Sovětská ambasáda v Teheránu byla na konci listopadu roku 1943 svědkem nebývalé události: společný válečný postup proti Hitlerovu Německu tam promýšleli Josif Stalin, Franklin D. Roosevelt a Winston Churchill. Bylo to poprvé, kdy se americký prezident sešel s šéfem komunistického tábora. Ačkoli Sovětský svaz tehdy ještě neměl studenoválečný punc říše zla, a protože vazba Británie a Spojených států byla křehčí, než jak vypadá její dnešní obraz posílený vítěznou historií, vztahy mezi spojenci z nutnosti byly patřičně napjaté na všechny strany.
V jednu chvíli načmáral Churchill na kus papíru vzkaz a podal jej vedle sedícímu Rooseveltovi. Stalin si toho všiml a při nejbližší příležitost instruoval Ivana Agajance, šéfa perského oddělení tajné služby NKGB, aby mu obstaral fotokopii vzkazu. Jak to Agajanc zařídil, dějiny nedochovaly; ale na druhý den ráno Stalin skutečně kýžený snímek dostal na stůl. Na papírku stálo: „Pane, máte rozepnutý poklopec.“
Tato spíše úsměvná historka celkem věrně zachycuje tehdejší atmosféru vzájemné nedůvěry. Na té se toho moc nezměnilo ani po válce, spíše naopak, byť už šlo jen o „koncert“ dvou supervelmocí – USA a SSSR. Přesto se zdá, že si vůdcové na obou stranách uvědomovali svou odpovědnost a podle toho se chovali. Jejich politické cíle mohly být diskutabilní, či mnohdy přímo zhoubné; tak či onak však stanovili svým jednáním měřítko, jímž je třeba hodnotit i letošní setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem. Do jaké míry se šéfovi Bílého domu podařilo prosadit svou a potvrdit tím roli neoficiálního vůdce svobodného světa, se tak lépe chápe při letmém pohledu na to, jak se v podobných situacích vedlo jeho předchůdcům.
Měřítko i pro Trumpa
Po Stalinově smrti se na setkání na nejvyšší úrovni čekalo ještě šest let. To si Nikita Chruščov v roce 1959 de facto vyprosil pozvání Dwighta Eisenhowera k návštěvě USA, kde do té doby žádný sovětský vůdce nebyl. Jakkoli máme v paměti Chruščova jako člověka, jenž uvolnil stalinské jho, se Sověty v jeho dobách mnoho legrace nebylo, jak měli v čerstvé paměti třeba Maďaři.
Prohnaný mužik měl několik handicapů: měřil sotva 160 centimetrů, dostal sotva základní vzdělání, což jej do života vybavilo nechutí k vysokoškolákům a elitám. O to byl energičtější a ochotnější riskovat. A měl také konkrétní problém: lidé z východního Německa valem utíkali do západní části Berlína, takže hrozilo, že pokud tomu někdo nezabrání, komunistický vůdce Walter Ulbricht zůstane v NDR sám.
Čtěte autorův komentář:
Trump versus Amerika
Eisenhower byl ten typ člověka, který rád vidí o tah dopředu. Osvědčil to ve válce, kdy se osobně chodil dívat do koncentračních táborů, „aby mi nikdo nemohl říct, že to nebyla pravda“. A osvědčil to i při jednání s Chruščovem. Strohé prohlášení ze září devětapadesátého roku praví pouze, že oba vůdci „souhlasí s tím, že diskuse byly užitečné pro vyjasnění názorů v řadě otázek“, a že „doufají ve spravedlivý a trvalý mír“. Jinými slovy, Eisenhower v otázce Německa a Berlína neustoupil ani o příslovečnou píď.
Kennedyho debakl
Když se o dva roky později Chruščov sešel ve Vídni s Eisenhowerovým nástupcem Jackem Kennedym, bylo najednou všechno jinak. Kennedy byl v hrozném zdravotním stavu. Bolesti zad mu nedovolily žádný prudší pohyb, v soukromí dokonce musel chodit o berlích. Už na předcházející návštěvě Francie dostal neodbytný průjem. A k tomu byl až po uši nacpaný amfetaminy, jež mu umožňovaly jednání vůbec zvládnout.
Chruščova neměl v lásce už od jeho návštěvy v Americe. Sovětský boss tehdy poznamenal, že je Kennedy moc mladý na senátora; ten přirozeně nesnášel narážky na své mládí a relativní politickou nezkušenost. Absolvent Harvardu pohrdal nevzdělaným mužikem pro jeho zemitost; Chruščov zase v Kennedym viděl arogantního floutka.
Kennedyho administrativa byla navíc čerstvě otřesená debaklem v zátoce Sviní, neúspěšným pokusem o odstavení vůdce kubánské revoluce Fidela Castra. Chruščov vycítil slabost svého protivníka a požádal o summit; k všeobecnému překvapení Kennedy přijal. Ve Vídni pak dostal „strašlivý výprask“, jak sám v soukromí přiznával. Chruščov na něho vytasil ideologickou propagandu, jíž podle všeho sám bezbřeze věřil; Kennedy, namísto aby se pokusil řešit konkrétní trable, hru přijal – a pochopitelně v ní na svého soupeře nemohl stačit.
„Dokud si bude myslet, že jsem nezkušený a nerozhodný, nikam se s ním nedostaneme,“ řekl Kennedy poté bratru Robertovi. A právě tak tomu později bylo: Chruščov nejen prosadil svou, když ještě v létě 1961 nechal postavit berlínské zdi, a dokonce se pokusil jít do konfrontace kvůli Kubě.
Řešení sporu o zabavené diplomatické nemovitosti je na dosah, tvrdí Rusové
V karibské krizi pak až na poslední chvíli ustoupil (což zlomilo politický vaz jemu). Kennedyho debakl způsobily nepřipravenost a přehnaná důvěra ve vlastní přesvědčovací schopnosti. S Chruščovem se dostali na pokraj smrtícího konfliktu i proto, že jeden druhého dlouho podceňovali. Jak uvidíme, Kennedyho nástupci se obvykle snažili těmto chybám vyhnout – s nepochopitelnou, absurdní výjimkou Donalda Trumpa.
Nixonův průlom
Další summit proběhl až v roce 1972, kdy Richard Nixon přijel do Moskvy za Leonidem Brežněvem. Nixon měl tou dobou na krku stále bezvýchodnější válku ve Vietnamu, ale také úspěšnou návštěvu Číny. Podařilo se mu dosáhnout výrazného průlomu, podepsání tří důležitých smluv: o omezení antibalistických systémů (ABMT), o omezení počtu strategických zbraní (SALT 1) a o způsobu řešení námořních incidentů.
Nixon ani Brežněv dnes nepatří k opěvovaným jménům světové politiky. Lehce paranoidního právníka vyhnala z funkce aféra Watergate, zatímco Brežněv se svou nechutí k práci podepsal na ekonomickém rozkladu SSSR. Ale spolu si rozuměli a jejich setkání přinesla skutečný, hmatatelný pokrok v dobách, kdy to nebylo vůbec samozřejmostí.
Brežněv se později sešel i s Geraldem Fordem, s nímž absolvoval podle plánu Henryho Kissingera cestu vlakem z Moskvy do Vladivostoku, a s Jimmym Carterem. S oběma podepsal další díly smlouvy SALT, ale v paměti zůstává nejvíce jeho průlomové setkání s Nixonem.
O tom, jak tou dobou fungovaly diplomatické šachy, svědčí schůzka Brežněvova nástupce Jurije Andropova s Ronaldem Reaganem – už tím, že se nikdy neuskutečnila. Obě strany summit avizovaly, ačkoli později vyšlo najevo, že se na něj ani jedna doopravdy nepřipravovala. Andropov zprávy o schůzce inicioval; potřeboval to jako PR munici. Správně odhadl, že tím postaví Moskvu do role mezinárodního mírotvůrce, což se hodilo – zejména ve chvíli, kdy sovětští vojáci okupovali Afghánistán. Podobně Reagan nechtěl vyvolat dojem, že Spojeným státům na světovém míru nezáleží.
Problém se vyřešil tak, že Andropov po 15 měsících ve funkci zemřel; jeho nástupce Konstantin Černěnko vydržel ještě o dva měsíce méně. „Jak se mám s těmi Rusy nějak dohodnout, když mi pořád umírají?“ reagoval Ronald Reagan v březnu 1985 na zprávu o smrti třetího kremelského šéfa během necelých dvou a půl let. To už ale byl u vesla Michail Gorbačov.
Konec studené války
Schůzky Gorbačov–Reagan i Gorbačov– -Bush starší byly díky konci studené války podrobně popsány jinde. Za zmínku stojí technická stránka věci: před prvním summitem v roce 1985 strávily obě strany nekonečné hodiny smlouváním o to, kdo dorazí do ženevské vily Maison de Saussure jako první, aby mohl svého soka-partnera vítat, a tedy jednat z pozice síly. Nakonec se dohodlo, že obě sady limuzín přijedou ve stejný čas, aby výhodu neměl nikdo. Gorbačov byl proto velmi překvapen, když jej ve dveřích vítal Reagan, který dorazil o deset minut dříve.
Velvyslancem USA v Rusku se má stát Huntsman. Dříve působil i v Číně
Kromě toho schůzky obou mužů obohatily protokol podobných podniků o zábavný detail: setkání mezi čtyřma očima se od té doby plánují velmi krátká, aby později mohly obě strany říkat, jak bylo jednání plodné. Uvážíme-li, že tlumočení protáhne jednání na zhruba dvojnásobek, nejsou dvě hodiny zase tak moc.
Pak přišel Boris Jelcin a s ním éra hochnóbl mejdanů. Zkazky o tom, jak ruský prezident po trachtaci u Clintonů stojí uprostřed noci před Bílým domem bez kalhot a chce stopnout taxíka, aby ho odvezl na pizzu, jsou svědectvím o době uvolnění vztahů, jež měla zanedlouho skončit. V Kremlu už měl tou dobou našlápnuto do nejvyšších pater Vladimir Putin.
Doba Putinova
Ruský prezident již ve funkci premiéra nebo prezidenta přežil čtyři prezidenty americké. Jejich první setkání vypadala vždy obdobně optimisticky. S Clintonem se potkal v Moskvě během posledního roku jeho pobytu v úřadu; newyorské Timesy psaly o „přátelské a přirozené“ atmosféře, ačkoli byla řeč i o právě skončené válce v Kosovu, jejíž průběh šel Rusům proti srsti. „Není nám souzeno, abychom byli jeden druhému nepřítelem, ale není samozřejmostí, že budeme spojenci,“ řekl tehdy Clinton.
To George Bush mladší měl po schůzce s Putinem lepší vyřídilku. V červnu 2001 se potkali ve slovinské Lublani, těsně poté, co Bush horoval pro rozšíření NATO do Pobaltí, proti čemuž Rusko vehementně protestovalo. „Pohlédl jsem tomu člověku do očí. Zjistil jsem, že je velmi přímočarý. Měl jsem možnost nahlédnout mu do duše,“ prohlásil Bush nečekaně poeticky.
Ne všichni jeho optimismus sdíleli. „Já panu Putinovi nevěřím,“ řekl pozdější viceprezident Joe Biden. A skutečně, než Bush Bílý dům opustil, pustil se do války v Iráku a Putinovi vojáci napadli Gruzii; oranžová revoluce na Ukrajině také vztahům obou zemí nijak neprospěla.
S Barackem Obamou se Putin setkal poprvé coby premiér – ovšem v situaci, kdy každý tušil, že jeho podřízenost prezidentu Medveděvovi je pouze formální. V červenci 2009 se sešli v Putinově letním sídle v Novém Ogarjovu a popsali schůzku jako „přátelskou a plnou ducha spolupráce“.
USA versus Rusko: Probíhá nové „lajnování“ globálního hřiště?
Snídaně trvala dvě hodiny a první polovina proběhla podle Washington Postu tak, že Putin takřka bez přerušení vysvětloval Obamovi ruský pohled na svět. Ačkoli Obama předtím o Putinovi mluvil jako o muži, jenž „je jednou nohou ve starých pořádcích“, po setkání se nechal slyšet, že je přesvědčen, že „premiér je mužem dneška a jeho zrak je upřen do budoucnosti“.
Čerstvá ministryně zahraničí Hillary Clintonová tehdy přivezla do Moskvy krabici s tlačítkem, na němž stálo „peregruzka“.
State Department se domníval, že to znamená „reset“ a že tak tlačítko symbolizuje snahu USA o obnovu vztahů s Ruskem na lepší úrovni. Naneštěstí, jak Clintonovou upozornil kolega diplomat Sergej Lavrov, „peregruzka“ znamená „předraženo“; správné slovo pro reset je „perezagruzka“.
Lingvistický problém jako by předznamenal problém faktický: Putin a Obama udržovali vztahy velmi napjaté. Po anexi Krymu, invazi na východ Ukrajiny, střetech ohledně syrské války a dalších neshodách korunovaných vzájemnými ekonomickými sankcemi opouštěl Obama svůj úřad v situaci, kdy na sebe Washington a Moskva hleděly s větší nevraživostí než kdykoli od karibské krize.
A do toho přijde Trump. Setká se s Putinem v situaci pro sebe totálně nevýhodné, kdy je sám vyšetřován kvůli podezření, že na cestě do Bílého domu využil Putinovy ilegální pomoci. A při schůzce samotné se okamžitě nechá vmanévrovat do souhlasu tvrzením, že si ono závažné obvinění vymyslely tajné služby. Putinovi stačilo několik minut, aby prezidenta USA totálně znemožnil. Z Trumpovy strany je to výkon, ve srovnání s nímž vypadá i Kennedyho amfetaminový debakl jako brilantně zvládnutá diplomatická mise.
