Zatímco politická držková v české kotlině už nikoho moc nezajímá, slovenská statistika šokovala minulý týden evropské analytiky. Ekonomika našich východních sousedů se přiřadila téměř desetiprocentním tempem růstu ve třetím čtvrtletí k svým baltickým reformním kolegům. Struktura růstu zatím nebyla zveřejněna, takže těžko říci, zda mají pravdu ti, kdo trochu skepticky tvrdí, že je to důsledek růstu zásob způsobený předzásobením nově vzniklých automobilek, či zda jde o důsledek rostoucí spotřeby pod vlivem citelného zvyšování slovenských mezd, v regionu dosud silně zaostávajících. Nakonec je to jedno. Z české zkušenosti víme, že předzásobení automobilky znamená budoucí výrobu a export a zároveň růst objemu vyplacených mezd a od toho odvozených útrat, tedy pokračování v statisticky růstovém trendu.
Jak je to doopravdy, potvrdí teprve následující kvartály, ale nejspíše už nyní lze hovořit o slovenském ekonomickém zázraku. HDP přepočítaný na hlavu se v Horních Uhrách významně přiblížil číslům Dolních Uher, a to je jev, který v Evropě nemá mnoho příkladů. Jedni nacionalisté mohou jásat a druzí proklínat své socialistické vlády. Objektivně hodnoceno je to ale jen a pouze hmatatelný důkaz toho, že správná hospodářská a sociální politika opravdu nese sladké ovoce a ta špatná podpaluje auta na ulicích a je jedno, zda je to v Budapešti či v Paříži.
Je to jistě lépe viditelné z pražského odstupu než z blízkosti liptovské dědiny a před Slovenskem je ještě dlouhá cesta k rakouským životním standardům. Na rozdíl od Čechů ale po té cestě Slováci definitivně vykročili. Díky vládě Mikuláše Dzurindy mají za sebou stabilizaci veřejných výdajů, sociální reformu, po níž je každému Slovákovi jasné, že kdo pracuje, má se lépe než ten, kdo nemaká, a že na stáří je třeba si našetřit. Je to tak málo a přitom z pražské optiky tak nedosažitelně moc. (pp)
