Převrat ve Whitehallu: co stálo za nástupem Mayové?

Dosavadní ministryně vnitra Theresa Mayová se nastěhovala do Downing Street 10 za okolností jen neuspokojivě vysvětlených.

Londýnský Úřad pro zahraničí a Společenství národů se stal nedávno svědkem dramatického setkání. Patřičně majestátní bílá budova na hlavní vládní třídě Whitehall má vchod z ulice Krále Karla, ale její zadní trakt přiléhá k Downing Street, kde zasedá úřad vlády a kde mají sídlo šéf kabinetu Jejího Veličenstva Alžběty II. a jeho ministr financí. V těch místech se za pozornosti novinářů setkali Palmerston a Larry; měřili si jeden druhého značně nevraživě, ale do otevřeného konfliktu se nepustili. Oba kocouři, kteří se pyšní titulem šéfmyšaře - Palmerston ve Foreign & Commonwealth Office, Larry v Cabinet Office - šli po svých.

Tehdy vyšlo najevo, že Larry nepatří Davidu Cameronovi a jeho manželce, jak se mělo za to, nýbrž jednomu z úředníků na úřadu vlády. Proto kocour v Downing Street zůstal i poté, co se Cameronovi minulý týden museli stěhovat. Britský tisk to v žertu komentoval jako premiérovu „poslední velkou lež“, protože odstoupivší ministerský předseda v minulosti vůči kocourovi předstíral vlastnický nárok.

Tragédie v Birstallu

Zmíněná felinní mystifikace ale zdaleka není tou nejzáhadnější okolností, jež Cameronův odchod z úřadu provázela. Začalo to již týden před referendem ve vesnici Birstall v Západním Yorkshiru. Dvaapadesátiletý duševně narušený muž tam brutálně zavraždil labouristickou poslankyni Joannu Coxovou, když v místě vedla kampaň za setrvání Británie v Evropské unii. Během hrůzostrašné scény, kdy do těla poslankyně střídavě bodal a střílel, křičel nacionalistická hesla zhruba v duchu kampaně za brexit.

Shodou okolností právě v předcházejících dnech začali v průzkumech veřejného mínění příznivci brexitu získávat navrch. Očekávalo se, že smrt Coxové vyvolá vlnu sympatií s příznivci unijního členství, která se odrazí na výsledku referenda. Předpoklad se potvrdil jen částečně - barometr sice poskočil směrem k zachování členství v EU, ale nedostatečně.

Brexit, Mayová, libra a burza
Trh ze všeho nejvíce nesnáší nejistotu. Před referendem (23. června) libra stoupala v očekávání výsledku zajišťujícího setrvání Británie v Evropské unii; po referendu následoval prudký propad; po rozhodnutí o příchodu Mayové do Downing Street začala měna posilovat, ačkoli zůstává hluboko pod úrovní z doby před hlasováním. V téže době reagoval na politický zmatek i index londýnské burzy FTSE 100: prudký propad těsně po hlasování následoval rychlý růst, vyvolaný levnější librou. Po vyřešení otázky Cameronova nástupnictví stoupaly jak měna, tak burza - jde tedy o „skutečný“ růst.

Vraždy poslanců nejsou v Británii běžným prostředkem politického boje. S výjimkou šesti, které si vzali na mušku Irové v boji za nezávislost, byl za 215 let existence současného parlamentu zabit jen jediný v roce 1812, a to ještě ne kvůli politice, nýbrž kvůli osobním dluhům. Je samozřejmě možné, že Joannu Coxovou zabil pomatenec - ale faktem zůstává, že pro kampaň za „remain“ nemohla tragédie přijít ve vhodnější chvíli.

Zadruhé je tu bleskové zneškodnění Borise Johnsona. Londýnský exstarosta byl neoficiální tváří kampaně za brexit a čekalo se, že právě on nahradí Davida Camerona. Hodlal oznámit svoji kandidaturu na šéfa strany přesně týden po referendu, ve čtvrtek 30. června. Dvě hodiny před plánovanou tiskovkou ho ale zaskočil dosavadní kolega Michael Gove způsobem, nad nímž zůstává rozum stát. Prohlásil, že Johnson nemá na vedení vlády schopnosti a že on, Gove, sice nechce, ale co mu zbývá, než aby úřad vzal sám.

Nepochopitelný Gove

Nebylo vysvětleno, proč Gove o svém postoji neinformoval Johnsona soukromě. Pokud měl v ruce argumenty, o kterých se veřejně nemluví, ale které byly dostatečně silné, aby Johnsona od kandidatury odradily, mohl to Gove provést v zákulisí, a ušetřit si tak nálepku zrádce. Neučinil tak, ale vzápětí vyšlo najevo, že podporu mezi poslaneckými kolegy nemá ani on sám. Pokud ale žádné těžkotonážní argumenty po ruce neměl, nedává smysl, proč Johnson vůbec nekladl odpor a prostě složil zbraně. Tak či onak ve skládačce motivů, jak ji zná veřejnost, cosi podstatného chybí.

A konečně je tu Andrea Leadsomová, která zůstala jako poslední konkurentka ministryně vnitra a dnešní ministerské předsedkyně Theresy Mayové. Leadsomová prošla partajním sítem v parlamentu a coby zastánkyně brexitu měla slušnou šanci v hlasování řadových členů uspět.

Mayová vedla kampaň za setrvání v Unii a coby ministryně vnitra je stran imigrace (klíčového bodu politického sporu kolem unijního členství) zranitelná. Nepodařilo se jí splnit slib, že sníží čistou imigraci do Británie, když v posledních letech stoupaly počty příchozích jak z EU (s čímž mnoho nadělat nemohla), tak i z ostatních zemí, což ovlivnit mohla.

Náhlý konec konkurentky

Pozice Leadsomové tedy rozhodně nebyla beznadějná - a přece minulé pondělí zničehonic ze souboje odstoupila. Vzápětí se sešla stranická exekutiva a rozhodla, že žádné všestranické hlasování nebude (ačkoli řadoví členové by byli měli možnost v hlasování Mayovou odmítnout), a prostě Mayovou do funkce lídra jmenovala s okamžitou platností. Opět se nelze zbavit dojmu, že veřejnost dostala o pochodech bezprostředně vedoucích k zásadním změnám ve vedení země informace značně neúplné.

Politický masakr přelomu června a července tak vynesl do čísla deset v Downing Street Theresu Mayovou, vytrvalou ministryni vnitra a schopnou úřednici. Je druhou britskou ministerskou předsedkyní po Margaret Thatcherové, ale příslušností k něžnému pohlaví veškerá podobnost obou dam končí. Thatcherová byla politicky radikální a žádný konflikt jí nebyl cizí. „Když jste udělali něco špatně, dostali jste šeredně vynadáno. Což jste ovšem většinou dostali, i když jste nic špatně neudělali,“ napsal o konfrontačním stylu železné lady její obdivovatel, renomovaný komentátor The Times (a někdejší člen jejího stínového kabinetu) Matthew Parris.

Juncker se má nač těšit

Mayová je z jiného těsta. Je to s ní sakra těžké,“ charakterizoval ji minulý týden veterán v řadách Konzervativní strany Kenneth Clarke, jenž prošel deseti ministerstvy a sám před lety o vlásek prohrál souboj o pozici lídra. To řekl Ken?“ reagovala Mayová. Další člověk, který to pozná na vlastní kůži, bude Jean-Claude Juncker,“ slíbila šéfovi Evropské komise krušné časy.

Ostrá řeč ale zakrývá skutečnost, že Mayová je především konsenzuální typ. To má dopad praktický - má relativně málo nepřátel, což jí pomohlo do funkce. Má to i svůj ideologický odraz: v partaji patřila k frakci modernizátorů mluvících o nutnosti změnit politiku konzervativců směrem k většímu zastoupení menšin a žen. Symptomatické je, že ženy měly podle prvních zpráv obsadit značnou část jejího kabinetu (jako by vláda neměla na práci skutečné problémy). Na to Margaret Thatcherovou neužilo. „Nedlužím hnutí za emancipaci žen vůbec nic,“ říkávala s oblibou.

Tak či onak bude Theresa Mayová souzena hlavně podle toho, jak se jí povede zvládnout nezáviděníhodný úkol. Musí skloubit zásadní požadavek brexitu na omezení imigrace se stejně zásadním podnikatelským požadavkem na co nejrozsáhlejší přístup britského vývozu na evropský trh. Během kampaně vypadaly tyto požadavky vzájemně neslučitelně; na Mayové a jejích lidech bude v praxi dokázat opak. Britové mohou jen doufat, že výsledek jejího nevyhnutelného střetu s Bruselem bude čitelnější než způsob, jenž jí umožnil stát se jeho zásadní protagonistkou.