Ve staré anekdotě diskutují dva filozofové. První se ptá: „Jsi optimista, nebo pesimista?“ „No samozřejmě, že jsem optimista“, odpovídá druhý „jsem přesvědčen, že dnešek bude lepší než zítřek.“ volba prezidenta této republiky mi nedovoluje než být optimistou tohoto druhu – a je mi z toho smutno, i když jsem Američan.
Poprvé jsem Václava Havla viděl zblízka, když na Universitě v Jeruzalémě přebíral čestný doktorát. Byl upřímně udiven z toho, co se s ním děje a že se mu vše snad jen zdá. Svěřil se svým posluchačům, že kdyby se v tom momentě objevila jemu tak důvěrně známá StB a vzala ho zase do věznice, připadalo by mu to více realistické než to, co je v právě skutečností.
Měl jsem to privilegium být v USA několikrát v době, kdy ji Václav Havel navštívil. Desítky let práce v Americe vyžadovaly mou častou návštěvu Washingtonu a v něm tu nejzajímavější z jeho institucí – Americký Kongres. Nevím jestli pojem „koridory moci“ vznikl právě tam. Nedivil bych se však kdyby tomu tak bylo. Tento labyrint budov má těch koridorů opravdu na kilometry. Procházíte-li jimi z jednání na jednání, často vidíte politiky a státníky nejvyššího ranku z různých zemí, a přesto málokdy se po nich hlava kolemjdoucích otočí. To není nezájem, to je jenom každodenní všednost této skutečnosti.
Když Václav Havel vstoupil na půdu Amerického Kongresu, účinek byl ohromující. V sále, kde mluvil, nebylo k hnutí. Mnozí kongresmani se do místnosti nedostali (s výjimkou, když prezident mluvil v jejich zasedací síni) a ti z nás, kterým se díky možnosti „ohřívat židle“ po dobu dvou hodin poštěstilo tam být, měli husí kůži a slzy v očích. Tento, vzrůstem nevysoký člověk, reprezentující – ve velkém kontextu – malou zemi, tento muž, kterého by v řečnickém umění předstihl téměř každý člen kongresu, tento muž elektrizoval atmosféru místa, kde VIP je (alespoň ve své vlastní mysli) téměř každý (s výjimkou turistů), kdo do této instituce vstoupí.
Kdo to viděl, nemohl si neuvědomit, že se jedná o pozoruhodný fenomén. Ptal jsem se – a často: Uvědomuje si Česká republika (tedy její obyvatelé), jaký „exportní artikl“ Václav Havel reprezentuje? Odpověď nutně byla: Ne. Naopak. Zdálo se mi, že tendence v Čechách byla tuto skutečnost minimalizovat a naopak zkoumat s nudnou pravidelností barometr neoblíbenosti prezidenta a nemaskovat radost nad chybami, kterých se nutně (protože je člověk) dopustit musel.
Brzy budete mít nového prezidenta. Jeho volba bude výsledkem demokratického procesu. Proběhne podle slušných, světem respektovaných pravidel. A přesto je těžké se smířit s tím, že málokdo uvažoval o důležitosti, anebo byl schopen prosadit proces, který by byl zajistil nástupce Václava Havla hodného designace: nástupce. Měl by to být člověk výjimečný, měl by být tím politickým ekvivalentem Zátopka, který způsobí, že to Česko každý na mapě najde. Tato šance byla – myslím –lehkovážně promarněna.
Tato země má – disproporcionálně ke svému počtu – zajímavé, inteligentní, schopné lidi a v tomto reservoáru bylo nutné hledat po dobu několika let. Takovou osobu však nelze hledat jen vně dominantních politických stran – tam se dnes žel nenalézá. Nelze nevidět jistou aroganci v domněnce, že příští prezident musí být přijatelný nějaké partaji.
Nu což, budoucnost nelze hledat včera. Nepřímá demokracie někdy povážlivě ztrácí demokratický charakter, jak byl původně myšlen. Země početně i geograficky tak malá, si může dovolit luxus přímé demokracie alespoň ve sféře volby prezidenta. Každý Čech jistého věku a způsobilosti má mít právo o tento post se ucházet a každý Čech jistého věku a způsobilosti má mít právo říci přímo, koho na tomto postu chce mít. Zvolený prezident bude pak výsledkem osvěžující – dá se říci až renesanční národní debaty, která bude mít i mnohé vedlejší benefiční dopady.
Prezidentem nemá být a nikdy nebude perfektní bytost, ale má a může jím být žena či muž, na kterého bude národ pyšný. Takže páni a dámy z legislativní branže vlády, změňte příslušná pravidla politické hry, ať může „démos kratei“ – to jest ať může lid vládnout (alespoň trochu).
Frank Reiss, Praha
