Řeči poslance Ondráčka o výchově mladé generace k úctě ke státním symbolům jsou pobuřující a odporné. Podobné výchovy k lásce k vlasti a socialistickému zřízení jsme si za čtyřicet let užili bohatě a je překvapující, že se v současné sněmovně najde tolik zákonodárců, kterým to nestačilo a pod volání po návratu dávno zapomenutých poměrů se veřejně podepíší. Jde přece o více než o hromadnou a spektakulární speleologickou expedici do nitra zažívacího traktu současného pána Hradu.
Dnešní prezident systematicky uráží a provokuje část intelektuálních elit, kterou nazývá pražskou kavárnou. Dobře se tím baví a má na to právo. Stejně jako každý jiný občan této země v hospodě, na ulici či v médiích má právo činit totéž prezidentovi.
Pokud jedna či druhá strana překročí meze slušnosti, má zcela totožné právo domáhat se u soudu satisfakce. A mimochodem, jak už v Česku nejeden soud rozhodl, tak politik a veřejně činná osoba jsou povinni snést hustší výrazivo a ostřejší kritiku než pokladní v Albertu. A je to logické a pochopitelné. Politik je prostě zaměstnancem svého voliče, a tudíž se od něj musí nechat pérovat.
Tomu se říká svoboda slova. Žádná osoba v demokratickém státě není jeho symbolem jako třeba hymna či státní vlajka. Přirovnávání navrhované ochrany hlavy státu k ochraně, kterou uplatňují USA vůči své státní vlajce, je zcela absurdní.
Nakonec v předvolební kampani jsme dobře viděli, jaké výrazivo je možné vůči hlavě státu končící i budoucí vesele a mohutně využívat. Četná média z toho zvracela, ale bylo to v pořádku.
Jinak tomu možná bylo v časech, kdy na obraz Franze Josefa nesměly srát mouchy. Když se mouchy odháněly od obrazu Gustáva Husáka, byl to projev komunistické totality, v níž rovnost občanů před zákonem tak nějak absentovala. A především to byl projev slabosti systému, který se svobody slova bál jak čert kříže. Pro demokratickou společnost je svoboda slova nepostradatelná stejně jako bílé krvinky pro živý organismus. A je Zemanovou veřejnou hanbou, že tohle svěží legislativní dílko okamžitě neodmítl a neprohlásil, že ho nepodepíše. Dosud snášel všechny útoky s hlavou vztyčenou a po žádné ochraně nevolal. Možná při vědomí toho, že co činí jiným on, činí jiní jemu.
Samozřejmě existují meze veřejné kritiky i jiných útoků na jakýkoli úřad státu. Zatímco recesistické vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě bylo zábavným happeningem, kde někdo opravdu vtipně vyjádřil svůj názor, pak na krádež a zničení prezidentské standarty se musíme dívat jinak.
Jednoznačně šlo o projev mentální nedostatečnosti a zároveň minimálně o přestupek, za nějž v normální společnosti musí přijít trest a bývá předepsána plná náhrada škody. Ničení cizího majetku prostě projevem názoru není a být nemůže.
Pozoruhodné a příznačné je, že pod Ondráčkovým návrhem jsou v hojné míře zastoupeni poslanci stran a hnutí, jejichž jediným politickým programem je označovat kdekoho nevybíravě a bez důkazů za zloděje a korupčníky či zrádce národa, s nimiž je třeba zatočit. Těm ty bílé krvinky chránící demokratický organismus před smrtelnou infekcí pochopitelně a jaksi z definice programově vadí. A nám všem by pak měly vadit všechny tyhle jejich pokusy o zabrání si větší a větší části veřejného prostoru.
Přečtěte si další komentáře autora:
Volební řízení státního dluhu
