Panické tažení proti divokým ptákům
Strach z pandemie ptačí chřipky zatemnil mnoha lidem zdravé uvažování. Začali se bát volně žijících ptáků, především tažných. V Česku lidé po odletu vlaštovek a jiřiček shazují jejich hnízda, aby se neměly kam vrátit, z téhož důvodu neprodyšně uzavírají kravíny a maštale, z parapetů mizí krmítka, hrozí, že před jarem dojde i na budky. S panickou hrůzou jako v Hitchcockově filmu lidé obloukem objíždějí pole obsazená stovkami zimujících havranů. Novinové výkřiky typu „Ptáci nesou smrt“, „Ptačí chřipka: přiletí na jaře?“ či „Pozor na výkaly padající z nebe“ (mají způsobovat smrt), paniku ještě prohlubují.
Přitom na celém světě neexistuje důkaz, ba dokonce ani podezření, že jeden jediný člověk se nakazil virem ptačí chřipky od divokého ptáka. Zaznamenaná onemocnění u lidí byla způsobena blízkým kontaktem s nakaženou domácí drůbeží a jejími exkrementy. Riziko nákazy od volně žijícího ptáka je zanedbatelné, pokud nenastane přímý kontakt s nemocným nebo uhynulým ptákem nebo jeho výkaly. Uhynulí divocí ptáci, u nichž byl zjištěn nebezpečný chřipkový kmen H5N1, jsou především sami obětí. Mezinárodní organizace na ochranu ptáků BirdLife Inernational předpokládá, že se divocí ptáci nakazili ve styku s nemocnými chovy drůbeže, a ne naopak.
Vystřílet a otrávit!
„Bojím se, aby v atmosféře strachu z pandemie nedošlo ke genocidě divokých ptáků,“ vyjadřuje své obavy brněnský veterinář a ornitolog Vojtěch Mrlík. „Musíme se s ptáky naučit žít. Oni i my, navzdory všem civilizačním výdobytkům, jsme součástmi jednoho ekosystému. Každý v něm hrajeme svou nezastupitelnou roli. Ptáci jsou hospodáři rostlin. Na těch jsme všichni bytostně závislí, jiný zdroj kyslíku na Zemi není. Nehledě na to, že rostliny jsou i významným zdrojem lidské potravy. Draví ptáci a šelmy jsou zase hospodáři ptáků a drobných savců. Všechny role do sebe zapadají a ekosystém funguje nezávisle na člověku a člověk ani nezná všechny jeho vazby. Genocida ptáků by tyto role kriticky narušila a byla by taky velice nebezpečná. Ohrozila by životy milionů lidí a navždy by zničila některé ptačí i jiné druhy živočichů,“ upozorňuje Mrlík. To by samozřejmě vyvolalo i neodhadnutelné ekonomické ztráty, které by si v ničem nezadaly se ztrátami po pandemii.
Že likvidace volně žijících ptáků nepomůže rozšíření ptačí chřipky zastavit, je přesvědčena organizace BirdLife ve shodě se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO) a Světovou organizací pro zdraví zvířat. Podpořila je i vláda Velké Británie. Likvidace ptáků by mohla situaci ještě zhoršit, protože nakažení jedinci by se mohli v panice rychleji a dále rozletět, zdraví ptáci by byli oslabeni nadměrným stresem, což by je činilo zranitelnější vůči nákaze. A co je zcela nejdůležitější, takto vynaložené prostředky by bylo mnohem rozumnější použít na skutečně efektivní kontrolní opatření.
Sběrači mrtvol.
Zarážející lhostejnost, s jakou lidi byli schopni na náměstích překračovat uhynulé holuby, je najednou ta tam. Ke každé mrtvolce teď na zavolání vyjíždějí policisté, hasiči a nakonec veterinární služba. „Ten syndrom davové hysterie způsobuje obrovské plýtvání prostředky. K příjezdu vyjmenovaných služeb je ještě třeba přičíst drahé laboratorní vyšetření na Státní veterinární správě, přitom riziko nákazy je mizivé. Na druhé straně je vystrašenému občanovi třeba ukázat, že stát pro chřipkovou prevenci něco dělá. Nůžky mezi těmito dvěma postoji se čím dál víc rozevírají a finance utíkají do větru,“ vidí situaci veterinář a ornitolog z Jičína Vladimír Šoltys. „Stejný humbuk před časem provázel nemoc šílených krav. Nyní si veřejnost nově zjištěného výskytu nemoci ani nevšimne. Nikomu nevadí ani to, že přímá souvislost mezi touto nemocí u dobytka a Creutzfeld-Jakobovou nemocí u lidí nebyla nikdy jednoznačně prokázána. Kde všechny ty minulé strachy jsou? Teď se lidé jako na povel médií panicky bojí něčeho jiného,“ komentuje Šoltys.
I tajemnice České společnosti ornitologické Lucie Hošková má zkušenost, že lidi dnes dokáže vyděsit každý mrtvý pták. Pracovníci jednoho pražského autoservisu volali, že mají celé mrtvé hejno. To by mohlo být vážné, kdyby… „Kdybychom už na dálku neviděli obrovské skleněné výlohy, o něž se ti ptáci v podmračeném počasí pozabíjeli,“ konstatuje Hošková.
Také Pavel Křížek z Ochrany fauny ČR, která se stará o záchranou stanici ohrožených živočichů ve Voticích, má podobnou zkušenost - k milionům ptáků, kteří uhynuli na silnicích a pod dráty elektrického vedení, jsou lidé většinou lhostejní, avšak nálezy mrtvých ptáků s chřipkovým virem sledují s napětím. „Přitom těch nalezených ptáků v Evropě je žádná celá nic,“ komentuje Křížek. „Myslím si, že vlnu panického zájmu o tyto věci velice živí byznys. Jednak výrobci vakcín, ale i evropští chovatelé drůbeže, kteří tak přicházejí o levnější asijskou konkurenci,“ dodává.
Zpátky do koncentráku.
Evropskou snahou je zamezit tomu, aby chovy drůbeže přicházely do styku s divokým ptactvem. „Továrny“ na vajíčka se slepicemi v klecích i průmyslové výkrmny drůbeže jsou už tak jako tak vnějšímu světu uzavřeny. A tak v zemích, jako je Německo nebo Rakousko, které zakázaly chovy pod širým nebem, jsou postiženi zejména menší zemědělci, kteří odmítli drůbeží koncentráky, a přestože je to ekonomicky nevýhodné, rozhodli se chovat svá zvířata v komfortu a pohodě přirozeného prostředí selského dvora. Teď musí být německá a rakouská drůbež důsledně držena pod střechou. Česká Státní veterinární správa s podobným opatřením uvážlivě vyčkává.
„V asijských chovech, které jsou ohnisky nákazy, to chodí úplně jinak. Lidé žijí s drůbeží v trvalém společenství, v prachu z exkrementů. Majitel kohouta v kohoutích zápasech neváhá svému borci před dalším kolem vysávat rány. Jen v takovém prostředí mohla nemoc přejít z drůbeže na lidi,“ vysvětluje Hošková.
Jinak je tomu mezi ptáky. „Mechanismy přenosu choroby mezi drůbeží a divokými ptáky nejsou ověřeny, ale v asijských chovech se mohou obě skupiny snadno potkávat. Nejrizikovější skupinou pro nákazu jsou vodní ptáci,“ uvádí Hošková. Nemoc decimuje zejména ohrožené druhy ptáků. BirdLife vyčíslil, že v Číně už ptačí chřipka na příklad zahubila pět až deset procent celosvětové populace husy tibetské.
Nejkatastrofálnější dopad má však ptačí chřipka na asijské hospodářské chovy. Od prosince 2003 už uhynulo nebo muselo být utraceno 140 milionů kusů drůbeže. Nyní velmi prudce narůstají ztráty v Číně. Vůbec nejhorší je, že rizikový vir H5N1 byl už v letech 1997 až 1999 objeven v tělech zaměstnanců drůbežích farem. Čeká v latentní podobě na svou příležitost? Dosud na tuto nemoc zemřelo 66 lidí a propukla u dalších 110 jedinců. Pro lidi, kteří nepřicházejí do styku s chovy drůbeže, není nakažlivá. To by se mohlo stát za předpokladu, kdyby vir ještě zmutoval a našel lidem příbuzného prostředníka, kterým u všech předchozích pandemií bylo prase.
Od přelétajících divokých ptáků ovšem člověku žádné riziko nehrozí. Obezřetní však musí být chovatelé domácího ptactva.
Poslové jara.
Kam až sahá historická paměť, byl jarní přílet ptáků ze zimovišť vnímán jako symbol obnovy života. Poprvé už několik měsíců dopředu vyvolává strach. Znalec ptačích cest, vedoucí kroužkovací stanice Národního muzea Jaroslav Cepák tvrdí, že je neopodstatněný. „Většina našich ptáků odlétla jihozápadní a jižní cestou do míst, kde žádná nákaza nebyla nikdy zaznamenána. Ale ani ti z východní části republiky, kteří letěli přes Balkán a Turecko, se nemusejí s nákazou vůbec potkat. I kdyby se však nějaký pták nakazil, s velkou pravděpodobností by vůbec nedoletěl,“ říká Cepák. „Migrace je energeticky velice náročná, pták se na ni dlouho připravuje. Také během cesty dělá hejno zastávky na posilněnou. Při krátké inkubační době by se chřipka musela cestou projevit a nemocí zesláblý pták by nedokázal letět,“ vysvětluje. Neví se ovšem, zda mezi ptáky nejsou přenašeči, kteří dokáží žít s nemocí, aniž se u nich projeví. Taky je možné, že tažní ptáci jsou nakaženi nepatogenním kmenem chřipky, který může v nepřirozených podmínkách velkochovů zmutovat. Jen proto nelze nákazu ptačími tahy vyloučit.
Přesto se jim připisuje šíření nemoci, které je z přírodního hlediska nemožné. Z přenosu nemoci z Číny do Ruska byly viněny kachny, které v té době pelichaly a nemohly létat. Navíc to bylo mimo migrační cesty. „Bedna s nemocnými slepicemi se přes hranice dostane snáz než nemocný tažný pták, který mele z posledního,“ glosuje podobná obvinění Hošková. Ředitel polního veterinárního programu WCS William Karesh shrnuje: „Ztrácíme drahocenný čas obviňováním divokých ptáků, zatímco bychom se měli soustředit na odhalování skutečných příčin šíření choroby, které pravděpodobně budou spočívat v praktikách chovu drůbeže a obchodu s ní.“
