Hodkoviček nejspíše vyhnal. V srpnu, kdy byl privatizační projekt schválen, byla připravená nájemní smlouva smetena ze stolu. Již schválený privatizační projekt ale nemůže být uskutečněn, dokud soud nerozhodne, komu vlastně pozemky připadnou. Zda Novému vinařství, či zůstanou státu. O nájmu s Večeřou osobně jednal šéf sekce správy nemovitostí Ivan Višňák. „On usiloval o pronájem, já jsem mu oznámil, že pronajmout areál je možné pouze na základě soutěže, a to jen jejímu vítězi,“ sdělil Višňák týdeníku EURO. Několikrát také zdůraznil, že nájmem skleníků by Večeřovi „v žádném případě“ nevzniklo právo na přednostní prodej.
