Začíná bitva o Hrad. Nikdo neví, kdy a jak skončí.
Nejnapínavější absurdní drama zhlédne dramatik Václav Havel až na úplný závěr své prezidentské kariéry. Ačkoli volbu nové hlavy státu, kterou Parlament začne projednávat ve středu 15. ledna, sám nevymyslel ani ji nebude režírovat, na očekávaném bizarním průběhu má nepřímý podíl. Snad poprvé v naší historii pár dní před aktem ani politici netuší, zda, kdy a jak bude Havlův nástupce zvolen. Seznam kandidátů pro první volbu – patriarcha pravice Klaus, komunista Kříženecký, bezbarvý Bureš, exdisident Pithart - je bazarem extrémů. Dozvuky ostré politické polarizace významně ztěžují možnost kompromisu.
Schází prezident Budovatel.
Když v roce 1935 abdikoval po sedmnácti letech ve funkci ze zdravotních důvodů první československý prezident Tomáš Garrique Masaryk, o pokračovateli nebylo pochyb. Masarykův dávný spolupracovník, pozdější ministr zahraničí Edvard Beneš obdržel v tehdy čtyřistapadesátičlenném Národním shromáždění 340 hlasů při devíti absencích, 76 prázdných lístcích a 24 hlasech pro alternativního Bohumila Němce. První český prezident Václav Havel odchází po deseti letech za úplně jiné konstelace: nikdo z jeho disidentských přátel nezaujal postavení „dynastické“ dvojky. Exministr zahraničí Jiří Dienstbier vypadl z vysoké politiky už v roce 1992, unionista Jan Ruml se stáhl do Senátu, Alexandr Vondra je kariérním diplomatem. Po čtyřleté pauze (1992-1996) se do první ligy sice vrátil expremiér Petr Pithart a hned zamířil do čela Senátu. Našel si zázemí mezi lidovci a díky nim je šéfem horní komory Parlamentu, a tudíž ústavní dvojkou státu dodnes – z řady uchazečů o funkci prezidenta však svými kvalitami nevyčnívá. Právě Pithart má myšlenkově nejblíže Havlovi, byl by jeho usedlejším a šedivějším odvarem. A to ještě spíš doma než v zahraničí.
Na horké favority pro prezidentský úřad se postupem let vypracovali jiní bývalí Havlovi spolupracovníci. Václav Klaus i Miloš Zeman stáli po boku Havla u kolébky polistopadové éry. První z nich nejdřív na troskách Občanského fóra konstituoval pravici, na druhého zbyla levice. Ve stejném pořadí se s Havlem názorově i lidsky rozešli. Mezi Hradčany, Strakovkou a sněmovnou to proto jiskřilo, teď tedy místo přátelského převzetí Hradu dochází k převzetí spíše nepřátelskému. Zeman sám sebe pasoval do role nasazeného hráče číslo jedna, když je ochoten nastoupit až do druhé volby.
Berany, berany duc.
Předáci hlavních parlamentních stran tipují, že první kolo první volby prezidenta budou neřízená jatka. Každá partaj nejdříve otestuje sílu svého kandidáta: lidovci a unionisté jako jediní Havlem dávno doporučovaného Petra Pitharta, ODS Václava Klause, KSČM Miroslava Kříženeckého a ČSSD Jaroslava Bureše. Uspět u nadpoloviční většiny z 200 poslanců i u nadpoloviční většiny z 81 senátorů nemá šanci nikdo. Do druhého kola tudíž postoupí dva nejlepší: vítěz u poslanců a vítěz u senátorů. Zda to bude dvojice Bureš–Pithart nebo Klaus–Pithart, si nikdo netroufá předpovědět. Ještě větší neznámou je, zda a kdo by pak z některé z těchto dvojic dosáhl předepsané nadpoloviční většiny u přítomných členů každé z komor. Zřejmě nikdo, ale o všem se prý bude usilovně jednat teprve těsně před aktem.
Přistoupilo by se tudíž k třetímu kolu první volby, kde by vítěze z kandidátů druhého kola vybrala nadpoloviční většina přítomných poslanců a senátorů. Jestli by v případě neúspěchu došlo na druhou volbu, v níž Miloš Zeman touží vystřídat Bureše, nebo zda by se strany dohodly na rychlém zavedení přímé volby (v jejímž prvním kole by mohl zabodovat Klaus) s dočasným rozdělením kompetencí prezidenta mezi premiéra Vladimíra Špidlu a šéfa Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka, je ve hvězdách.
Rozpolcená ČSSD.
V kuloárech koluje řada scénářů nejbližšího vývoje. Pokud se prý Špidlovu křídlu v ČSSD nepovede prosadit čím dál nepřijatelnějšího Bureše nebo včas nepodpoří Pitharta (například protlačením dvojice Klaus–Pithart do druhého kola), domluví se Zemanovi příznivci s KSČM. Tak by se nejen dostal Zeman na Hrad, ale unionisté by vystoupili z koalice a vládl by jednobarevný kabinet ČSSD (možná i s lidovci) premiéra Zdeňka Škromacha nebo Stanislava Grosse s tichou podporou komunistů. Jeden z této dvojice by se pak na březnovém sjezdu ČSSD mohl stát i šéfem strany. Počet skalních Špidlových stoupenců ve sněmovně dnes nepřesahuje číslo deset.
Možné je i velkokoaliční řešení. Představitelé ODS sice vylučují, že by některý z jejich zákonodárců podpořil v tajné volbě Zemana ve jménu ustavení velké koalice, s perspektivou Klause v čele sněmovny. Spíše naznačují, že se ve vládních stranách daří získávat stoupence pro ideu Klause na Hradě. K předčasným volbám prý nedojde. Prezidentství je však klíčem nejen k udílení všelijakých milostí, ale i k nominaci nových ústavních soudců. Právě prezident a Ústavní soud zmařili před dvěma lety úspěch opoziční smlouvy – teď se cesta k zavedení systému dvou stran znovu otevírá.
V rovnici o mnoha neznámých je konstantou pouze to, že sváry Havlovy éry odchodem prvního českého prezidenta nekončí.
