Republikánský populista Trump by snížil daně, postavil zeď proti Mexičanům a (možná) přeskupil celou politickou elitu USA
Jestliže Bernie Sanders může být americké ekonomice nebezpečný svou ideologickou neústupností, Donald Trump je jeho pravým opakem: myšlenkový náboj nemá jeho prezidentská kampaň dohromady žádný. Trump sice dnes prezentuje postoje jako převážně konzervativní, jak se před republikánským publikem sluší; všichni zúčastnění si pamatují, že ještě před osmi lety se prohlašoval za liberála a s demokraty -včetně Hillary Clintonové - byl jedna ruka.
U voličů, jindy citlivých na změny názorů, mu to zatím prochází (ke špatně skrývanému zoufalství jeho protivníků).
Zároveň to znamená, že v roli prezidenta by byl Trump zcela nevypočitatelný. Jeho dosud nejhlubší sdělení národu, totiž „já jsem alfa samec Trump. Donald Trump“, v kampani nečekaně úspěšné, je pro vládnutí bezcenné. Ve chvíli, kdy se pustí do něčeho jiného, je na štíru s fakty takovým způsobem, že by se za to styděl i absolvent zvláštní školy.
Na podzim například tvrdil novinářům, že meziroční čtvrtletní růst americké ekonomiky nikdy neklesl pod nulu; deník Washington Post si dal tu práci a spočítal, že od roku 1946, kdy se Trump narodil, se tak stalo dvaačtyřicetkrát. Prohlašoval také, že ve Spojených státech dnes „není žádná práce“, ačkoli nabídka 5,4 milionu pracovních míst je letos nejvyšší za posledních 15 let. Skutečná nezaměstnanost podle něho čítá 18 až 21 procent, přestože oficiální statistiky mluví o 5,6 procenta (ačkoli je to dost možná příliš optimistický odhad).
V televizních debatách se Trump holedbal, že by okamžitě uvalil clo na automobilové náhradní díly z Mexika (jež tam vyrábí například Ford) - bez ohledu na to, že by takovým krokem porušil mezinárodní dohodu o volném obchodu NAFTA. Také by obratem zastavil příliv latinskoamerických imigrantů (jakkoli největší počet přistěhovalců přichází do USA z Číny). Postavil by za tím účelem na hranicích USA s Mexikem čtyři metry vysokou zeď, která by měla ilegální imigranty zadržet. Dvě až osm miliard dolarů, které by výstavba zdi stála, by prý nechal zaplatit Mexičany - jen jaksi není jasné, jak by je k tomu přiměl.
Trump se vůbec neobtěžoval brát v potaz fakt, že ilegálních imigrantů v posledních letech ubývá; podle odhadů Obamovy administrativy loni poprvé po patnácti letech klesl počet pod 11 milionů. Ignoroval i jiný poznatek z dosavadní praxe, že s každým posílením nepropustnosti hranice počet nelegálních imigrantů stoupá, protože se bojí Spojené státy opustit. Nutno dodat, že i ona záminka pro antipřistěhovaleckou rétoriku - totiž že imigranti berou rodilým Američanům práci - stojí na vodě (viz graf).
A to je řeč o imigraci, kterou Trump považuje za svoje domácí hřiště. Když se ocitne na jiné půdě, je docela vedle, jak dokázal v jedné z televizních debat, když se jej moderátor přeptal na budoucnost jaderné triády (pečlivě střežené schopnosti vysílat jaderné zbraně z moře, pevniny i ze vzduchu). Trump vůbec nevěděl, která bije.
Ego na překážku
Ani tak chudá vědomostní výbava však nemusí v Bílém domě znamenat automatický propadák. Ronald Reagan, Trumpův showbyznysový kolega, toho při nástupu do funkce nevěděl o mnoho více. Dokázal se však obklopit lidmi, jejichž vzájemná spolupráce dávala smysl, a na ně delegoval drtivou většinu svých úkolů (při srovnání s mikromanažerským stylem práce Billa Clintona byste ani neřekli, že ti dva vykonávali stejnou funkci). Reaganova vzorce by teoreticky mohl využít i Trump; existuje však reálná obava, že by mu v této cestě překáželo jeho zbytnělé ego.
V podstatě má na výběr ze tří možností.
Výše zmíněná relativně civilizovaná verze by znamenala, že by Trump vládl jako poměrně nevýrazný prezident republikánského ražení; nechal by své lidi spolupracovat s Kongresem a sám by se věnoval tomu, co mu jde, tedy řečnění a nevybíravému napadání odpůrců.
Druhá možnost spočívá v tom, že by našel mezi kongresmany z obou stran dostatek podpory pro některé své nápady, jež dnes vypadají nerealisticky: zásadně zredukovat rozpočet ministerstva školství; zmnohonásobit vojenskou přítomnost v Sýrii včetně pozemních sil s cílem zlikvidovat Islámský stát; postavit zmíněnou protipřistěhovaleckou zeď; deportovat ilegální přistěhovalce; zavést systém elektronické identifikace osob (dosud nespecifikovaný); zrušit platnost Obamovy reformy zdravotnictví; posílit vyhledávání a trestání lidí, kteří překročí povolení k pobytu dané vízem; skoncovat s „plýtváním, podvody a zneužíváním“ sociálního systému (také není jasné, jak to chce provést). Kdyby se mu něco takového povedlo, znamenalo by to patrně přeskupení politických sil; současnou pravolevou osu by nahradila osa zhruba autoritářskoliberální. Prezident Trump by se rázem stal jedním z nejvlivnějších politiků v dějinách Spojených států.
Pravděpodobnost takového vývoje však není vysoká. K nalezení shody s dostatečným počtem kongresmanů obou stran by vyžadovalo schopnost uzavírat kompromisy a velkou dávku taktu při jednání s partnery; Trump však ani jedním nevyniká. Sám o sobě tvrdí, že jeho nejsilnější stránkou je schopnost dohodnout se s lidmi tak, aby dotáhl vlastní obchodní záměry k úspěšnému konci. Fakta však znovu nemluví v jeho prospěch.
MÉnĚ Zářná MInuLoST
Jeho obchodní kariéra je podstatně méně zářná, než jak ji Trump prezentuje. V osmdesátých letech koupil leteckou společnost, jachtu, klub amerického fotbalu, hotely, kasina a další prima věci - ale musel se jich zbavit, protože se příliš zadlužil. Nad vodou jej udrželo otcovo jmění a nadání pro získávání publicity, jež z něho udělalo hvězdu televizní reality show.
Trump měl přitom na stole možnost skutečně se stát jedním z nejvýznamnějších newyorských developerů - bylo to v roce 1985, kdy získal opci na koupi pětatřicetihektarového pozemku na západě Manhattanu podél řeky Hudson. Na místě, kde dosud stálo staré depo zkrachovalé Penn Cetral Transportation Company, chtěl Trump vybudovat kancelářské rezidenční a komerční centrum, jehož součástí měla být nejvyšší budova světa. Celý projekt měl stát 4,5 miliardy dolarů; 700 milionů chtěl Trump od města New York (ve formě daňových úlev v letech následujících po postavení Television City, jak se projekt jmenoval).
Proti však byli místní obyvatelé (mezi nimi například herec Paul Newman) i starosta Ed Koch, jenž chtěl vybudovat stavbu méně bombastickou. Kdyby byl Trump vyjednával a trochu ze svého záměru ubral, byl by dohody dosáhl. Namísto toho však praštil do stolu. Pustil se do mediálního a posléze i právnického souboje se starostou Kochem; pochopitelně nedostal nic.
Případ letos oprášila agentura Bloomberg, aby ilustrovala Trumpovu schopnost dohodnout se. Bylo to těsně poté, co se do agentury vrátil majitel a newyorský exstarosta Michael Bloomberg, ale dříve, než sám ohlásil záměr ucházet se o prezidentskou funkci.
Pokud případ se starým manhattanským depem skutečně poskytuje relevantní vodítko k odhadu Trumpova případného působení v Bílém domě, je docela pravděpodobná i třetí, divoká možnost. Podle ní dosáhne Trump toho, oč se marně pokoušeli jeho předchůdci Bush mladší i Obama: dokáže zařídit, aby obě strany odložily vzájemnou řevnivost a hlasovaly na cestě za společným cílem. Tím cílem by bylo dohnat prezidenta Trumpa buď do role zcela zbytečné figurky, nebo k ústavní žalobě, impeachmentu.
RYCHLE VEn
Neustále opakované neschválení prezidentských zákonů a naopak opakované přehlasování prezidentského veta může prezidenta skutečně odsoudit do role diváka. (Dnes to zní neuvěřitelně, ale v roce 1994 se v té pozici ocitl tváří v tvář republikánskému Kongresu i Bill Clinton. „Já jsem relevantní! Ústava mi dodává na relevantnosti!“ stěžoval si tehdy.)
Je pravděpodobné, že by se vznětlivý Trump v takovém případě pokusil vládnout pomocí dekretů, v americkém politickém žargonu „prezidentských direktiv“. To však je ústavně sporná praxe. Něco takového nyní zkouší Barack Obama, když prosazuje některé kontroverzní cíle včetně imigrační reformy a daně z těžby ropy - a už se začalo mluvit o možném impeachmentu. Pokud by prezident Trump proti sobě skutečně sjednotil obě komory Kongresu, mohl by Bílý dům opustit ještě rychleji, než do něj vkročil.
TRUMP A DAŇOVÁ REFORMA
Všichni republikánští kandidáti mají v úmyslu seškrtat daně, Trump však je razantnější než ostatní.
První sloupec označuje nejdůležitější rysy Trumpova plánu, druhý sloupec pro srovnání umírněnější
plán Jeba Bushe, třetí sloupec současné hodnoty.
TRUMP BUSH OBAMA
Rozsah daňových škrtů (za 10 let) 10-12 bil. USD 1,6-3,7 bil. USD -
Do jaké míry bude ze škrtů profitovat nejbohatší procento Američanů? 52 % 34 % -
Nejvyšší sazba daně z příjmů fyzických osob 25 % 28 % 39 %
Nejvyšší sazba korporátní daně 15 % 20 % 39,6 %
Plánovaný meziroční růst HDP 6 % 4 % 0,7 %
Zdroje: Tax Foundation, tradingeconomics.com
V roli prezidenta by byl Trump zcela nevypočitatelný. Jeho dosud nejhlubší sdělení národu znělo: „Já jsem alfa samec Trump, Donald Trump.“
TRUMP, IMIGRACE A MZDY V rozporu s Trumpovým často opakovaným tvrzením není růst mezd rodilých Američanů nepřímo úměrný počtu přicházejících imigrantů. Vyplývá to ze srovnání dvou studií zkoumajících vývoj mezd v imigračně bohatém období 1990 až 2007. Autory první z nich (červený sloupec) jsou odpůrci imigrace George Borjas a Lawrence Katz z Harvardovy univerzity; autory druhé (černý sloupec) jsou příznivci imigrace Gianmarco Ottaviano z London School of Economics a Giovanni Peri z University of California v Davisu.
Zdroj: Business Insider
TRUMP, IMIGRANTI A BYZNYS První graf znázorňuje počet firem, jež v roce 1996 vlastnili rodilí Američané a imigranti (vyjádřený v procentech celkového objemu podnikání v USA). Druhý graf poskytuje tentýž údaj za rok 2012. Za šestnáct let se podíl imigrantů-zaměstnavatelů zdvojnásobil.
Zdroj: The Ewing Marion Kauffmann Foundation
O autorovi| DANIEL DEYL * deyl@mf.cz
