Kniha "Modrá, nikoli zelená planeta" je černobílá
Protože Václav Klaus je českým prezidentem, i když je ve vaně nebo spí, nelze na něj pohlížet jako na běžného knižního autora. Škoda že na to on sám zapomněl a napsal dílko, které je velmi specifickým soukromým pohledem. Ve své podstatě je pobídkou k občanské neposlušnosti vůči státní politice snižování emisí skleníkových plynů, vůči závazkům, které jsme přijali podpisem Kjótského protokolu, a vůči evropské politice v oblasti životního prostředí. Znevažuje zákon zakazující užívání DDT, zpochybňuje „evropskou maximalistickou směrnici REACH“, brojí proti novým limitům pro výfukové plyny automobilů. „Místo o životní prostředí usilujme o svobodu,“ je prvním heslem Klausova návodu co dělat. Jako by tyto hodnoty byly v nějakém protikladu. Přesto se Václav Klaus očividně snaží - v návodu i v celé knize - jednu z nich umenšit.
Nenáviďte svého nepřítele!
Ve vztahu k tématu životního prostředí vystupují v Klausově knize dvojí lidé. Ti s nimiž autor souzní, většinou mají jméno, často citát na významném místě, někteří sklidí i pochvalu. A kdo jsou ti druzí? No, přece environmentalisté.
Co jsou zač? „Většinou vědci, kteří ze zkoumání fenoménu globálního oteplování - finančně i vědeckým uznáním - profitují, a spolu s nimi politikové, jež na tom - při absenci jiných pro ně politicky atraktivních témat - budují svou politickou kariéru,“ vysvětluje Klaus.
Hned zkraje knihy se čtenář dozví i to, co je to environmentalismus: „Přestože se ohání vědeckostí, ve skutečnosti je ve své podstatě metafyzickou ideologií, která odmítá vidět svět, přírodu a lidstvo, jaké ve skutečnosti jsou, která odmítá vidět jejich přirozený evoluční vývoj a která absolutizuje současný stav přírody a činí z něho jakousi nedotknutelnou normu.“ Na jiném místě knihy vymezuje Klaus tučným písmem environmentalismu pozoruhodnou pozici: „S přírodními vědami nemá nic společného a - co je ještě horší - se společenskými vědami, ač se pohybuje v jejich teritoriu, bohužel také ne.“
Nakonec autor společenské místo pro environmentalismus nalezl: „Zdrojem ohrožení svobody, demokracie, tržní ekonomiky a prosperity přestal být socialismus a komunismus, ale stala se jím ambiciózní, arogantní a téměř bezskrupulozní ideologie politického hnutí - environmentalismus.“
Tvrdě do vlastních dveří.
Teprve v Klausově knize se environmentalisté dočtou, co jsou zač. Mnozí vědci z klimatického panelu zřejmě ani netušili, že se octnou v jedné partě s politiky a ekologickými aktivisty jen proto, že je spojuje vnímavost k podílu člověka na oteplování zeměkoule. A Václav Klaus? Ten si objevem environmentalismu před sebe nejdříve vystavěl dveře, aby se jimi mohl vzápětí vlámat a environmentalistům to vytmavit.
Své účty s environmentalisty si autor knihy vyřizuje v několika rovinách. Nejvýznamnějšími se jeví věrohodnost nebezpečí klimatické změny a podílu člověka na ní, úloha obnovitelných zdrojů energie a rizika vyčerpání fosilních zdrojů ve spojení s principem předběžné opatrnosti. Vše vyjmenované Klaus s nepřekonatelnou vnitřní jistotou zpochybňuje.
To je naše dílo.
Za významného reprezentanta environmentalistů, živících se katastrofami, označil Klaus Nicholase Sterna, autora studie o ekonomických dopadech klimatické změny, jehož závěry akceptoval i Mezinárodní panel pro změnu klimatu IPCC - dalších tři tisíce proradných environmentalistů. S kritikou tohoto přezíravého postoje veřejně vystoupil místopředseda vlády a ministr životního prostředí Martin Bursík - jak jinak, také s nálepkou environmentalismu.
Bursík považuje Klausův odmítavý postoj k ekonomickým rizikům klimatické změny za mimořádně nezodpovědnou pózu. Klaus podle Bursíka pomíjí fakt, že odklad opatření proti klimatickým změnám povede ke zvýšení nákladů na vyrovnání s nimi. Mohou dokonce nastat nevratné změny. „Každým dnem, v němž si lidstvo zachovává dnešní životní způsob a způsob využívání energií, se stáváme chudší a chudší. To by ekonom Klaus měl pochopit, protože náklady porostou,“ vzkazuje spisujícímu prezidentovi Bursík, který má zodpovědnost za vládní politiku v oblasti životního prostředí. Ta ovšem Klause jako autora spisku viditelně nezajímá. Zpochybňuje Sternovy výpočty a tvrdí, že jsou nadhodnocené.
Po přečtení této knížky jakoby o nic, opravdu o nic nešlo. Ve stejném nakladatelství však takřka souběžně vyšla publikace skutečného klimatologa Tima Flanneryho, který naopak varuje: „Víme, že jsme vytvořili změny klimatu, jež se podobají změnám z konce loby ledové - jen jsou dnes třicetkrát rychlejší. Proto lze jen těžko pochopit naši zaslepenost, jedině snad, že se stydíme podívat té hrůze do tváře a říci: ,To je naše dílo.‘“
Václav Klaus, Modrá, nikoli zelená planeta; Dokořán 2007, první vydání, 198 korun
