Od roku 1994 stojí náš trh s energetikou na místě
Vše, co je nutné v české energetice udělat - privatizace regionálních distribučních společností, osamostatnění národní přenosové sítě, narovnání cen či ustavení nezávislého regulátora trhu - se stalo především politickou otázkou, při jejímž řešení se zapomíná na ekonomické argumenty a pohodlí spotřebitelů. Ale právě zákazníci jsou těmi, na něž je třeba při snaze o uvolnění trhu myslet, nikoliv výrobci či majitelé rozvodných sítí.
I když se o liberalizaci energetiky v České republice diskutuje již několik let, fakticky se situace oproti stavu z roku 1994 neposunula ani o milimetr vpřed. Snad v žádném jiném oboru české ekonomiky nepadlo tolik papíru na zás adní koncepční materiály, z jejichž myšlenek se do praxe nedostalo prakticky nic. Stojatou vodu jen čas od času rozčeří státem naordinované „narovnání cen elektřiny pro domácnosti.
Evropa na západ od našich hranic kráčí k uvolnění trhu s elektřinou sice poněkud toporně, nicméně zřetelným směrem (více o světovém energetickém trhu na str. 49). Do roku 2003 by měla být nejméně jeho jedna třetina uvolněna. Minimálně s podobným termínem by měla počítat i Česká republika, spíše však s časnějším. I podle nejopatrnějších předpokladů by již do konce letošního roku mělo být v zemích Evropské unie liberalizováno na 60 procent poptávky po elektrické energii. Pozitivní očekávání je namístě. Například liberální systém ve Skandinávii, který od roku 1996 ponechal výrobu a obchod s elektřinou volnému působení trhu a reguluje jen její přenos po síti, nyní jednoznačně prokazuje svoji životas chopnost. V průběhu tří uplynulých let poklesly ceny elektřiny na polovinu, přičemž kvalita služeb pro zákazníky je na české poměry takřka nepředstavitelná. Pro švédskou domácnost není třeba žádný problém změnit během roku dodavatele elektřiny, jest liže jí ten stávající nevyhovuje. V případě výpadku proudu vyplácí švédský výrobce a distributor, společnost Vattenfall, svým zákazníkům finanční kompenzace. Tato firma byla ještě před lety stejným hegemonem, jakým je v současné české ener getice společnost ČEZ.
Co především tuzemské energetice chybí, je jakýkoli pokus o konkrétní akci, byť by šlo o pilotní projekt. Tak jako v některých dalších oblastech nás i v této začínají předhánět Polsko, Maďarsko, ale dokonce i Rumunsko. Polsko po čítá od příštího roku se zavedením energetické burzy, na níž by se mělo zobchodovat zhruba třicet procent celkové spotřeby energie země. Právě tato burza, která v rozvinuté podobě existuje například ve Velké Británii či ve Skandinávii, je jedním ze základů pro stanovení transparentních a konkurenci odpovídajících cen elektřiny. Maďarsko chce začít liberalizovat svůj trh energie v roce 2001. Od tohoto data si patnáct největších průmyslových podniků s roční spotřebou přesahující 100 G Wh bude moci vybírat své dodavatele. V Polsku, Maďarsku i Rumunsku již působí nezávislé orgány pro regulaci energetického trhu.
Snad nejtypičtějším příkladem tápání státní správy v otázkách energetického trhu je její postoj k soukromým investorům v regionálních distribučních společnostech a k jejich privatizaci. Stát nejprve klidně přihlížel, jak zahraniční s polečnosti skupují volně dostupné akcie a města s obcemi prodávají hlasovací práva ke svým akciím, aby se počátkem letošního roku zhrozil, že ztrácí v distribučních firmách výsadní postavení. Prostřednictvím ČEZ pak za drahé peníze začal d okupovat procenta potřebná k získání majority. Už samotný vstup společnosti ČEZ, která je dominantním výrobcem elektřiny a vlastníkem národní přenosové sítě, do rozvodných společností jde zcela proti směřování vyspělé Evropy. Důsledné oddělení národní přenosové sítě, výroby elektřiny, jejího rozvodu a prodeje je právě totiž jedním ze základních kamenů probíhajících reforem. Fond národního majetku a ČEZ navíc v několika distribučních společnostech silou svých hlasů prosadily výpl atu dividend namísto toho, aby byl zisk využit na nutné investice.
Z návrhu koncepce privatizace energetik (EURO 30/1999) se dokonce zdá, že stát považuje soukromé investory za „nepřátele , kteří chtějí distribuční společnosti koupit jen proto, aby přes ně mohli v České republice uplatňovat své přebytky elektřiny. Pohled úředníků by však měl být zcela opačný. Jsou to právě zahraniční firmy, kdo může přinést zkušenosti z konkurenčního prostředí. V případě, že se bude izolace českého energetického trhu prohlubovat, může se dovoz elektřiny nadále zvyšovat. Je nesporné, že firmy v okolních zemích, které jsou pod tlakem konkurence a musí se snažit o neustálé snižování svých nákladů, prostě umí elektřinu vyrobit a dodat levněji.
Investice v energetice jsou dlouhodobou záležitostí a zahraniční společnosti samozřejmě „umí čekat a je v jejich zájmu se státem jako s rozhodujícím vlastníkem spolupracovat. Nicméně investoři chtějí slyšet zcela jasnou odpověď na otázku, kdy a jakým způsobem budou distribuční společnosti privatizovány. Namísto toho se k nim dostávají mlhavé informace o dalším prodloužení termínu privatizace, o tom, že není jasné, zda vůbec na prodej státních podílů proběhne výběrové řízení a podobně. Přitom je nasnadě, že distribuční společnosti by měly do soukromých rukou přejít co nejdříve. Jedině noví investoři mohou distribuční společnosti připravit na podmínky liberální Evropy. Jakékoliv další váhání a nejistota nejen tuto přípravu komplikuje, ale př irozeně i snižuje cenu státních podílů. Kdyby se naše země k privatizaci a dalším liberalizačním krokům odhodlala již před několika lety, pravděpodobně by nyní nemusela žádat Evropskou unii o povolení přechodných období pro plnění jej ích směrnic v oblasti energetiky.
