ODS má jasno, ostatní parlamentní strany však svého kandidáta teprve hledají
Před týdnem se Petr Pithart rozhodl nekandidovat na funkci prezidenta republiky a vyjádřil se: „Prezident republiky, ať už jím bude zvolen kdokoli, zasluhuje být zvolen v zápolení, které nebude příběhem, jejž - řečeno drsně se Shakespearem - vypráví blb.“ Zatím vše nasvědčuje tomu, že dojde na Shakespeara, byť s jedním rozdílem: Blbem nebude jen vypravěč, ale možná i někteří herci v příběhu vystupující a potažmo občanstvo, jehož se příběh týká.
Prostě když je něčeho moc, tak je toho příliš, a navíc je to ještě notně popletené - jako třeba Pithartova kandidatura! Tak daleko se přece KDU-ČSL nedostala, aby někoho kandidovala! Její potentáti se toliko sešli v Lipnici a dospěli k názoru, že důstojná strana musí do prezidentské volby přijít s vlastním kandidátem, a ne s někým „odjinud“, zvlášť když v osobě Petra Pitharta zcela případného kandidáta má. Nápad to byl úžasný pro případ, že by kvality kandidátovy hodnotila nějaká „rada moudrých“, a nikoli parlamentní strany na základě kritérií praktických až přízemních. Protože je správná druhá varianta, Pithart učinil správně, jestliže nabídku stát se čímsi maňáskem odmítl. Bylo to přece jasné! Čtyřiadvacet lidoveckých poslanců a senátorů plus pár senátorů nezávislých v situaci, kdy KDU-ČSL neměla pro Pitharta vyjednanou podporu dalších parlamentních klubů, věstilo jasnou prohru s Václavem Klausem hned v prvním kole. A o to právě komusi šlo, neboť v kole druhém by pak už mohli lidovci hlasovat bez rozpaků pro Václava Klause, jenž mnohým z nich vyhovuje. Z téhle taškařice kvůli Pithartově včasnému prozření sešlo, leč všem trapnostem ještě není konec.
V KDU-ČSL převzal po tvořivém nápaditém Miroslavu Kalouskovi štafetu vytrvalý Jiří Čunek. Přišel se sdělením, že „v tuto chvíli“ KDU-ČSL vylučuje podporu prezidentské kandidatuře Jiřího Dienstbiera. Že to ale bylo překvapení! Lidovci exministra zahraničí neobdivují a nepodpoří jej ani v „příští chvíli“. Dienstbier je bonviván a liberál a už před dvanácti lety raději vycouval z politiky, než aby přijal Luxovu nabídku ke spolupráci. Získat pro Dienstbiera sympatie praktikujících katolíků, jichž je v KDU-ČSL většina, by nedokázala ani vnitrostranická enkláva Cyrila Svobody, jakkoli viděla obstojně i levým okem. „V tuto chvíli“ se nicméně Jiří Čunek pokouší o něco jiného: Rád by vrátil na předscénu akademika Václava Pačese. Smířil lidovce s Pačesovou profesí genetika a manévrováním docílil toho, že z původních plus minus 80 procent lidoveckých poslanců a senátorů připravených volit Klause zbývá prý už jen pět „skalních“ kalouskovců. Profesor Pačes už se smířil s tím, že politici ho vždycky vytáhnou „jako králíka z klobouku“, ocitnou-li se v úzkých, ale stále trvá na podmínce, že bez předem pevně domluvené podpory solidního bloku parlamentních stran do prezidentské volby nepůjde. Dokáže ale něco takového Jiří Čunek zařídit, když i ve vlastní straně musí kolem Pačese manévrovat?
Se zázrakem nejspíše počítá i Martin Bursík, jenž veřejně potvrdil, že zelení prosazují za prezidentského kandidáta Čechoameričana profesora Jana Švejnara. I jeho už „vytáhli z klobouku“ na sklonku roku 1997, ale premiérem přechodné vlády se pak stal Josef Tošovský. Profesor Švejnar však případnou kandidaturu obratem odmítl, protože „čtyři roky se promrhaly“, a zatímco Václav Klaus léta pracuje na svém znovuzvolení, politické strany se teprve domlouvají na jeho protikandidátovi, který už ani nestihne veřejně prezentovat svoje názory. Bez ohledu na to zelení pro Švejnara dál hledají podporu v Senátu i ve sněmovně, přestože komunisté „emigranta“ Švejnara volit nebudou, velká část sociálních demokratů jakbysmet a lidovci pracují na Pačesovi. O něm byl svého času ochoten vyjednávat Jiří Paroubek, leč nejnovější zvěst z Lidového domu zní, že ČSSD chystá na říjen „pecku“, kandidáta velkého formátu, jehož jméno má „břinknout“. Jiří Dienstbier byl prý jenom klamavou bublinou. Oklamána se však v takovém případě bude cítit i část veřejnosti a o politiky a politiku se bude ještě méně zajímat. Počítají s tím Jiří Paroubek a ti druzí, jichž se to také týká?
Na případnou sociálnědemokratickou „pecku“ nemohou lidovci a zelení reagovat jinak, než nějakou další taškařicí. Zároveň budou pod tlakem takříkajíc zprava, poněvadž někdy v listopadu si chce s nimi o prezidentské volbě pohovořit Mirek Topolánek. V koaliční smlouvě sice není o společném postupu v této věci ani slůvko, ale co když Jánský vršek lidovcům a zeleným naznačí, že budou-li dělat s Klausem potíže, ODS si vyjedná chybějící hlasy u socialistů, jimž za to nainstaluje do čela sněmovny prestižního Paroubka. Nejspíše proto ty nervózní pokusy lidovců s Pačesem a zelených se Švejnarem, protože komplotu ODS s ČSSD, kdyby se to s Klausem nějak zadrhlo, se právem obávají.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
