Spásou českých vývozců se stanou východní trhy, tvrdí Nečasova vláda. Byl by to zázrak, myslí si firmy
Příliš úzkou orientaci české ekonomiky na evropské trhy lze zpochybnit jen stěží.
Čísla hovoří za vše: 83 procent veškerého českého vývozu směřuje do zemí Evropské unie, přičemž celá třetina putuje do sousedního Německa. Polovinu veškerého exportu zvládne obstarat pouhá desítka domácích vývozců, kteří se soustředí na energetiku, automobilový průmysl a na něj navazující výrobu.
Nová exportní strategie vlády pro léta 2012 až 2020, která mimo jiné hovoří o dvanáctce prioritních a pětadvacítce dalších zájmových zemí, přičemž ani jedna z nich není součástí eurozóny, nevypadá vůbec v kontextu evropské krize jako špatný nápad. Také slova o tom, že v zemích na západ od našich hranic mají dostat šanci i menší a střední firmy, které nabídnou zboží s vyšší přidanou hodnotou, znějí dobře. Možná až příliš dobře.
Promarněné možnosti „Rozhodně se nedomnívám, že by pro nás tyto země znamenaly potenciální náhradu za nyní importující evropské země. Chybějí tam partneři,“ ozval se první zpochybňující hlas šéfa Asociace exportérů ČR Jiřího Grunda. Soudí, že tuzemské střednědobé cíle se mají pohybovat v rámci upevňování českého postavení mezi produktivními zeměmi Evropské unie, kde si země vybudovala silnou pozici, kterou nesmí ztratit s chimérou hypotetických trhů.
Podle vládní strategie se čeští exportéři mají prioritně soustředit na Brazílii, Čínu, Indii, Irák, Kazachstán, Mexiko, Rusko, Spojené státy americké, Srbsko, Turecko, Ukrajinu a Vietnam. Převažují tedy země na východ od hranic, kde čeští výrobci kdysi měli silné pozice. Před dvaceti lety tam ale Česká republika promarnila příležitost, která se nevrací. Po revoluci takřka ze dne na den přestala exportovat do někdejších „spřátelených“ zemí a přeorientovala se na vyspělejší Západ.
„Tradice exportu na Východ přitom byla delší než komunistické čtyřicetiletí, alespoň co se týče našeho a příbuzných oborů,“ říká Pavel Vojta, majitel firmy B-Kontakt, která dodává zařízení pro minipivovary do některých zemí bývalého Sovětského svazu a dalších východních zemí. „Například pivo a suroviny pro jeho výrobu se už za první republiky vyvážely do Ruska i dále na Východ. Poté, co jsme se od nich po revoluci odklonili, nám to mají za zlé a vyčítají nám to,“ popisuje svou zkušenost.
Na začátek 90. let minulého století prý Česko může navázat jen obtížně. „Třeba proto, že v Československu vystudovalo hodně Vietnamců, jsme měli v jejich zemi přirozený lobbing. Měli jsme tam tehdy otevřené dveře, ale řekli jsme si – je to komunistická země, a s tou nechceme nic mít. Jiným to nevadilo, takže je tam dnes silná konkurence hlavně z Německa,“ dodává Vojta.
S německou konkurencí se jeho firma setkává takřka všude, a to navzdory tomu, že kromě zařízení dokáže nabídnout i české suroviny, recepturu, a dokonce zajistit českého sládka. Povědomí o vynikajícím německém pivu se našim západním sousedům podařilo rozšířit daleko lépe než Česku, a majitelé restaurací jsou proto ochotni zaplatit za stroje i suroviny více.
K několika vietnamským zakázkám se Vojta i jeho konkurence dostali jen díky tomu, že někdejším vietnamským studentům české pivo zachutnalo a doma pak šířili jeho dobrou pověst. Velmi dobré postavení má tuzemské pivo i v Rusku, Kazachstánu či Ázerbájdžánu, kde lze na restaurace označené nápisem „české pivo“ narazit velmi často. Že ne vždy pochází z České republiky a někdy jde spíše o „německé“ či „italské“ pivo, je ale pro místní těžko rozpoznatelný detail. Tento fakt je jen dokladem toho, že konkurence se skutečně činí.
Jak odlišná je situace třeba v Číně, poznal Vojta, když chtěl do země dodávat zařízení pro minipivovary. „Je jasné, že Číňané si podobné zařízení dokážou vyrobit daleko levněji. České zboží tam nemá takovou marketingovou hodnotu jako to německé, za které jsou i Číňané ochotni připlatit. Nevím o nikom z mých konkurentů, že by se tam dokázal prosadit,“ upozorňuje Vojta.
Zároveň ale dodává, že právě v nejlidnatější zemi světa mají velký potenciál produkty, které si tam zkrátka nevyrobí či nevypěstují kvůli odlišným klimatickým podmínkám. „Problémem ale je, že neexistuje pořádná analýza, ze které by bylo jasné, po kterých českých výrobcích a surovinách by mimo Evropu mohla být poptávka,“ myslí si Vojta.
Správně zacílit Přesto už v Česku existuje několik menších či středních firem, jimž se podařilo v zemích, do kterých vláda podnikatele posílá, najít velmi dobrá odbytiště. Jde ale velmi často o společnosti, které nabízejí skutečně výjimečné produkty či výrobky s velkou přidanou hodnotou. Pak se totiž může stát, že si vás klient z Východu vyhledá sám.
V Rusku se tak stalo teprve rok starému klastru Nanoprogres. Jeho hlavním produktem jsou unikátní nanovlákna, která díky svým vlastnostem nacházejí uplatnění například jako nosiče různých bioaktivních látek, v oblasti medicíny a průmyslu. „Navázání kontaktu s ruským trhem se v našem případě odehrálo překvapivě bez obtíží. Oblast nanotechnologií je totiž Ruskou federací velmi podporována,“ říká Liliana Berezkinová, obchodní ředitelka společnosti Nanoprogres. Existuje dokonce ruská vládní agentura, která institucionálně i finančně podporuje nanotechnologické projekty. „Jako jedinečný a dynamický středoevropský projekt jsme se automaticky ocitli v jejich hledáčku,“ vysvětluje Berezkinová.
Aspirace klastru jsou ale globální, na což si může troufnout díky tomu, že drží špičkové know-how. „Zajímají nás teritoria, kde je oblast nanotechnologií podporována nejen v oblasti výzkumu, ale i komercializace.
Takovými teritorii jsou v současnosti především USA, Japonsko, Čína, Rusko a, pro někoho možná překvapivě, i Austrálie,“ dodává Berezkinová.
V rámci klastru Nanoprogres pracuje na výzkumu i česká firma Audacio, matka strojírenských společností, působících primárně v oblasti autoprůmyslu, přesného strojírenství, stavebnictví a v posledním roce už i v zmíněném oboru nanotechnologií. Největší odbytiště má v zemích západní Evropy, ale její výrobky směřují i do bývalých sovětských satelitů a podařilo se jí proniknout i na ruský a ukrajinský trh. „Expandovat ve smyslu umístění naší produkce na trhy například populární Číny považuji za nereálné. Do podobných trhů, kde prakticky neexistuje vymahatelnost práva či ochrana duševního vlastnictví, nemá z mého pohledu příliš smysl investovat. Dalším velkým důvodem je zpomalení tohoto trhu, lze tam očekávat potíže,“ říká Pavla Břečková, ředitelka firmy Audacio. Za zajímavé rostoucí trhy považuje například Kazachstán a Ázerbájdžán. Příliš mnoho překážek Vysoká přidaná hodnota, nebo jinými slovy luxusní, kvalitní a dražší zboží, slaví úspěch především v Rusku. Momentálně je tam například vysoká poptávka po surovinách pro výrobu nábytku i po hotových produktech. A tak zatímco domácí trh stagnuje, či dokonce klesá, podařilo se některým společnostem tento výpadek nahradit exportem. V Rusku slaví úspěch výrobce židlí Ton, kuchyní Hanák či producent koupelen Dřevojas. Uspěli tam i výrobci nábytku na zakázku – třeba Dřevotvar Znojmo.
Například u výrobků Ton prý ruští zákazníci oceňují i dlouholetou tradici firmy a její výrobní technologie. „Není moc výrobců, kteří by dokázali ohýbat dřevo technikou, která se traduje 150 let,“ říká Jan Juza, mluvčí firmy Ton.
Spásou českých nábytkářů se ale východní trhy zřejmě nestanou. „Například export do Ruska je komplikován vysokým clem, kterým je nábytek zatížen. Clo je buď ve výši 20 procent, nebo se platí 0,5 až 0,8 eura za jeden kilogram. O způsobu proclení navíc rozhodují úředníci,“ upozorňuje Tomáš Lukeš, tajemník Asociace českých nábytkářů.
Pověsti a skutečné příběhy o korupci v Rusku a na Ukrajině nezůstaly utajeny pravděpodobně nikomu. Do jednoho z pražských obchodů s luxusními hodinkami například zamířil majitel firmy, která právě nyní expanduje na Ukrajinu, aby nakoupil čtrnáctero nejlepších časoměřičů. „Budou třeba při jednání s úředníky a obchodními partnery,“ podotkl při koupi.
David M. Wack, partner mezinárodní právnické společnosti Squire Sanders, působí v Rusku a v dalších zemích bývalého SSSR prakticky od roku 1992. Zastupuje jak ruské podnikatele, tak investory z Evropy, Ameriky i Asie, kteří v Rusku investují nejčastěji v oboru přírodních zdrojů či prodeje rychloobrátkového zboží.
Jako právník si je vědom problémů, které v ruské legislativě existují. „Jednoznačně největším z nich je vynutitelnost práva. Rozhodnutí soudu tam automaticky nejsou považována za precedens, nejsou zákonotvorné. Tím pádem je lze velmi těžko předvídat dopředu,“ říká Wack.
Ruská vláda si už ale podle něj tyto nedostatky uvědomuje, a proto alespoň proklamuje snahu změnit stav ruské legislativy, a tím i do země přilákat více investorů. Aktuálně se v Rusku připravuje nový občanský zákoník. „Ten, který platí dnes, byl psán ještě na sovětském základě. Reforma by měla ruskou legislativu posunout ze 70. či 80. let 20. století do 21. století,“ očekává Wack. Jak ale jedním dechem dodává, ještě složitější než v Rusku je momentálně situace na Ukrajině. „To, co říkám o vymahatelnosti práva, je tam asi tak desetkrát horší,“ tvrdí.
Potíže lze ale očekávat obecně všude na Východě. Potvrzuje to například Zdeněk Švanda, současný ředitel společnosti Strabag, Property and Facility Services, který strávil tři roky v Bulharsku. „Na korupci a nemožnost domoci se práva tam narážíte skutečně na každém kroku. Pro mnohé české podnikatele to byl naprostý šok a vůbec se nedivím, že většina jich nakonec odešla,“ říká Švanda.
A kdo z českých podnikatelů nemá na Východě vůbec šanci uspět? „Ten, kdo uplatňuje principy byznysu fungující v Evropě a trvá na nich. Ten, kdo se není schopen přepnout na zcela jinou mentalitu. Ten, kdo není schopen kreativity, není připraven na ústupky, změny, hledání nestandardních řešení. A také ten, kdo není připraven na vyšší riziko spojené s podnikáním,“ říká Pavla Břečková. Otázka zní: Kolik takových podnikatelů v Česku najdeme?
Škodovka stále v čele
Největší čeští exportéři v roce 2011
1. Škoda Auto, a. s. 11. Bosch Diesel, s. r. o.
2. Foxconn CZ, s. r. o. 12. ArcelorMittal Ostrava
3. RWE Transgas 13. Energetický a průmyslový holding, a. s.
4. Agrofert Holding, a. s. 14. České dráhy
5. Alpiq Energy SE 15. Iveco Czech Republic, a. s.
6. Unipetrol, a. s. 16. Robert Bosch, spol. s r. o.
7. Panasonic AVC 17. TRW Automotive Czech, s. r. o
8. Moravia Steel, a. s. 18. ČEZ, a. s.
9. OKD, a. s. 19. Daikin Industries Czech Republic, s. r. o.
10. Siemens Group ČR 20. Mitas, a. s.
pramen: Sdružení CZECH TOP 100
Vysoká přidaná hodnota, nebo jinými slovy luxusní, kvalitní a dražší zboží, slaví úspěch především v Rusku
V Číně mají velký potenciál produkty, které si tam zkrátka nevyrobí či nevypěstují kvůli odlišným klimatickým podmínkám
Obrázek
Nové oblasti zájmů Exportní strategie vlády pro léta 2012 až 2020 vytyčila českým exportérům prioritní a zájmové země
O autorovi| Pavla Kreuzigerová, kreuzigerova@mf.cz
