Po Klausovi nastoupí na Hrad další vyhraněný politik, který rád poučuje. Teď to ale bude v nižší cenové skupině
Aligátor na lidi zpravidla sám neútočí, pokouše je často až tehdy, když ho krmí.
Češi nakrmili aligátora Miloše Zemana většinou platných hlasů, a tak musejí počítat s tím, že vítězný plaz bude následujících pět let pěkně řádit. Předvolební debaty bohužel potvrdily, že si Zeman nepřestal libovat v obhroublém stylu, ve kterém se bonmoty prolínají se sexistickými urážkami a bohapustým vymýšlením.
Smutné je, že to neskončilo s kampaní. Politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně připomíná, jak Zeman přitvrdil po nástupu do premiérské funkce v roce 1998. Už před volbami do Poslanecké sněmovny Zeman pepřil s výroky o spálené zemi, potom se ale choval ještě hůř. „Může se přestat kontrolovat v tom, co říká. A nemusí jít pouze o hrubost slovníku, ale i radikálnost výroků,“ obává se Kopeček.
Kam ústava dovolí Zeman se uplynulých deset let snažil dělat dojem starého jezevce, který se nejraději povaluje ve své noře v Novém Veselí na Vysočině, ve skutečnosti se ale nikdy nevyrovnal s potupnou porážkou v prezidentských volbách v roce 2003. Vidina sebe coby mocnáře kynoucího z Pražského hradu ho dál provokovala. A když se mu teď konečně sen splnil, bude chtít maximálně rozšířit svoje vymezené hřiště.
Vždyť už dlouho před volbou dával jasně najevo, že chce využívat prezidentské pravomoci na 120 procent. „Ústava dává prezidentovi právo zúčastnit se zasedání vlády nebo Parlamentu. A je pouze na vůli prezidenta, zda na té vládě bude sedět každý týden, anebo třeba jednou za rok. Já bych spíše preferoval, když to trochu přeženu, tu první variantu,“ nechal se Zeman slyšet během kampaně. Ano, tvrdil také, že prezident má být „neutrálním polem“ pro věcná jednání vládních a opozičních politiků a že by měl „uklidňovat konflikty, mírnit kontroverze, a nikoliv je naopak zesilovat“. Kdo ale Zemana zná, nemůže předpokládat, že vydrží fungovat jen v poloze nějakého mediátora. Možnost, že by se Zeman po nástupu na Hrad držel zpátky, vylučují i oslovení politologové. „Není to člověk, který by byl schopen plout v hlavním proudu,“ říká Kopeček. „Bude prezidentem mnohem více intervencionistickým, který by využíval i ty ústavní pravomoci, které Václav Klaus a Václav Havel nevyužívali,“ doplňuje Jiří Pehe z think tanku Cesta. Stačí se podívat na ambiciózní cíle v jeho programu, které z prezidentské funkce nemůže přímo ovlivnit (zvýšení počtu volebních okrsků, rozšíření přímé demokracie v komunálních volbách, sloučení ministerstva obrany a generálního štábu nebo další úprava sazeb DPH). Proč se s takovými konkrétními návrhy vypisoval, když hlava státu nemá zákonodárnou iniciativu? Slávkův zlý sen Na jistou dávku utrpení se musí připravit hlavně premiér. Nejde ani tak o Petra Nečase, který svým gumovým postojem k novoroční amnestii ukázal, že snese opravdu hodně. Kromě toho má Nečasova vláda už většinu kritických rozhodnutí za sebou (sazby DPH, církevní restituce, důchodová reforma) a dá se předpokládat, že ji levicový prezident nechá dožít.
I když bez občasného popichování se to určitě neobejde. Zemanova role samozřejmě raketově vzroste v okamžiku, pokud současná vláda padne. V takovém případě vstoupí aktivně mezi politické strany a bude chtít hrát první housle. Opravdu těžké spaní bude mít ze Zemanova vítězství sociálnědemokratický lídr Bohuslav Sobotka, pravděpodobný Nečasův nástupce. „Vůči případné levicové vládě, zejména menšinové, by se Zeman snažil hrát roli druhého premiéra,“ předpokládá Pehe. To je představa, která se Sobotkovi určitě nezamlouvá.
K prvnímu střetu může dojít už na samém začátku, při jmenování ministrů. Pokud by měl do některého z resortů nastoupit třeba Lubomír Zaorálek, Jiří Dienstbier, nebo snad dokonce expremiér a bývalý eurokomisař Vladimír Špidla, u Zemana by taková jména s největší pravděpodobností narazila. „Bude hledat cestu, jak premiérovi tyto nominace rozmluvit.
Inspiraci by mohl najít u Klause a jeho váhání se jmenováním Davida Ratha nebo Karla Schwarzenberga,“ myslí si Kopeček. Zlou krev mohou vyvolat také avizované návštěvy Zemana na jednáních vlády. Jaký asi může být pocit premiéra a ministrů, když je bude chodit obtýden poučovat politik, který je donedávna označoval za neschopné lenochy nebo hlupáky? Zeman se sice tváří, že zakopal válečnou sekeru s ČSSD díky tomu, že ho strana podpořila ve druhém kole, a nebude provokovat za každou cenu, už jeho samotná přítomnost na schůzích se ale postará přinejmenším o frustraci ministrů.
O nějaké to pozdvižení se Zeman určitě postará i v zahraničí. Na rozdíl od Klause bude určitě vstřícnější vůči Evropské unii, to ale neznamená bezvýhradnou podporu všem nápadům z Bruselu (což je dobře). „Bude zajímavé, co se stane tak za dva roky, kdy už bude nová vláda. V případě, že bude levicová, by Zeman mohl být směrem k EU mnohem opatrnější a představovat spíše skeptičtější hlas,“ soudí Kopeček. Také Pehe si myslí, že Zeman sice bude formálně proevropský, ale asi neodolá pokušení hrát na národoveckou notu. Co se týče vztahů s Ruskem a případného posunu v orientaci české zahraniční politiky, může prezident ovlivnit jen málo, klíčová role zůstane na vládě.
Nejvíce škody tak může Zeman napáchat podobnými neomalenými výroky, kterými občas budil pozornost na mezinárodní scéně jako premiér. Stačí zavzpomínat na pozdvižení, když srovnal bývalého šéfa palestinské samosprávy Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. Přitom se určitě naskytnou chvíle, kdy by rozvážnost hlavy státu mohla skutečně pomoci.
Například začne-li se opravdu s dostavbou Temelína a bude třeba chladit rozjitřené vášně v sousedním Rakousku či Německu. Prámonitor vě v německy mluvících zemích má ale Zeman nálepku populisty s nacionalistickým zabarvením. K jeho plusům patří, že v rozhodujících chvílích, jako byly dohody v Melku, uměl vytrvat na pevné pozici „žádné kličkování a jasná pravidla“. To byl ale v jiné roli, jako prezident na sebe takovou odpovědnost brát nemůže.
Více Keynese Paradoxně mnohem méně zlé krve asi Zeman nadělá v oblastech, kde mu zákon dává silnou pravomoc. Týká se to hlavně jmenování soudců ústavního soudu, které bylo jedním z neuralgických momentů Klausova prezidentství.
I kvůli rozdílným představám dosluhující hlavy státu a Senátu je dnes ústavní soud nekompletní a situace začíná být poměrně vážná, protože velké části soudců končí funkční období během letošního roku. Na rozdíl od svého předchůdce ale Zeman nejspíš uspěje - bude totiž spolupracovat na nominacích jak s levicovým Senátem, tak se svým bývalým kolegou z vlády a nynějším předsedou soudu Pavlem Rychetským, který pravděpodobně zůstane v čele soudu i nadále (ačkoli už řekl, že by chtěl odejít dříve než za dalších deset let). O konkrétních jménech nových soudců se dá jenom spekulovat.
Zatímco v justici Zeman není doma a nechá si hodně poradit, o bankovní radě ČNB má představu jasnou. „Jako ekonom bude nominovat lidi, o kterých je osobně přesvědčen, konzultovat je příliš nebude,“ předpokládá Kopeček.
Už před volbami Zeman prohlásil, že chce rozmělnit jasnou převahu „monetaristů“ a doplnit je jemu bližšími „keynesiánci“. Z možných kandidátů Zeman zmínil Jana Švejnara, počítat je třeba také s exministrem Jiřím Rusnokem z ING. Výrazněji ale může bankovní radou zamíchat až ve druhé polovině svého působení na Hradě. První možnost bude mít v březnu 2014, kdy skončí funkční období pouze Evě Zamrazilové, v červenci 2016 následují guvernér Miroslav Singer a Kamil Janáček, v únoru 2017 Pavel Řežábek a Lubomír Lízal.
Naopak oba viceguvernéři, s Klausem ideově spříznění Mojmír Hampl a Vladimír Tomšík, mají své posty jisté až do prosince 2018.
Věrnost nade vše Samostatnou a nadmíru výživnou kapitolou jsou samozřejmě lidé v Zemanově okolí. Jeho extrémní důvěřivost k osobám, které mu z nějakého důvodu pomáhají, se mu v minulosti mnohokrát vymstila a ukázala se jako jedno z jeho nejslabších míst i během kampaně.
Jestli si má dát nový prezident na něco pozor, tak je to právě volba rádců. Žel, nic nenasvědčuje tomu, že by se poučil. U svých lidí vždycky upřednostňoval věrnost. Možnost přešlapů, byť šlo o vážná podezření, si u nich do poslední chvíle nepřipouštěl.
Zbývá jen doufat, že někdejší Zemanova pravá ruka Miroslav Šlouf je snad opravdu mimo hru, aspoň co se týče oficiálního týmu v prezidentské kanceláři. Na druhou stranu musíme brát s velkou rezervou ujišťování o tom, že se Šlouf spokojí s životem penzisty v brdských lesích. Bývalý šéf poradců v úřadě vlády se od Zemana nikdy zcela neodpoutal. Strana práv občanů navíc disponuje i dalšími zajímavými členy a sponzory, jejichž častým společným jmenovatelem je orientace východním směrem. Připomeňme bývalého velitele tankistů, který chtěl zamést se sametovou revolucí po vzoru krvavého zákroku na Tchien-an-men, dnes velkopodnikatele s bohatými kontakty v Rusku a dovozce moldavského vína Zdeňka Zbytka, předsedu zemanovců Vratislava Mynáře, jenž se angažoval ve firmě vysávající miliony z pražského Dopravního podniku, nebo místopředsedu SPOZ Martina Novotného s vazbami na Lukoil.
Pokud si někoho ze jmenovaných pánů Zeman vezme s sebou na Hradčany, může se tam rovnou nastěhovat i BIS.
Zatímco v justici Miloš Zeman není doma a nechá si často poradit, o bankovní radě ČNB má představu jasnou
Cesta na Hrad přes Vysočinu Miloš Zeman (68) * Vystudoval Střední ekonomickou školu v Kolíně, pak VŠE v Praze, obor národohospodářské plánování. * V roce 1968 vstoupil do KSČ, o dva roky později byl v normalizačních prověrkách vyloučen. * V letech 1971-1984 pracoval v tělovýchovném podniku Sportpropag v oddělení komplexního modelování. * V letech 1984-1989 se v zemědělském podniku Agrodat zabýval simulačními modely zemědělských systémů. * V září 1989 se poprvé zapsal do širšího povědomí, když Technický magazín vydal jeho kritický článek Prognostika a přestavba, následovalo jeho propuštění ze zaměstnání. * V listopadu a prosinci 1989 vystoupil na demonstracích na Letenské pláni. * V lednu 1990 nastoupil do Prognostického ústavu ČSAV a byl kooptován do Federálního shromáždění za Občanské fórum. * V únoru 1993 byl zvolen předsedou ČSSD, kterou následně vytáhl do pozice nejsilnější strany. * V letech 1996-1998 byl předsedou Poslanecké sněmovny. * V roce 1998 za ČSSD uzavírá tzv. opoziční smlouvu s ODS. Tato smlouva podle kritiků deformovala politický systém a vedla k prorůstání korupce do státní správy. * V letech 1998-2002 byl předsedou vlády, za jejíž úspěchy se považuje privatizace největších bank či plynárenského podniku Transgaz, rozjezd zahraničních investic nebo „legislativní smršť“ před vstupem do EU. Některé sporné projekty (výstavba dálnice D47 nebo nákup letounů Jas-39 Gripen) nakonec ztroskotaly. Kabinet také nezvládl ohlašované vypořádání s korupcí. * V roce 2003 část poslanců ČSSD pro Zemana nehlasovala v prezidentských volbách a Zeman se následně stáhl na Vysočinu. O čtyři roky později vystoupil ze strany. * V roce 2005 vydal knihu Jak jsem se mýlil v politice, v níž se tvrdě vypořádává se sociální demokracií. * V prosinci 2009 založil Stranu práv občanů a později byl zvolen jejím předsedou. Nyní je čestným předsedou. * V lednu 2013 byl zvolen prezidentem ČR.
O autorovi| Tomáš Pergler * pergler@mf.cz
