Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl: Politikům chybí odvaha

Bezhlavé nalévání peněz do krachujících bank, některých odvětví průmyslu, mamutích podniků nebo států je ukázkou slabosti a absence odvahy politiků.

Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl.

Autor: Jakub Stadler

„Výsledkem těchto opatření nebude návrat do normálního stavu, ale silná nestabilita,“ varuje prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl.

Zvedá už se český průmysl ze dna?

Už koncem roku 2008 jsem říkal, že si nemyslím, že se ekonomika zvedne rychle. Už tehdy jsem mluvil o roce 2011. My můžeme jakékoli oživení na dlouhodobém základě očekávat teprve ve chvíli, kdy nastane třeba v Německu. Podle mého názoru udělala Evropa několik systémových opatření, která nepovedou k návratu do vlastních kolejí a k prosperitě, prostě k normálnímu stavu. My jsme uskutečnili v rámci řešení finanční krize řadu opatření, která měla zabránit nastupující recesi, ale jejich výsledkem bude docela silná nestabilita. Ta způsobí, že růst bude na vratkých základech, nebo dokonce dojde ke zhoršení.

Myslíte v celé Evropě?

Celoevropsky a celosvětově. Ve chvíli, kdy státy nalijí dohromady tisíce miliard do hospodářství s tím, že nejdříve zachraňují banky, ale nevytvoří podmínky pro to, aby banky dál půjčovaly průmyslu, malým a středním podnikům, tak to znamená, že jsme jen jako daňoví poplatníci sanovali ztrátové počínání a nekompetentní chování některých bank. To se týká USA a západní Evropy.

Co se týče recese, tak jsme opět implementovali něco, o čem všichni věděli, že je to nesmysl. Jako příklad za všechny – šrotovné. Všichni ve Francii věděli, že šrotovné je nesmysl, protože tam bylo šrotovné zavedeno před pár lety a ukázal se razantní pokles prodeje poté, co šrotovné doběhlo. Svaz průmyslu a dopravy ČR byl zásadně proti šrotovnému i ve chvíli, kdy jeden z našich nejvýznamnějších členů za něj vehementně bojoval.

Co se ještě podle vás udělalo špatně?

Neudělali jsme nic pro to, abychom vytvořili prostor pro zvýšení zaměstnanosti, tedy menšího tlaku na státní rozpočty.

Naproti tomu jsme se svými evropskými a domácími opatřeními učinili vše pro to, aby nezaměstnanost neklesala. Proto jsme zavedli tak rigidní trhy práce, že každý zaměstnavatel, pamětliv toho, že ho před třemi měsíci náklady na propuštění lidí stály neuvěřitelné peníze, si teď bude říkat, že by byl blázen, kdyby začal někoho nabírat, když se mu chvíli daří. A tahle historická zkušenost bude přetrvávat dva, tři, čtyři roky.

Myslíte tedy, že i když dojde k většímu oživení ekonomiky, na zvýšení zaměstnanosti se to hned tak neprojeví?

Jednoznačně. Další věc – ve chvíli, kdy se peníze nalily do hospodářství, byly to peníze, které se natiskly. Buďme realisty. To se někde musí projevit. Buď v reálné, nebo skryté inflaci, prostě v nějakém znehodnocení peněz. A tyto peníze navíc budou dalším zdrojem nestability. Banky nikdy neprohrají, protože nebudou-li vydělávat na podnicích, budou vydělávat na státních dluhopisech. A státy, vlády a politici se ukázali jako slabí, protože ve chvíli, kdy měli možnost vůči bankovnímu sektoru v Evropě a USA vystoupit velmi tvrdě a říci – vy jste udělali chybu, tak musíte platit – to neudělali.

Myslíte, že stát měl jen přihlížet, jak banky padají a obyčejní lidé přicházejí o naspořené peníze?

Stát měl pomáhat, ale velice omezeně. Například tím, že by se stal většinovým akcionářem a diktoval si. Neměl to řešit tím, že bance pomohl a získal třicet procent. Měl jednoznačně říci: Já vám pomohu, dám vám tuto částku, ale budu tady mít rozhodující majoritu. A když se vám to nelíbí, tak běžte. Jako každý soukromý investor měl stát vyjednávat tvrdě. Ať už to byly Belgie, Nizozemí, Anglie nebo Spojené státy. A potom mohl pochopitelně po dvou třech letech banku se ziskem prodat. Takhle jde jen o odkoupení toxických aktiv a daňový poplatník to má platit.

Problémy nezmizely, zůstaly, jen se přelily do jiné formy, která se dnes bude nazývat státní dluhopisy. Ale i ty musí být něčím kryty. A protože jsme nevytvořili základ pro stabilitu, ale spíš jsme vytvořili prostředí pro budoucí nestabilitu, vývoj moc optimisticky nevidím. Malá země, jako je Česká republika, to bude mít hodně složité.

Podobně se státy chovaly i k některým velkým firmám kvůli obavám z velké nezaměstnanosti…

Upřímně řečeno, kdyby například General Motors zbankrotoval, tak se v USA vůbec nic nestalo. Výsledkem toho, že vláda dnes vlastní General Motors, nebude profitní firma, ale skutečnost, že se problém jen odložil. Náklady na každého Američana ale budou brutální. Přitom to nebyl takový problém. Stačilo jen se postavit a říci pravdu. V USA jsem našel v předvolebním období jediného, kdo takovou odvahu měl, a to byl John McCaine. Když to zjednoduším, mně je jedno, jestli vládne politik levicový nebo pravicový, já mám jediné skromné přání: Ať vládne politik, který nekrade a posouvá zem dopředu, nebo ji neposouvá zpátky, když budu minimalista. Myslíte si, že státy těmi různými opatřeními, která měla rychle pomoci, si dlouhodobě zadělaly na problémy?

V podstatě jsem nenašel vládu, která by našla sílu chovat se racionálně. A musím říci, že v tomto případě česká vláda tím, že kvůli politickému patu mohla udělat málo, udělala vlastně dobře. I to málo bylo naštěstí v rozumném směru. To je naše velká výhoda. Ale ukázalo se, že nedostatky z minula, kdy se zvesela zadlužovalo, nás dostihly.

Příkladem toho, co nás dostihlo, je problém důchodového systému. Někteří politici mysleli, že bude ještě léta fungovat, a on už byl vloni v propadu… Problémy kolem důchodů nastaly už před pěti lety, proč si něco nalháváme. Není pravda, že se nás to někdy bude týkat. Nás už se to dotklo. Vždyť to, k čemu už dochází, je postupná nivelizace důchodů. Jestli někdo dělal 40 nebo 20 let a měl příjem velký nebo malý, se na výši důchodu projeví jen minimálně. Důchodci už jsou postiženi nyní. Stát potichu zvedl věk odchodu do důchodu i počet let nutných k tomu, abyste mohli dosáhnout penze. Máme důchody na 40 až 50 procentech příjmů? Nemáme. A budeme mít? Nebudeme. A to sociální demokraté mluví o dalších možných parametrických změnách, protože opt-outy odmítají. Třeba se ještě zvednou odvody na sociální pojištění.

Odvody jsou už u nás vyšší než jinde. Ale věk odchodu do důchodu se určitě ještě posune a předpokládám, že z 35 odpracovaných let se udělá 40, nebo se přestane započítávat celá doba studia, případně se důchody začnou počítat od 25 let věku. To vyjde nastejno. Jsem přesvědčen, že se to stane a je chybou politiků, že nedokáží říci, že už na to doplácíme dneska. Chybí tady obecně odvaha nazývat věci pravými jmény. Politik má obavy, že občané to nepochopí a že chtějí být zkorumpováni nějakými krátkodobými sliby a dárky.

Myslím, že se čas od času ve společnosti najde okamžik, kdy lidé chtějí slyšet pravdu a jsou ochotni ji podpořit. Ve chvíli, kdy tuto příležitost politická reprezentace mine, tak nenaplnila svou šanci.

Nyní se ukázala nestabilita i v zemích eurozóny. Řecko a další země se potýkají s velkým zadlužením. Nepovede to k nestabilitě v celé Unii? Vždycky jsem věřil tomu, že když země eurozóny udělají dohodu o jednotné měnové a hospodářské politice, ale hlavně rozpočtových pravidlech, tak je budou plus minus dodržovat. Jestli dnes země eurozóny nenajdou odvahu vymoci, aby členské země dodržovaly dohody, a místo toho dospějí k typickému bruselskému kompromisu, tak celou myšlenku eurozóny z dlouhodobého hlediska diskreditují. Není podstatné, jestli máme euro nebo nemáme. Poškodí nás to tak jako tak. To se nás nemůže nedotknout. A podle mě se teď diskuse otevře. Malá odvaha politiků povede k tomu, že se dostanou pod větší a větší tlak domácích střadatelů, obyčejných voličů a občanů, což povede k určitému nárůstu, nechci říci extremismu, ale výrazně vyhraněných názorů. Ty budou mít v celé společnosti silnou odezvu a výsledkem bude minimální společenská soudržnost. Pokud politici nenajdou odvahu dnešní problémy rychle řešit, tak to bude jedna z dalších příčin ohromné nestability, protože bez stabilní měny se neobejdete. Peníze jsou krev oběhu hospodářství. Uvědomí si politické reprezentace tato rizika včas? Uvažují o tom, co se děje dnes, zítra, pozítří, ale neuvažují systémově o tom, co se bude dít dál. Jeden příklad za všechny: Od roku 1998 jsem kritizoval všechny programy na podporu obnovitelných zdrojů. Říkal jsem politikům: Je to „blbost“, nedělejte to, ale oni tvrdili, že je správné podporovat tyto zdroje a žádný jaderný Temelín. To bylo v době, kdy jste šéfoval ČEZ? Když jsem byl v ČEZ, ale i předtím, když jsem od roku 1995 vysvětloval v parlamentu atomový zákon, když jsme řešili jadernou energetiku a když vláda hlasovala jen tak tak o tom, že se nezastaví Temelín. Mne by zajímalo, kdyby Temelín neběžel, co by dnes ti politici, kteří byli proti, vyprávěli. Tvrdili by, že neměli informace? To je nekvalifikovanost, neschopnost, manažera, který nemá informace, byste jako majitel firmy propustil. To nemluvím o tom, že všechny informace měli. Proč to tak rozebírám? Protože po roce 2003 jsme všem vládám jako Svaz průmyslu a dopravy říkali, aby nepřipravovali tak rozsáhlé programy na podporu obnovitelných zdrojů, že je to špatně, protože to nikdo nebude schopen odfinancovat. A nejde jen o dnes tak populární fotovoltaiku, vždyť stejně se podporují malé vodní elektrárny, zcela pochybný program biomasy nebo vítr. Celá slavná fotovoltaika vynesla pouze ten problém na světlo, a to ještě podle mne hodně účelově. Ale Česká republika přece přijala podmínku, že bude mít určité procento energie z obnovitelných zdrojů?

Když jsme politikům říkali, že toto opatření je nesmysl, odvolávali se na tyto závazky. Ale byl to stát, který přijal závazek, že bude mít osm procent energie z obnovitelných zdrojů. Byl to stát, který hlasoval pro to, abychom měli dvacet procent z obnovitelných zdrojů do roku 2020. To jsme nebyli my, podnikatelé, občané. Dneska se nikdo nemůže tvářit překvapeně, když stát zcela záměrně vytvořil prostředí pro vznik nových podnikatelských aktivit, že se podnikatelé diví tak náhlé změně směru. Nyní bude státní správa celkem logicky toto prostředí korigovat, protože došlo ke změnám v cenách technologií. To je naprosto správný postup. Jen mi vadí hysterie a pokrytectví, které se okolo toho vytvořilo.

Jste proti podpoře obnovitelných zdrojů? Když něco dotujete, tak vždycky někomu jinému berete. Budujeme nový obor, který z hlediska možných výsledků technologického rozvoje má perspektivu. Začalo se s vědomím, že to nebude zadarmo. Je zarážející, že se teď ti, kteří pro podporu obnovitelných zdrojů zvedali ruku, zase tváří, že je to špatně. Ale vždyť jsme jim říkali, jaký bude vývoj, tak proč to překvapení? Je to stejné, jako když velká část ekonomů od počátku varovala, že systém poskytování hypoték ve Spojených státech povede ke zhroucení finančních trhů. A také se to nakonec stalo. Kdo nese podle vás větší vinu? Banky, nebo politici, kteří na ně vytvářeli tlak, aby poskytovaly hypotéky i sociálně slabým?

Banky se chovaly přirozeně. Stát vytvořil prostředí a k něčemu je motivoval. Ale pak to přerostlo nějakou mez. To, kam se to až dostalo, byl už problém bank. Začaly zakrývat skutečnou situaci vytvořením mechanismů, které měly dluhy a rizika rozmělnit. V souvislosti s energetikou máme podobnou situaci. Stát vytvořil prostředí pro obnovitelné zdroje a ČEZ celkem logicky staví obnovitelné zdroje a bude tady největším provozovatelem fotovoltaiky v zemi. To by manažer firmy ČEZ obnovitelné zdroje s.r.o. musel být neschopný, kdyby na to nereagoval. Stejně tak další podnikatelé, nezapomeňme, že jedno z hlavních mott podpory zelené energie byla vize vytvoření nových pracovních míst v novém odvětví. Stát se teď nemůže tvářit, že je to špatné chování.

Svaz průmyslu a dopravy v minulosti hodně tlačil na přijetí eura. Změnil se po problémech v Řecku váš postoj ke vstupu Česka do eurozóny?

Politici se zavázali, že do eurozóny vstoupíme. My jsme vždycky považovali euro za prostředek k tomu, aby se udělaly nutné reformy, protože bez nich bychom do eurozóny nemohli vstoupit. Šlo o určitou formu nátlaku. Když se podívám na Slovensko, jsem přesvědčen, že kdyby nemělo euro, tak je na tom podstatně hůř, než když ho má.

Čelili bychom s eurem i my lépe hospodářské krizi? Slováci potřebné reformy udělali, my ne, v tom je ten rozdíl. Pro ně je lepší mít euro už z prostého důvodu, že kdyby ho neměli, tak by se problémy z Maďarska nepřímo přelily na Slovensko a svět by pohlížel na Slováky jako na „Horní Uhry“. My jsme nebyli připraveni na přijetí eura. Eurozóna teď prochází testem. Ještě v roce 2008 jsem věřil tomu, že eurozóna najde odvahu čelit krizi jako celek. Když slyším dnes argument, proč pomoci Řecku, že na tom některé banky tratí, protože nakoupily řecké dluhopisy, a proto musíme najít 25 miliard, je stejný, jako se uplatňuje vůči bankám při jejich toxických aktivech. Proč by s tím měl daňový poplatník v Německu souhlasit? Měla by se velice rychle vytvořit atmosféra k řešení. Buď to eurozóna zaplatí se vším všudy a stejný způsob najdou vůči Španělsku a dalším zemím, což ovšem povede k velkým problémům v Německu a Francii ve volbách, vyhrají euroskeptici a velice extrémní názory, nebo politici řeknou, milí zlatí přátelé, my to částeně odepisujeme a vy v té eurozóně končíte. To je podle mne jediná cesta, protože potom je šance, že se ve Španělsku najde politická síla a odvaha řešit vlastní deficit. Ve chvíli, kdy Evropská unie někoho zachrání na něčí úkor, vytvoříte pocit zmaru. Za prvé u těch, kteří se chovali poctivě a racionálně, že to byla hloupost. A u těch, kteří se chovali iracionálně, vyvoláte pocit, že se vždycky najde někdo, kdo pomůže. Měli bychom rychle přistoupit k reformám, abychom se nedostali do podobných problémů? Nic jiného nám nezbývá než reformy udělat. Měli bychom mít daleko lepší rozpočtovou stabilitu, než jaká jsou kritéria pro přijetí eura. I kdyby kritéria nebyla nebo se změnila, měli bychom fiskální opatření dělat kvůli sobě. Jestli dojde v Evropě k nestabilitě, tak ekonomika, jako je naše, bude velmi rychle dotčena. My musíme být o dvě třídy lepší, abychom se s problémy dokázali vyrovnat. A pokud nepřijmeme potřebné změny, tak se nás ty nestability budou týkat víc a víc. Už proto, že dojde-li k pesimistickému vývoji v eurozóně a neschopnosti problém řešit, dopad bude fatální. Co musíme udělat, abychom byli lepší? Náš problém tkví v tom, že k pokrytí běžných výdajů rozpočtu se musíme zadlužit. Máme problém ve struktuře rozpočtu. USA se zbaví války v Iráku a najednou jí zmizí zátěž. Zbaví se jednorázové podpory bankám a zmizí jí zátěž. To znamená, že na rozdíl od nás měla vytvořený systém i předpoklady si s deficitem státního rozpočtu poradit. To bude běh na dlouhou trať. Pomohou i nějaké kroky, které je možné udělat hned? My jsme navrhovali opatření, která jsou kompromisní, okamžitá a vedou k odblokování některých rozhodnutí. Podnikatelé byli třeba ochotni vloni akceptovat zvýšení daní, a to dočasně na letošní rok, protože je krize. Nakonec se z toho stane trvalé opatření. To je věc, kterou bychom nikdy neodsouhlasili, protože stát měl slíbit, že bude šetřit, a nešetří. Další věc, na niž jsme nikdy nepřistoupili, je zvýšení daní pro osoby samostatně výdělečně činné. Když přišel požadavek na analýzu, tak jsme řekli, dobře, pojďme udělat analýzu daní OSVČ a zaměstnanců. Máme neideologickou a nestranickou vládu a analýza může být objektivní. To neznamená, že jsme pro zvyšování daní OSVČ. Já si to nedovedu představit. Stát by tím podnikající fyzické osoby okamžitě vyhnal do zaměstnaneckých poměrů nebo na pracovní úřad. Čemu by to pomohlo? Obecně zvyšování jakýchkoli daní je špatně. Čím víc státu dáte, tím neefektivněji bude hospodařit. Spíš je třeba daně snižovat, zjednodušit daňový systém a začít spořit. Na čem by měl podle vás stát šetřit?**

Musí udělat základní věc – zvýšit efektivitu státní správy a samosprávy, protože to je rozhodující faktor rozvoje. Zároveň musí snížit náklady na její činnost. Úředníci mají dělat, co je potřebné. Ale bohužel řada z nich dělá věci zbytečné, vymyšlené, umělé. Bavme se o tom, co je třeba z jejich agendy vyškrtat. Společnost spěje pod diktaturu úředníků – novodobé elity. Měli bychom se vrátit na začátek a říci, že stát bude spravovat jen takovou a takovou veličinu a je oprávněn vybrat od lidí jen takovou část peněz ve formě jakýchkoli daní.