nakonec mu ale svěřil Československo, říká historik Michal Macháček
Předloni vydal Michal Macháček ceněný životopis Gustáva Husáka. Dnes je na volné noze. Věnuje se filmům s historickou tematikou a píše dějiny pražské zoo. Během našeho rozhovoru, který se odehrál někde mezi výběhem sitatung a orlí voliérou, vyprávěl nejen o tom, jak se stal Husák před 50 lety prvním (od roku 1971 generálním) tajemníkem ÚV KSČ, ale i o jeho soukromí. Třeba o tom, že fandil Slovanu Bratislava, rád sledoval Televarieté, vášnivě kouřil „morrisky“ ajeho oblíbeným jídlem byly párky.
* Právě před půlstoletím se stal Gustáv Husák prvním tajemníkem KSČ. Co ho v politice hnalo kupředu?
Nepochybně měl velké ambice. On byl velice cílevědomý člověk. Roli hrál také mesianismus a pocit zodpovědnosti, koneckonců je známá historka, jak po příjezdu vojsk Varšavské smlouvy prohlásil, že tento národ zachrání, i kdyby mu „mali všetci napl'uvat do očí“. Důležitý byl ale také strach v tom smyslu, co by s ním bylo, kdyby se ve vysoké politice neudržel.
Přece jen měl za sebou devítiletou vězeňskou zkušenost a bál se, kam by věci mohly zajít.
Politika ho ale také ohromně bavila.
To byl hlavní smysl jeho života a jeho seberealizace. Myslím, že chtěl navíc ukázat, co umí. Ve vysoké politice byl už - na to se zapomíná - v letech 1944 až 1950, jenže pak přišlo vězení a čekat na návrat musel i po propuštění v roce 1960. Nakonec z toho byl osmnáctiletý „absťák“. Chtěl také určitě dokázat, jak ta předchozí politická garnitura byla neschopná.
* Politickou garniturou okolo Antonína Novotného zjevně docela pohrdal.
Sebevědomí měl vysoké. Na druhé straně je ale třeba korektně říci, že to vzhledem kjeho schopnostem bylo vcelku oprávněné.
* Jak hleděli Sověti na Husáka, když ho prezident Svoboda vzal s sebou po okupaci v srpnu 1968 na jednání do Moskvy? Věděli o něm vůbec něco?
Ze spisu, který jsem viděl v moskevském archivu, plyne, že o něm měli zprávy už od 30. let, kdy byl ještě studentský funkcionář.
Je v něm zobrazován jako člověk, který chce mít vlastní názor, který je nedisciplinovaný, u kterého se projevuje slovenský nacionalismus.
* Kdo byl zdrojem těchto informací?
Donášeli na něj někteří jeho soudruzi, kteří Husáka zrovna nemuseli. A to včetně Alexandra Dubčeka a Vasila Bil'aka, kteří spolu v 60. letech dlouho spolupracovali. Až do srpna 1968 je popisován spíše negativně a v jednom záznamu z doby, kdy Svoboda telefonicky domlouval složení moskevské delegace, se dokonce dochovala Brežněvova námitka, proč s sebou bere tohoto kavárenského politika.
* Dobrá, „kavárenský politik“ dorazil do Moskvy. Jak tam vystupoval?
Velmi silně zapůsobil. Když dostal slovo, vystoupil kriticky s tím, jaký byl příchod vojsk nesmysl, že by KSČ situaci zvládla sama a že škody, které invaze napáchala, se budou velmi dlouho napravovat.
Na druhé straně se ale projevil jako naprostý pragmatik: no dobrá, stalo se, a my to teď musíme nějakým způsobem vyřešit. Navíc samozřejmě pořád neochvějně uznával Sovětský svaz jako spojence a první zemi socialismu a komunismu.
* Negativní sovětský pohled na Husáka se začal měnit hned v srpnu?
Ano, už tehdy se objevila kladná nebo aspoň ne úplně negativní hodnocení, kdy Sověti uznávali, že je to člověk schopný a umí promluvit. I Husák byl okupací zaskočen, nepatřil mezi tu garnituru, která psala zvací dopis…
* Dokonce se snad tehdy v nějakém soukromém rozhovoru měl vyjádřit, že Brežněv je „debil“?
V kuloárech měl opravdu říci něco v tom smyslu - „co nám to ten debil udělal?“ Jenže nehledě na to, jak byl zaskočen, dokázal v Moskvě chladnokrevně analyzovat situaci a suverénně reagovat. Dubček naproti tomu nebyl zpočátku schopen kloudného slova a Alois Indra, který patřil k té druhé - prokremelské - skupině, utrpěl nervový šok a „hodil se marod“. Tenkrát Sověti pochopili, že by jim Husák díky své akceschopnosti mohl být užitečný.
* Štrougal i Bilak v pamětech píší, že Kreml kromě Husáka uvažoval ještě o Černíkovi.
To je zjednodušené. Sověti sondovali situaci a snažili se vytipovat politiky, kteří by připadali v úvahu. Mimochodem v nich tím zároveň povzbuzovali rivalitu v boji o nástupnictví a v nedávno publikovaných Brežněvových denících je hezky vidět, jak jeden pomlouval druhého.
Husák třeba v interních rozhovorech vyprávěl o Černíkovi, že byl u ekonomických reforem a pěkně tím straně zavařil. Ve hře byla i jiná jména než Černík a Husák.
* Která?
Třeba Lubomír Štrougal, Evžen Erban a na začátku i Rudolf Barák.
* Někdejší ministr vnitra Barák?
Ano, měl vlivné kontakty na KGB a byl zavřený v 60. letech za Antonína Novotného. Sověti si rádi vybírali lidi s vězeňskou minulostí, protože to vypadalo navenek dobře a dotyční jim pak také byli za vynesení do funkce více vděční. To ostatně pomohlo i Husákovi.
* Kdy se Sověti rozhodli, že Dubčeka nahradí právě Husák?
Už na podzim 1968 byl v sovětském tisku velice kladně hodnocen. Definitivně ale padlo rozhodnutí až v dubnu.
* Myslíte na tajné schůzce Husáka s Brežněvem v Mukačevu (13. 4. 1969)? Co o ní vlastně víme?
Víme oní z pozdějších vzpomínek. Máme například Husákovy privátní zápisy. Co se tam dohodlo a co bylo slíbeno, můžeme zrekonstruovat z vývoje dalšího dění. Domluvil se tam tvrdší kurz normalizace a naprostá eliminace protisovětských projevů.
* Mohla vůbec normalizace po tom, k čemu se Husák zavázal v Mukačevu, vypadat jinak, lidštěji? Respektive chtěl vůbec Husák, aby vypadala jinak?
Myslím, že ano. Když došlo například k vylučování ze strany, navrhoval Husák mírnější variantu, ale posléze to sklouzlo k vyřizování osobních účtů, kdy už ani nebylo tak důležité, co kdo dělal v roce 1968, ale spíš kdo koho měl rád, a koho ne. Nedošlo také k tomu, co se stalo v Maďarsku po roce 1956. Tam byla zrušena a znovuobnovena celá komunistická strana a popraveno asi 20 funkcionářů.
* U nás se už sice nepopravovalo, ale politických procesů bylo za Husáka dost.
On sice nechtěl vykonstruované procesy z padesátých let, ale na druhé straně vždy hovořil o dodržování socialistické zákonnosti a o tom, že kdo poruší zákony, dostává se na šikmou plochu.
Jeho politická odpovědnost je nesporná, ovšem možná také máme normalizaci příliš spojenou s Husákem, což je sice přirozené…
* … je to její symbol…
… ale pořád šlo jen o jednoho člověka.
Kolektivně přitom rozhodovalo předsednictvo strany, ve kterém sedělo deset až dvanáct členů, vliv měly i různé nižší složky moci, a ještě tu ke všemu byl sovětský faktor. Na druhé straně nechci zase tvrdit, že se všechno dělo pod sovětskou kuratelou a že za všechno mohou Sověti.
Někdy mi připadá, že býváme papežštější než papež.
* Mimochodem jaká byla skutečná role Igora Jelisejeviče Sinicyna, o kterém píšete v knize?
Patřil mezi zkušené sovětské rozvědčíky. Byl dohlížitel a koordinátor bezpečnostní agendy, působil jako představitel KGB v Československu při Federálním ministerstvu vnitra až do počátku 80. let. Dostal dvě vysoká československá vyznamenání, ale noviny o tom kvůli jeho utajenému postavení nepsaly.
* Scházeli se spolu s Husákem?
Ano, měli pravidelné schůzky, a to nejpozději od podzimu 1968. Sinicyn měl za úkol tipovat politiky, o které by se Sověti mohli opřít. Scházel se s Husákem a fungoval jako prostředník mezi ním a Brežněvem, respektive šéfem KGB Andropovem.
Jeho role byla nezastupitelná. Lubomír Štrougal mi v osobním rozhovoru řekl, že Sinicyn Husákovi hodně pomohl - vzbudil vůči němu u Brežněva důvěru. Sinicynovy zprávy, které posílal z Prahy Andropovovi, bohužel stále neznáme.
* Vraťme se k Husákovi. Jaký byl v soukromí?
Politika byla jeho hlavní koníček.
Typologicky nebyl „skřivan“, ale „sova“.
Začínal úřadovat až kolem desáté, ale pak dokázal dělat až do večerních hodin. Žil hlavně prací, a jestli měl nějakou vášeň, pak to bylo kouření.
* Co kouřil?
Měl rád značku Philip Morris, ale zapálil si i Lípy. Z mládí máme dokonce fotografie s dýmkou. Když byl mladší, rád sportoval - lyžoval, hrál volejbal a fotbal. Chodil taky fandit na fotbalová utkání v Bratislavě.
* Na Slovan?
No jo, fandil Slovanu. Sport později sledoval i jako státník, měl velmi rád krasobruslaře Ondreje Nepelu, i když to asi bral také tak, že konečně nějaký Slovák vyhrál olympiádu. Z fotografií je vidět, že byl vždy velice dojatý. Kromě toho hodně četl. Hlavně historické a politologické věci, ale i detektivky. Často i studoval spisy Edvarda Beneše…
* Proč?
Z profesního hlediska ho zajímaly Benešovy názory na slovenskou otázku.
Přicházel s Benešem do kontaktu a byl k němu dost kritický kvůli tomu, že neuznával Slováky jako samostatný národ a prosazoval unitární československý stát. Rád také sledoval televizi a líbilo se mu třeba Televarieté.
* No, teda.
Ano, Televarieté. Nebo Kaiser s Lábusem. Velice ho taky bavilo řízení. Ne snad, že by chtěl mít nějaký pěkný vozový park, jaký si pořídil Brežněv, ale prostě sedl do auta a řídil. Byla to pro něj relaxace. K stáru už to ale byl problém, a tak šoféroval v Lánech.
… po cestičkách v parku?
Měl strach a vzhledem ke zdravotním obtížím by to bylo venku nebezpečné.
* Měl taky na Hradě psa.
Psy měl kontinuálně, už od mládí. Měl rád vlčáky a existují fotografie, když spolu se Štrougalem dostali od pohraničníků štěňata. Dochovaly se dokonce - on byl Husák strašně šetrný člověk - účtenky za žrádlo pro psa, které si schovával, aby mu někdo nemohl vyčíst, že ho kupuje za státní.
* Co rád jedl?
Snídaně si rád nechával donášet z Vikárky - párky a dva rohlíky. Párky, to bylo jeho nejoblíbenější jídlo, ale měl samozřejmě rád i tradiční českou a slovenskou kuchyni. Rád si dal pivo, bílé víno a z tvrdého koňak.
* Pil hodně?
Existují informace - sovětské i československé, že se dal na alkohol po úmrtí své druhé ženy, která v roce 1977 nešťastně zahynula při pádu helikoptéry. Jenže když jsem pak mluvil s lidmi, kteří v té době byli kolem něj, tak mi to nepotvrdili. Navíc ho zhruba ve stejný čas postihla mozková mrtvice, takže mohl na některé lidi působit divně i z tohoto důvodu.
* Dnešní čtyřicátníci na Husáka vzpomínají jako na strnulého „gerontokrata“, člověka spíš směšného než hrozivého. K této poslední proměně smrt jeho ženy nejspíš hodně přispěla.
Určitě, ale samozřejmě šlo i o přirozený fyzický úpadek zaviněný stářím a zdravotními komplikacemi. Z kopce to s ním šlo už na konci 70. let, lidé parodovali floskule, které dokola používal, a i ty jeho novoroční projevy byly pořád stejné, včetně hodin za zády. Husák se nám prostě také normalizoval.
* Proč jste si vybral zrovna Husáka?
Je to fantastický životní příběh, antické drama plné pádů a vzestupů, které vzbuzuje nadčasové otázky o politické moci, sociální spravedlnosti a obecně přibližuje naše nejnovější dějiny. Narodil se na slovenské vesnici do chudých poměrů a dotáhl to až do sídla českých králů na Pražském hradě. Nejdřív je studentským funkcionářem, poté odbojářem, pak se stane předním politikem na Slovensku, jenže jde na devět let do vězení, a když ho propustí, pracuje jako historik a publicista.
Znovu vystoupá nahoru a nakonec sleduje, jak režim, který pomáhal budovat, beznadějně upadá. Byl u jeho vzniku i pádu a zároveň je to člověk, kterého třikrát vyloučili z jedné strany, což se jen málokomu poštěstí. To všechno mě fascinovalo a také neuvěřitelně bavilo zkoumat.
* Kariéra je to skutečně pozoruhodná.
On byl už odmalička mimořádně cílevědomý.
Existuje dokonce autentická historka, která o tom dost vypovídá.
Když prý jednou šel jako malinký chlapec s tatínkem po vsi, potkali pana faráře, který ho pohladil po hlavě a prohlásil, že „Gustinko“ je dobrý žák a jednou bude jistě biskupem. Ovšem Husák mu na to odpověděl: „Nie, ja budem raz pápežom.“
Z kopce to s ním šlo už na konci 70. let, lidé parodovali floskule, které dokola používal, a i ty jeho novoroční projevy byly pořád stejné, včetně hodin za zády. Husák se nám prostě také normalizoval.
Historik normalizace
Na prvním kriticky a důkladně zpracovaném životopisu Gustáva Husáka pracoval mladý historik Michal Macháček (*1986) skoro deset let. Vůbec poprvé v něm například publikoval úryvky z materiálů, které si na Husáka vedli v Kremlu, či informace z jeho rodinného archivu. Když knihu dopsal a dokončil doktorát, nabral jeho život docela nečekaný obrat - Akademie věd mu opakovaně neschválila projekt na výzkum období normalizace a Macháček si musel hledat práci jinde. Jestli v tom hrál nějakou roli fakt, že mu knihu pochválil současný prezident Miloš Zeman a loni v říjnu mu za ni dal medaili za zásluhy, je otázka. Macháček si to každopádně myslí: „Samozřejmě mi nikdo otevřeně neřekne, že je to tím způsobené, ale těch indicií bylo hodně. Současně je to asi daň za předcházející úspěch.“ V současnosti se Macháček zabývá dějinami pražské zoo. „Jsem za tu nabídku vděčný, protože je to velice zajímavá práce ve velice příjemném prostředí,“ říká. Normalizaci nyní studuje soukromě: „Zrovna plánuji, že pojedu znovu do Moskvy pátrat po dalších archivních materiálech. Je důležité tyto informace rychle konfrontovat se vzpomínkami pamětníků, kteří ještě žijí.“ Výsledkem by měla být kniha o normalizačním Československu, jeho politické elitě a československo-sovětských vztazích: „Velmi mě zajímá třeba to, nakolik byl normalizační režim u nás způsobený sovětskými vlivy a nakolik jsme si ho zavinili my Češi a Slováci sami.“
O autorovi| Václav Drchal drchal@mf.cz
