Lidé okolo Viktora Janukovyče získali obří vliv na chod ukrajinské ekonomiky, ale nemusí se to vyplatit ani jim, ani prezidentovi
Pokud prozápadní nepokoje na Ukrajině dosáhnou alespoň nějakého úspěchu, zásluhu na jednom z rozhodujících bodů obratu bude mít nenápadný padesátník jménem Geoffrey Pyatt. Během pouhé půlhodinky dokázal americký velvyslanec v Kyjevě 25. ledna více než týdny pouličních protestů či léta vlažné diplomacie Evropské unie.
Pyatt přesně věděl, co a komu říct. Pozval na schůzku (ukrajinský týdeník Dzerkalo Tyžňja neuvedl, kde se odehrála) Rinata Achmetova, nejvlivnějšího ukrajinského podnikatele a zároveň dlouholetého spojence prezidenta Viktora Janukovyče. Pyatt mu předložil několik požadavků: zaprvé žádné násilí proti protestujícím demonstrantům.
Zadruhé zrušení takzvaných diktátorských zákonů (namířených právě na násilné potlačení demonstrací). Zatřetí odstranění byrokratických překážek znemožňujících angažovanému boxerovi Vitaliji Kličkovi prezidentskou kandidaturu.
Když požadavky nebudou splněny, pohrozil ambasador, jsou Spojené státy i Evropská unie připraveny konat jednotně v následujících ohledech: vyhlásí seznam lidí, jimž nevystaví vstupní vízum; a co hůř, zmrazí jim a jejich firmám veškerý majetek. „Ten seznam mám s sebou,“ řekl údajně diplomat oligarchovi, „první jméno na něm patří prezidentu Janukovyčovi, druhé vám.“ Moudrá rada Ještě týž den se na stránkách Achmetovova holdingu SCM Group objevilo prohlášení, které jako by dávali dohromady dalajlama, Václav Havel a Mahátmá Gándhí: „Politickou krizi lze vyřešit pouze mírumilovnou cestou.
Jakékoli použití síly a zbraní je nepřijatelné.
Takový scénář by Ukrajině přinesl pouze oběti a poražené, žádné vítěze.“
„Vítám moudrou radu pana Rinata Achmetova,“ nechal se v reakci na to slyšet Pyatt.
A slyšel i Janukovyč. Do týdne bylo po drastických zákonech i po premiéru Mykolovi Azarovovi, do té doby nejhlasitějším zastánci tvrdého postupu vůči opozici. A fyzicky zmizel i prezident sám - oznámil, že je nemocen, a na nějakých deset dnů se neukázal na veřejnosti.
Pyattova hrozba potvrdila, jak těsné je propojení ukrajinských podnikatelských a politických elit. Také se jí do jisté míry podařilo vrazit klín mezi politický a ekonomický zájem lidí, kteří zemi ovládají. Navenek vypadá ukrajinská politická scéna poměrně přehledně: Janukovyč a jeho lidé, pocházející z východu země, se orientují na Rusko, kdežto proreformní opozice chce do Evropské unie. Zblízka však je vidět obraz podstatně chaotičtější.
Když byl Viktor Janukovyč v roce 2010 zvolen prezidentem, v jeho okolí figurovalo devět zájmových uskupení, cituje BBC Anderse Cslunda, někdejšího švédského poradce ukrajinského prezidenta Leonida Kučmy.
Dnes zbyla ta uskupení pouze dvě - a podle internetové publikace Ukrajinská pravda (www.pravda.com.ua) je právě Achmetov dnes již jediným ze staré gardy, kdo má k Janukovyčovi neomezený přístup.
Ostatní nahradila Janukovyčova „rodina“, skupina většinou mladých byznysmenů okolo prezidentova syna Oleksandra. Donedávna nic neznamenali, a pokud se Janukovyč neudrží u moci, nebudou zas. Zatímco stará garda oligarchů může vyčkávat, odkud vítr povane, dnešní prezidentovi lidé si takový luxus většinou dovolit nemohou. I proto může jejich vztah k Rusku coby pojistce do budoucna být důležitou, ačkoli jen nejasně viditelnou součástí ukrajinské mocenské mozaiky. Prezidentský servis Co je naopak vidět velmi jasně, je opulentní rezidence Mežigorje necelých 20 kilometrů od Kyjeva. Postavila ji špičková finská stavební firma Honka na pozemku o 173 hektarech za plus minus 80 milionů dolarů (každé z desítek vnitřních dveří stály 64 tisíc dolarů), odhadují ukrajinská média. Jediným obyvatelem pětipatrové budovy je Viktor Janukovyč. Budovu i s pozemkem získala od státu firma Tantalit. (Výměnou za to obdržel stát dva polorozpadlé domy v centru Kyjeva, ovšem od jiného subjektu, logistické firmy Lemtrans, jejímž vlastníkem je Achmetov.) A tady vstupujeme do nepřehledného řetězce vlastnických vztahů nejméně 17 navzájem propojených firem registrovaných porůznu na Ukrajině, v Lucembursku, v Británii, na Britských Panenských ostrovech a v Rakousku.
Všechny tyto firmy mají dva rysy společné -alespoň tak to zmapoval dobře informovaný ukrajinský server PepWatch. Jedinými činnostmi, jež dohromady prokazatelně vyvíjejí, je správa nemovitostí užívaných ukrajinským prezidentem (kromě Mezihoří je to právě probíhající stavba ještě luxusnějšího domu na krymském pobřeží a lovecký zámeček na 75 tisících hektarů lesa v Sucholučji) a jeho letecká doprava.
Ruská spojka Ve všech se také nějakým způsobem angažují bratři Andrej a Serhij Kljujevové, vysoce postavení členové Janukovyčova týmu (posledně jmenovaný je od září 2013 oficiálním vlastníkem rezidence v Mezihoří); syn čerstvého expremiéra Mykoly Azarova Oleksij; a rakouský právník Reinhard Proksch. Právě posledně jmenovaný, jenž se vytvářením podobných sítí živí, vlastní mimo jiné zámek v idylickém rakouském Unterburgau u jezera Attersee. Ve výhradním užívání jej má jiný azbukový prominent: ruský vicepremiér s kompetencí přes zahraniční vztahy Igor Šuvalov.
Nikdo kromě zasvěcených to neví přesně. Myšlenka, že právě po ose Šuvalov-ProkschKljujevové by mohly vést finanční nitky, jimiž Kreml tahá za své ukrajinské loutky, je ovšem neodbytná.
Během pouhé půlhodinky dokázal americký velvyslanec v Kyjevě víc než týdny pouličních protestů či léta vlažné diplomacie Evropské unie.
Prezidentova „rodina“
* Oleksandr Janukovyč syn prezidenta Viktora Janukovyče
* Oleksij Azarov syn expremiéra Mykoly Azarova
* Andrej Kljujev šéf prezidentské kanceláře
* Serhij Kljujev bratr a obchodní partner Andreje Kljujeva
* Vadim Novinskij ruský podnikatel v metalurgii, jemuž Janukovyč v roce 2012 udělil ukrajinské občanství
* Serhij Kurčenko plynový magnát
* Viktor Medvedčuk šedá eminence Janukovyčova týmu, zakladatel proruského hnutí Ukrajinská volba a blízký přítel Vladimira Putina, jenž je i kmotrem jeho dcery
Skupina většinou mladých podnikatelů, mezi nimiž se obzvláště daří synům současných politických špiček. Prezidentský syn Oleksandr (40), vystudovaný zubař, založil už v roce 2006 obchodní společnost Management Assets Company; skupuje uhelné společnosti po celé zemi, obvykle od státu a obvykle velmi levně. V roce 2012 mělo jeho jmění činit 120 milionů dolarů; letos v lednu to bylo 500 milionů. Nejtajemnějším zjevem v tomto neformálním společenství je Serhij Kurčenko (28), jenž ovládá téměř pětinu ukrajinského trhu s plynem, což je středobod ukrajinských vztahů s Ruskem. Ještě před třemi lety o něm nikdo neslyšel; dnes vlastní rafinerii v Oděse (prodal mu ji Lukoil), síť finančnických firem známých jako „konverzní střediska“, konglomerát Vetek, pod nějž spadá více než 50 firem, a fotbalový klub Metalist Charkov. To vše, aniž by bylo zjevné, jak ke svému jmění přišel. Časopis Business New Europe spekuluje, že za Kurčenkem stojí mocná rodina Kacubů, jejíž členové (otec Volodymr a jeho synové Serhij a Oleksandr) jsou ve vedení plynových firem Naftogaz a Čornomornaftogaz i státního podniku Energoatom. Zároveň stojí jednou nohou v politice; Volodymr do předloňska vedl charkovské město Derhači, zatímco jeho zeť Vasilij Salygin je zástupcem šéfa ukrajinské celní správy. Dnes jsou Volodymr a Serhij zároveň poslanci.
Kurčenko nejprve vystupoval jako šéf holdingu GazUkraine. Ukrajinská mutace časopisu Forbes však loni zjistila, že žádná taková firma neexistuje. Kurčenko tedy založil společnost Vetek, jejímž prostřednictvím většinu svého utěšeně rostoucího impéria ovládá. Postupem času ale začalo být nápadné, že Vetek nevyvíjí vůbec žádnou činnost. I zjistilo se, že Kurčenko založil týž den dvě firmy téhož jména; jednu předhazuje novinářům, ta druhá obchoduje. O jeho vztahu k publicitě svědčí i skutečnost, že dosud dal médiímjediný velký rozhovor, a to právě Forbesu. Když článek vyšel, Kurčenko nebyl spokojen a vydavatele jednoduše koupil (pročež z něho všichni novináři odešli). (dan) Oligarcha číslo jedna
* Rinat Achmetov (47) vlastník holdingu SCM a hlavní Janukovyčův spojenec
Nejbohatší Ukrajinec s majetkem odhadovaným na 15,8 miliardy dolarů vyrostl v barvitém prostředí sovětské Doněcké oblasti. V druhé polovině 80. let se sotva dostudovaný Achmetov stal pobočníkem byznysmena Achata Bragina, proslulého mafiánského bosse a váženého občana, později prezidenta fotbalového klubu Šachtar Doněck. Do vysoké pozice Achmetova vyneslo několik věcí: tatarský původ, jejž s Braginem sdílel, ekonomické vzdělání a ostré lokty, díky nimž se stal de facto vymahačem pohledávek na nejvyšší úrovni. Když Bragina v roce 1995 zabila na stadionu Šachtaru nastražená bomba, Achmetov jeho byznys převzal. (On sám popírá jakékoli vazby na organizovaný zločin a už v tom smyslu vymohl na několika západních i ukrajinských publikacích omluvu; nicméně prezidentem fotbalového klubu se po Braginově smrti stal.) O pět let později založil holding System Capital Management, jenž zastřešuje zhruba stovku firem nejrůznějšího zaměření (namátkou těžba kovů a jejich zpracování, energetika, pojišťovnictví a bankovnictví, telekomunikace, média a nemovitosti). Nejbohatší složkou SCM je ocelárna Metinvest, největší
soukromá firma v zemi. Od roku 2009 je Achmetov jediným vlastníkem SCM, jehož tržby dosáhly v roce 2012 téměř 13 miliard dolarů. S Janukovyčem tvoří Achmetov podnikatelskopolitický tým už od 90. let. V roce 1997 se měl právě Achmetov zasadit u tehdejšího prezidenta Kučmy, aby z Janukovyče udělal doněckého gubernátora. Spolupráce funguje relativně jednoduše: od Janukovyče k Achmetovovi jde nezbytná politická přízeň, opačným směrem tečou peníze do kasy Janukovyčovy Strany regionů. Achmetovovi se role ctihodného muže zjevně zamlouvá. SCM je pravidelně vyhlašována ukrajinským lídrem v oblasti společenské zodpovědnosti firem. On sám je na jedné straně majitelem nejdražšího bytu na světě (londýnská rezidence Hyde Park One jej přišla na 213 milionů dolarů), na straně druhé štědrým dobročinným dárcem. Jeho byznys není nijak bezprostředně navázán na Rusko - ve chvíli, kdy mu Janukovyč nebude schopen poskytovat dostatečné politické krytí, nemá Achmetov důvod kvůli němu nastavovat krk. A účinnost zmíněné americké hrozby naznačuje, že ta chvíle nemusí být daleko. (dan) l
Mogilevičova pátá kolona
* Dmytro Firtaš (48) vlastník Group DF s mnoha politickými funkcemi a nečitelnými úmysly
Kromě Achmetova je Dmytro Firtaš jediným ukrajinským velkopodnikatelem, který se v okolí prezidenta Janukovyče udržel po celé čtyři roky jeho vlády. Jestliže však Achmetovův vztah k Janukovyčovi a motivace jeho konání za současné krize jsou relativně srozumitelné, u Firtaše to zdaleka neplatí. Na jedné straně Firtaš pevně vězí v Janukovyčově táboře, když zastává hned čtyři vládní a kvazivládní funkce (šéf tripartity, šéf svazu zaměstnavatelů, spolušéf rady zahraničních investorů při ministerstvu školství a vědy, člen prezidentské rady pro ekonomický rozvoj). Jeho člověk, jistý Serhij Lovočkin, slouží přímo v Janukovyčově úřadě. Firtašovu spojenectví s prezidentem jistě neuškodily
ani spory s Janukovyčovou Nemesis Julijí Tymošenkovou ohledně výsledku arbitráže, jež přikázala ukrajinské plynařské firmě Naftogaz zaplatit 11 miliard dolarů Firtašově firmě RusUkrEnergo, prostředníkovi v obchodu s plynem mezi Ruskem a Ukrajinou (to je kauza, kvůli níž je Tymošenková dodnes za mřížemi). Ukrajinská média spekulují o tom, že Firtašovo obchodní propojení s Ruskem je natolik lukrativní, že on sám záměrně zdržoval postup Ukrajiny směrem k eventuálnímu členství v Evropské unii. Údajně k tomu mělo napomoci spojenectví s legendou ruské mafie Semjonem Mogilevičem, jehož měl podle některých divočejších verzí Gazprom pověřit kontrolou nad ukrajinským obchodem s plynem právě prostřednictvím firmy RusUkrEnergo. Mogilevič a Firtaš měli společně vlastnit a vést i řadu dalších firem. Na druhé straně se Firtaš například stal prvním Ukrajincem, jehož firma byla kotována na londýnské burze; jeho energetické a chemické firmy mají značnou část svého byznysu v Itálii, Švýcarsku, Maďarsku, Rakousku i Německu. Ukrajinský list Korrespondent proto spekuluje, že Firtaš byl překvapen Janukovyčovým listopadovým odmítnutím EU stejně jako většina Ukrajinců - a dnes proto musí hrát na obě strany sporu. Podle Forbesu má Firtašův majetek hodnotu 3,2 miliardy dolarů. Nejsilnějšími součástmi jeho holdingu Group DF jsou firmy působící v chemickém průmyslu, energetice, bankovnictví, nemovitostech a Firtašově oblíbeném obchodu s titanem. (dan) l Čokoládový král a další solitéři
* Viktor Pinčuk * Ihor Kolomojskyj * Oleksandr Jaroslavskij * Petro Porošenko * Oleh Bachmaťjuk
Poslední skupinu tvoří trochu eklekticky podnikatelé méně politicky exponovaní. Významný je hlavně Viktor Pinčuk (majetek 4,2 miliardy dolarů), zeť exprezidenta Kučmy. Diverzifikoval nejen podle oborů, nýbrž i geograficky natolik, že asi polovina jeho aktivit je řízena z Londýna prostřednictvím konzultační firmy EastOne Group. Na Ukrajině stále vlastní Interpipe, výrobce bezešvých trubek a železničních kol, a řadu médií. Důležitá je i dněpropetrovská skupina okolo Ihora Kolomojského (tři miliardy dolarů majetku). Jeho Privat Group vlastní několik leteckých společností, největší ukrajinskou komerční banku, ocelárny a ropné firmy. Oleksandr Jaroslavskij je jedním z mála oligarchů, kteří se věnují svému původnímu byznysu: jmění nadělal ve stavebnictví a mimo něj se v podstatě nepouští, s výjimkou vlastnictví banky. A samozřejmě nemůže chybět fotbal: v minulosti byl prezidentem klubu Metalist Charkov, než jej koupil Serhij Kurčenko. K nejčerstvějším nováčkům mezi oligarchy patří Oleh Bachmaťjuk, jenž začal se svým Agroholdingem Avangard podnikat v potravinářství až po roce 2000. Dnes je i majoritním vlastníkem banky VAB, jedné z největších soukromých komerčních bank v zemi. Nejpodivnější postavou mezi vládci ukrajinského byznysu je Petro Porošenko. Ne že
by se 48letý oděský rodák štítil politiky: ačkoli před prezidentskými volbami v roce 2010 podporoval Juliji Tymošenkovou, pod Janukovyčem posléze sloužil jako ministr zahraničí, ministr obchodu i šéf vlivné komise pro obranu a bezpečnost. Na rozdíl od většiny svých kolegů oligarchů není závislý na státních zakázkách; jeho firma Rošen je největším výrobcem sladkostí všeho druhu. Ne nadarmo se mu přezdívá Čokoládový král -a také není divu, že byl jediný, kdo otevřeně podpořil požadavky demonstrantů. (dan) l
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
