Prezident Velké krize Herbert Hoover

Herbert Hoover byl 31. prezidentem Spojených států amerických. Do funkce nastupoval roku 1929 jako úspěšný manažer a miláček národa. Jen o pár měsíců později ale vypukla Velká hospodářská krize, které nedokázal účinně čelit.

Autor: Wikimedia.org

Jeho špatná politika přivedla zemi k největšímu ekonomickému propadu v novodobé historii, výrazně zhoršila situaci v Evropě a přispěla i k nástupu nacismu v Německu.

Když se v listopadu 1928 konaly v USA třetí poválečné prezidentské volby, neměl demokrat Alfred E. Smith sebemenší šanci. Předem jasným vítězem byli republikáni, a zejména jejich kandidát na prezidentské křeslo Herbert Hoover, letitý ministr obchodu a symbol poválečného ekonomického vzestupu. Republikánská strana těžila z téměř sedmileté konjunktury, během níž významně stoupla životní úroveň a americká ekonomika vytvářela až polovinu světové hospodářské produkce. Další léta republikánské vlády měla přinést pokračování této úspěšné éry. Hoover v předvolebních projevech sliboval, že se „chudoba brzy stane neznámým pojmem“ a nikdy nekončící hospodářský růst zajistí Američanům netušenou míru blahobytu.

Volby skončily zcela podle očekávání triumfem Hoovera, který zvítězil o více než 17 procent a neuspěl jen v šesti amerických státech. Karta se ale velmi rychle obrátila a v dalších prezidentských volbách naopak jen v šesti státech bodoval. Za pouhé čtyři roky přišel o výraznou část podpory a z politiky odcházel jako nejméně oblíbený muž Ameriky.

Za tuto dramatickou změnu mohla Velká hospodářská krize, která vypukla jen pár měsíců po Hooverově nástupu do funkce. On sám ji sice nezpůsobil, nešťastnou politikou a naivní snahou o udržení předkrizového stavu ale uvrhl americkou i celosvětovou ekonomiku do nejhlubší deprese v novodobých dějinách.

Na vlně úspěchu Herbert Hoover se narodil roku 1874 ve West Branchi v Iowě. Rodiče mu brzy zemřeli, od devíti let byl tedy jako sirotek vychováván strýcem v Oregonu a Massachusetts. Pracoval jako poslíček, po večerech ale studoval účetnictví a roku 1891 se dostal na univerzitu ve Stanfordu. Stal se báňským inženýrem a krátce po promoci roku 1895 odjel do Austrálie, kde se zabýval těžbou zlata. Zasloužil se o řadu technologických inovací a brzy se stal i společníkem firmy Bewick, Moreing & Co. Sám navíc založil podnik na zpracování zinku a v podnikání byl velmi úspěšný. Získal značné jmění, stal se uznávaným odborníkem a jeho pracovní postupy se roku 1909 dostaly i do učebnic. První světová válka ale roku 1914 jeho kariéru změnila. Hoover se vrátil do Spojených států a začal se výrazně angažovat ve veřejném životě. Pomohl například zorganizovat návrat tisíců Američanů z Evropy do vlasti a zapojil se i do boje s potravinovou krizí. Stal se mezinárodním hrdinou a časopis New York Times ho koncem války zařadil mezi 10 nejdůležitějších žijících Američanů. V té době se také objevily první náznaky, že by se Hoover mohl stát americkým prezidentem. Nabídku mu roku 1920 dala Demokratická strana, on ji ale jako přesvědčený republikán odmítl. V kampani podpořil budoucího prezidenta Hardinga a roku 1921 se na oplátku stal ministrem obchodu v jeho nové vládě. Pravomoci sice neměl velké, vzrůstající ekonomika a celková poválečná euforie z něj ale přesto udělaly hvězdu. Na vlně popularity se udržel i za vlády Calvina Coolidge a roku 1927 konečně dozrál čas na jeho prezidentskou kandidaturu. Republikáni ho bez problémů zvolili do svého čela a snadno si poradil i v hlavním souboji s demokratickým kandidátem Alfredem E. Smithem, kterému výrazně uškodilo jeho katolické vyznání. Herbert Hoover se tedy v listopadu 1928 oficiálně ujal vedení Spojených států a občanům sliboval trvalý růst ekonomiky a ještě větší prosperitu. Už za pár měsíců bylo ale všechno jinak. Takzvaný „černý čtvrtek“ (v Evropě díky časovému posunu známější jako černý pátek) 24. října 1929 a následující černé úterý, znamenaly konec několikaletého nepřetržitého růstu akciového trhu a počátek Velké hospodářské krize. Cesta dolů Problémy americké ekonomiky ale začaly už mnohem dřív a krach na newyorské burze byl jen jejich vyústěním. Jedním z nejcharakterističtějších rysů spotřebitelského chování v době poválečného boomu byl vedle rostoucího trhu s cennými papíry i prudký vzestup obliby splátkových obchodů. Veřejnost byla jak obchodníky, tak i vládními kruhy motivována k neustále se zvyšující spotřebě. Úvěry získávaly na popularitě a vzhledem k všeobecné důvěře v nekončící konjunkturu se zdály být všestranně výhodným obchodem. Koncem 20. let tak byla americká ekonomika silně předlužená a bylo jen otázkou času, kdy se tato skutečnost projeví. Koncem roku 1928 již všechno spělo k hospodářskému poklesu. Snižovala se poptávka po stavebních pracích a postupně začala klesat i výroba. Burza roku 1929 naprosto přestala plnit roli indikátoru ekonomického vývoje a informace, které podávala, se diametrálně lišily od reality. Od poloviny roku citelně klesal index průmyslové výroby a sestupnou tendenci měla i cenová hladina. Po několika burzovních otřesech přišel ještě závěrečný vzestup 19. září, to už ale velká část zahraničních investorů akcie prodávala a počátkem října se stejnou cestou vydali jak silní investoři, tak drobní spekulanti, kteří již vyčerpali finanční možnosti. Množily se výprodeje takřka za jakoukoliv cenu a burzovní trh v New Yorku se začal hroutit. Stejný psychologický moment, který táhl burzu v předchozích letech vzhůru, ji teď nezadržitelně tlačil ke dnu. Regulační orgány byly paralyzovány a fakticky neměly v rukou jediný nástroj, jak tento prudký sesun přibrzdit. Kolaps nastal již zmiňovaný čtvrtek 24. října: během jednoho dne změnilo majitele téměř 13 milionů akcií, což byl historický rekord. Během černého úterý 29. října bylo pak zobchodováno přes 16 milionů akcií a za jediný den klesl hlavní index o plných 13 procentních bodů. Finanční ztráta způsobená touto implozí se odhadovala na 15 miliard dolarů a do poloviny listopadu se ještě zdvojnásobila. Nešťastné kroky |VELKÁ KRIZE V ČESKOSLOVENSKU|
|Také Československo bylo světovou krizí těžce postiženo. Výroba postupně klesla až na 60 procent oproti roku 1929 a řady nezaměstnaných se rychle rozšířily. Vláda se snažila bojovat proti dopadu krize všemi prostředky. Podařilo se jí získat ve Francii půjčku 600 milionů franků k upevnění stability hospodářství. V roce 1932 přijala v rámci Malé dohody smlouvu o regulaci obilních přebytků, aby aspoň částečně chránila rolníky. V následujícím roce byl pak přijat kartelový zákon namířený proti velkým sdružením podniků a nutným opatřením byla i částečná devalvace měny. Přes všechny snahy o zmírnění krize byl ale její dopad drastický. Nezaměstnaní organizovali hladové pochody a ti, kteří ještě práci neztratili, se snažili stávkami zabránit snižování mezd a propouštění. Nový hospodářský rozmach nastal až v polovině 30. let, kdy se země začala připravovat na druhou světovou válku.|
Jen v průběhu října došlo na newyorské burze k poklesu hodnoty akcií v průměru o 37 procent. Následovaly pády dalších amerických burz, začaly krachovat podniky, rostla nezaměstnanost a prudce klesala produkce. Hrozivé následky měl krach i pro mnohé banky, které velké množství peněz od vkladatelů investovaly do akcií a netvořily si žádné rezervy. Vzhledem k tomu, že vykazovaly velké zisky, poskytovaly levné úvěry a nestaraly se o to, čím jim dlužníci ručí. Velkým problémem se později ukázal fakt, že půjčily značné jmění akciovým spekulantům. Mnoho ekonomů se dnes shoduje, že americká vláda měla v takové situaci snížit daně, aby lidé mohli více nakupovat. Prezident Hoover se ale obával „zlevnění“ peněz a dalšího propadu hospodářství. Dělal všechno možné, aby udržel mzdy na uměle vysoké úrovni, zatímco spotřebitelské ceny dramaticky klesaly, čímž docházelo k ochromení již tak oslabeného soukromého sektoru. V jednom projevu za druhým nabádal veřejnost, aby neztrácela naději a vyzýval podnikatele, aby nezavírali továrny a obchody, nesnižovali mzdy a nepropouštěli zaměstnance. Zapáleně věřil ve vládní intervence, což ovšem přineslo rekordní vzestup státních výdajů. Jedním z nejhorších Hooverových kroků se pak ukázal podpis takzvaného Smoot-Hawleyova celního zákona z roku 1930, který měl chránit americké výrobce uvalením vysokých cel na dovoz do USA. Řada dalších států totiž okamžitě provedla podobná opatření a světový mezinárodní obchod se tím v podstatě zhroutil. Do roku 1932 poklesl o celých 25 procent. Globální zásah Na jaře 1931 došlo ještě ve světě k náznakům oživení, když se mezi lednem a dubnem překvapivě zlepšily některé důležité ekonomické indikátory. Avšak situace evropských bank se stále zhoršovala. Úprk zahraničních investorů, stálý odliv bankovních rezerv a malá šance získat v zahraničí úvěry přivedly řadu bankovních ústavů až k platební neschopnosti. A tak bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvnímu bankrotu v evropském bankovním sektoru. Nakonec se tak stalo 11. května 1931, kdy padla největší rakouská banka Creditanstalt a rozpoutala ve střední Evropě finanční krizi. Za několik týdnů, 13. června, postihl tentýž osud německou Danatbank, která neustála konkurs společnosti Nordwolle Konzern. Mezi velkými i malými investory propukla panika a každý se rychle snažil vybrat z bank hotové peníze. To ovšem vedlo k řetězové reakci a platební neschopnost se lavinovitě šířila po celé Evropě. Britové usoudili, že krizové situace je třeba využít k likvidaci mezispojeneckých dluhů, a dali americkému prezidentu Hooverovi najevo, že je i v zájmu USA změnit dosavadní nesmlouvavý postoj ke spojeneckým dlužníkům. To skutečně donutilo Hoovera 20. června 1931 k jednostranné záchranné akci – vyhlášení moratoria na všechny mezistátní dluhy a reparace na dobu jednoho roku. Hoover zároveň zdůraznil, že po uplynutí lhůty jednoho roku budou USA znovu vyžadovat splácení dluhů. Hooverovu nabídku přijalo Německo, Británie a Itálie. Francouzi, jako největší příjemce německých reparací, ale nebyli nabídkou nijak nadšeni. V odpovědi proto stanovili jako podmínku, že se Německo zaváže neinvestovat „ušetřené“ peníze do zbrojení a dumpingu německého vývozu. Jednání byla uzavřena 6. července 1931 a od tohoto data také začala plynout roční lhůta moratoria. I Francouzům však bylo jasné, že obnova plateb od července 1932 je velmi nepravděpodobná. Ve Spojených státech se mezitím krize stále prohlubovala. Většina továren chátrala, protože nebyla využívaná nebo chyběly peníze na obnovu. Zkrachovalo 85 tisíc firem a při pádech tisíců bank zmizelo devět milionů účtů, na nichž lidé ztratili tři a čtvrt miliardy dolarů. Počet nezaměstnaných stoupl až na 12,8 milionu a na předměstích velkých měst začaly vyrůstat bezdomovecké vesničky, pro které se vžil ironický název „Hoovervilles“ (Hooverovy kolonie). Z krize do války |HERBERT CLARK HOOVER (1874–1964)**|

Navzdory pošramocené pověsti se Herbert Hoover roku 1932 znovu pokusil uspět v prezidentských volbách, utrpěl však drtivou porážku od demokrata Franklina Delano Roosevelta. Získal necelých čtyřicet procent hlasů a z čela státu odešel jako jeden z nejméně oblíbených politiků té doby.

Jeho nástupce přebíral zemi v žalostném stavu. Přestože bankovní krize pominula, dál přetrvával akutní problém zadluženosti zemědělců a majitelů domů. Roosevelt vydal zákon o půjčkách a snížil úrok při hypotékách. Snažil se také pomoct lidem, kteří přišli o práci. Zaměstnal je v lesích, parcích a rekreačních oblastech. V USA byly uzavřeny všechny banky a jen část z nich dostala souhlas k znovuotevření. Byl zakázán vývoz zlata a stříbra ze země a byly sníženy mzdy a důchody státních zaměstnanců. Takto uspořených prostředků pak bylo využito k pomoci nezaměstnaným. Roosevelt prohlásil, že tyto reformy přinesou „nový úděl“ americkým občanům, proto se pro ně vžil název „New Deal“. Dopady krize se díky nim podařilo zmírnit, jejich celková účinnost byla ale nakonec menší, než se předpokládalo. Hospodářství se sice postupně vzpamatovávalo, nezaměstnanost ovšem neklesala a další podniky stále krachovaly. Roku 1933 opustily Spojené státy také takzvaný „zlatý standard“ a přistoupili k devalvaci dolaru, která vedla ke zvýšení cen zboží i akcií.

Nejvýrazněji se však Velká krize odrazila v mezinárodní politice. Těžce postižené bylo zejména Německo, kde se průmyslová výroba snížila o více než dvě pětiny a obrat zahraničního obchodu o dvě třetiny. Téměř 6 milionů osob bylo v roce 1932 bez práce. Peněžní příjmy dělníků a ostatních zaměstnanců se snížily o 42 procent. Tisíce drobných živností a zemědělských usedlostí bylo rozprodáno v dražbě.

Hospodářská krize rozložila politickou strukturu Výmarské republiky. V zemi opět narůstala revoluční nálada a sílil vliv Komunistické strany Německa. Za této situace se monopolní buržoazie začala orientovat na totalitní diktaturu, k níž směřovala nacionálně socialistická strana Adolfa Hitlera. Široké vrstvy drobné a střední buržoazie nakonec podlehly sociální demagogii a Hitler se roku 1933 stal říšským kancléřem. Nacistům se postupně podařilo ovládnout celý státní aparát a veškeré hospodářství se podřídilo vojenským účelům. Cílem bylo sjednotit všechny Němce do jednoho nacistického státu a v rámci tohoto plánu pak roku 1938 vypukla druhá světová válka.