Prezident mezi profesory

Klaus oceňuje shodu se Stoiberem a americké hodnoty

Český prezident musel v duchu jásat. Profesor ekonomie z Mnichovské university Hans-Werner Sinn se připojil k jeho staré známé kritice sociálního tržního hospodářství. „Sdílím názor Václava Klause, že důvodem slabého evropského rozvoje je vskutku adjektivum, které dáváme k tržnímu hospodářství,“ prohlásil Sinn na Mnichovském ekonomickém fóru (2. a 3.května).
Klaus původně nechtěl výraz „sociální tržní hospodářství“ - tak blízký mnoha německým politikům a ekonomům - ve svém vystoupení s ohledem na hostitele vůbec použít. Poté, co s tímto pojmem přišel Hans-Werner Sinn, ho také český prezident mohl vítězoslavně vrátit na svůj seznam hříchů, kterých by se měla Evropa určitě zbavit.
Sinn mluvil o sociálním tržním hospodářství především v souvislosti s nepružnými trhy práce: „Právě sociální dimenze, již jsme přidali k trhu práce, způsobila problémy.“ Pracovní zákony zvýšily moc odborů a umožnily jim provádět extrémně agresivní mzdovou politiku. Sociální stát je příliš drahý a vyžaduje vyšší a vyšší daně, které diskriminují práci, vysvětloval profesor Mnichovské university.

Málo svobody a efektivity.

Profesor Klaus v Mnichově prohlásil, že i ve funkci prezidenta hodlá hledat nesnadnou a riskantní pozici mezi oficiálními projevy, které postrádají myšlenky, a akademickými vystoupeními plnými provokativních idejí. Klaus označil svůj mnichovský projev za první plnohodnotný v roli hlavy státu – ty předtím byly „pouhými proslovy během prezidentských večeří“. Provokativních vět na adresu Evropské unie byl plný.
Postkomunistické země na přípravě ke vstupu do unie údajně příliš nevydělávají. Přebírání evropských zákonů a „politik“ (tedy systému sociálního zabezpečení, zemědělské či soutěžní politiky) blokuje nebo odkládá reálnou konvergenci (tedy ekonomické dohánění unie), tvrdí Klaus. Odbourávání obchodních a dalších bariér bylo výhodnější pro členské země než pro kandidátské státy. Ty se ale přesto chtějí stát normálními evropskými zeměmi, což bez členství v unii není možné, dodává prezident.
Klausovým terčem se stala evropská ekonomika („V posledních letech a dekádách byla omezena svoboda i efektivita“), i nynější unionizace („Opravdová demokracie nemůže být vytvořena - nebo udržena - v entitě větší, než je stát“). Podobně jako profesor Sinn mluví i hlava českého státu o vysokých sociálních nákladech a vládním paternalismu.
Projev prvního českého prezidenta-profesora ovšem obsahoval i ono diplomatické vyvažování. Svůj odpor vůči evropskému sjednocování omezil na integraci, kterou prosazují strůjci „evropského superstátu“. Proti spontánnímu evropskému integračnímu procesu nemá nic. Právě touto větou se možná nejvíce přiblížil další „hvězdě“ mnichovského fóra – bavorskému premiérovi Edmundu Stoiberovi, který se také postavil proti násilnému přenášení některých pravomocí (v daňové, sociální či zaměstnanecké politice) na nadnárodní úroveň a rozpouštění států v Evropské unii. S českým prezidentem si notoval i v tom, jak je unie byrokratická a vzdálená lidem. A Klaus nenechával nikoho na pochybách, jak hodně mu na shodě s bavorským šéfem vlády záleží.

Přítel Stoiber.

Co to? Ještě v březnu minulého roku Miloslav Bednář, považovaný za filozofa ODS, označil Bavorsko za součást evropské osy zla – společně s Rakouskem a Maďarskem. Právě z těchto zemí totiž zaznívaly hlasy volající po zrušení Benešových dekretů. Každý podobný výrok ihned vyvolával mohutnou slovní protiofenzivu ODS (ale i dalších českých politických stran).
Dnes má prezident – a bývalý šéf ODS – radost, když může prohlásit, že se jeho a Stoiberovy názory na Evropu shodují - i když nikoliv na problematiku sudetských Němců. S určitým vysvětlením přišel už před časem politolog Zdeněk Zbořil. Ten tvrdí, že kdyby poslední volby v Česku vyhrála ODS a v Německu křesťanský blok CDU/CSU, kancléř Stoiber a premiér Klaus by bývali k sobě rychle našli cestu. „Oba jsou pragmatičtí politici a orientují se na podobné ekonomické kruhy,“ uvádí Zbořil. Oba jsou také zastánci jaderné energetiky, o níž se v Německu i Česku vedly ostré diskuse.
Stoiberova Křesťansko-sociální unie (CSU) sice na rozdíl od ODS vychází ze silných křesťanských kořenů, ale pozorovatelé uvádějí, že Stoiber je důraznější než třeba představitelé CDU ve snaze odbourávat nadměrné sociální výdaje a méně zatěžovat podniky.

Už nejen Britové.

Vztah ke Stoiberovi navíc ukazuje, že Václav Klaus v nové roli hledá netradiční spojence nejen doma, ale i v zahraničí. Silně kritické výhrady vůči Evropské unii sdílel bývalý český premiér prakticky jen s částí britských konzervativců. Chce-li být vlivným prezidentem, který není považován za naprostou evropskou anomálii, musí se poohlížet i jinde. Podobně bude muset uvažovat také ODS, s níž prezident své styky určitě zcela nezpřetrhal. Občanští demokraté se po vstupu do unie budou chtít stát součástí frakce Evropské lidové strany – Evropských demokratů, v níž má velký vliv právě německý blok CDU/CSU.
Na druhé straně i mnichovské fórum potvrdilo, že rozdílů mezi Stoiberem a Klausem je i v evropské problematice dost. Stoiber více spoléhá na měnovou unii, silněji volá po jednotném hlasu v evropské zahraniční politice, jako regionální politik prosazuje silnější rolu regionů, a na rozdíl od Klause si také libuje v daňových pobídkách pro investory.
Největší propastí mezi oběma politiky ovšem pochopitelně zůstává problematika sudetských Němců. To, že Klaus o tomto tématu v Mnichově se Stoiberem mluvil, nicméně může mít svůj význam. Mnozí nyní s napětím očekávají, jak kritický vůči Česku bude bavorský premiér na příštích Sudetoněmeckých dnech.

Workoholismus jako hodnota.

Společným zájmem Václava Klause a Edmunda Stoibera je naopak silná vazba na Spojené státy. Prezident i premiér v minulosti zaujali podobný postoj k irácké krizi, oba byli zdrženliví k účasti svých zemí ve válce. Oba však také usilují o to, aby se rozdílné názory na válku neprojevily v oslabování vztahů s USA. Stoiber navíc tvrdě kritizuje kancléře Gerharda Schrödera, který napětí mezi Německem a Spojenými státy zbytečně vyhrotil.
V Americe vidí velká část mnichovského fóra – včetně Klause – vzorový ekonomický model. Český prezident dlouze vypočítával americké hodnoty, které by měla také Evropa přijmout za své. Úsměv některých posluchačů vyvolal tím, když vedle takových hodnot, jakými jsou „odvaha“, „rozhodnost“ či „pracovní etika“, ocenil i americký „workoholismus“. Klaus pak logicky byl hodně rozladěný tím, když z celé jeho cesty do Bavorska se média (také logicky) zaměřila především na jeho zdánlivě nevinnou odpověď německému novináři, v níž vyjádřil pochybnost o tom, zda by Češi přijali americké základny na svém území.

Zachránce Zoellick.

Edmund Stoiber upozorňoval, že Německo je ekonomicky závislejší na spolupráci se Spojenými státy než třeba Francie a mělo by se tím ve své politice řídit. Naštěstí pro Němce se zdá, že i mnozí Američané nyní stále více mluví o nebezpečí, které by hrozilo světové ekonomice kvůli narušeným evropsko-americkým vztahům. Z tohoto pohledu byla v Mnichově klíčovou účast hlavního amerického obchodního vyjednavače Roberta Zoellicka, kterého ve Spolkové republice dobře znají – byl už u jednání o sjednocení Německa.
Zoellick sice znovu připomněl americké znechucení evropským postojem k válce v Iráku, ale jinak působil vstřícně. Jeho cestu do Evropy, včetně zastávky v Mnichově, dal list Financial Times do souvislosti s lobbyingem amerických firem. Ty tvrdí, že odvetné kroky proti Evropě by mohly ohrozit hospodářské oživení Spojených států před volbami v příštím roce, v nichž bude prezident George Bush usilovat o znovuzvolení.
Účastníci summitu si všimli, že Zoellick se pochvalně vyjadřoval o svém evropském protějšku – francouzském komisaři pro obchod Pascalovi Lamy. Podpořil ovšem Evropskou komisi v jejím „boji“ proti členským státům Evropské unie: zatímco Brusel prosazuje reformu Společné zemědělské politiky, v řadě evropských metropolí tato její snaha naráží na odpor. Zoellick vzkázal Evropanům, že mají příležitost demonstrovat svou ochotu spolupracovat se Spojenými státy na půdě Světové obchodní organizace, kde by Američané uvítali nejen dohodu o zemědělské politice, ale také otevření evropských trhů geneticky modifikovaným produktům.

Druhá tvář Ameriky.

Ačkoliv byl mnichovský summit plný úvah o tom, jak by si měla Evropa vzít příklad ze Spojených států v oblasti sociální (ne)politiky či pružných trhů práce, na druhý břeh Atlantiku zamířily i některé kritičtější vzkazy. Švédský profesor ekonomie Jonas Agell uvedl, že sociální nerovnost (jež je v Americe vyšší) může ohrozit i ekonomickou efektivitu. Evropané by neměli likvidovat sociální podpory, ale přísně postihovat jejich zneužívání.
Profesor Sinn upozornil na současný problém ekonomiky USA: „Americké domácnosti nešetří, americká vláda nešetří, ale americká ekonomika potřebuje fondy pro investice. Ty stále více přicházejí ze zahraničí, což je vidět na obrovském deficitu obchodní bilance, řádově vyšším než čtyři procenta HDP. Tyto fondy však nebudou přicházet věčně. Je zde riziko výrazného oslabení dolaru se špatnými důsledky pro světový obchod a zvláště konkurenční schopnost evropské ekonomiky.“ V tomto případě by se Spojené státy mohly naopak poučit u Evropanů.