Slovo diskriminace se nyní v podnikatelských kruzích skloňuje ve všech pádech. V minulém Profitu jsme psali o antidiskriminačním kodexu, který se zaměřuje zejména na vztah prodejce a zákazníka. Tentokrát vám nabízíme podrobnější analýzu toho, co přinese chystaný antidiskriminační zákon ve vztahu k zaměstnancům.
Diskriminace a pracovní právo Slovo diskriminace se nyní v podnikatelských kruzích skloňuje ve všech pádech. V minulém Profitu jsme psali o antidiskriminačním kodexu, který se zaměřuje zejména na vztah prodejce a zákazníka. Tentokrát vám nabízíme podrobnější analýzu toho, co přinese chystaný antidiskriminační zákon ve vztahu k zaměstnancům.
Podle americké anekdoty musí jakýkoliv pracovní konkurz nutně vyhrát postižená Afroameričanka, ideálně těhotná a z chudinské čtvrti. V opačném případě následuje žaloba pro diskriminaci.
To Česká republika má poněkud jinou tradici. Vždyť jednu z nejvyšších státních funkcí ještě před pár dny vykonával lokální politik, kterého do křesla dosadilo vysídlení překážejících Romů. Protahovaná tragikomedie Jiřího Čunka je ale možná jen extrémní případ, lišící se od běžné české praxe. V té se totiž k zásadám nediskriminace hlásí stále více firem. Dobrovolně a nejen z idealistických důvodů.
Diskriminace je nesmyslný luxus
„My si diskriminaci už dávno nemůžeme dovolit. Ve firmě zaměstnáváme Slováky, Ukrajince, Romy, teď se chystáme přijmout i několik Vietnamců. Lidí je málo, a my nemůžeme a ani nechceme někoho odmítat kvůli jeho národnosti nebo barvě pleti,“ rezolutně prohlašuje Richard Kruksa, personální ředitel firmy Zetor Tractors.
Právě tato jasná stálice traktorového nebe před nedávnem obdržela jeden ze čtyř certifikátů Ethnic Friendly zaměstnavatel, udělovaný brněnským sdružením IQ Roma servis. Ocenění je určeno firmám a organizacím, které ve své zaměstnanecké politice dbají na rovný přístup bez ohledu na rasu nebo etnický původ pracovníků. „Toto ocenění nám může pomoci při komunikaci s případnými zájemci o práci. Těm totiž dá najevo, že kvůli rase nebo barvě nikoho neodmítneme,“ shrnuje Kruksa.
Podobné zkušenosti mají i další oceněné firmy. „My na rozdíl od velkých firem nemáme žádné daňové úlevy nebo dotace na různé tréninkové programy, přitom ale bojujeme se stejně vyčerpaným trhem práce. Takže pokud máme možnost získat kvalitní zaměstnance ze zahraničí, neváháme,“ popisuje Pavla Břečková, zástupkyně firmy Audacio. Mezi dvěma desítkami jejich pracovníků jsou například tři operátoři CNC strojů z Bulharska.
Přestože je tato země součástí Evropské unie a na tamní obyvatele jsou Češi více než zvyklí, i zde kupodivu vznikají problémy. Snědší pleť a lámaná čeština totiž podle Břečkové občas obchodní partnery přece jen překvapí. „Druhá věc je to, že já sama jsem pobývala dlouho v zahraničí a znám ten pocit, když je člověk ve společnosti outsiderem. I když nepatříte k žádné menšině, přece jen vás v cizině vnímají jinak, už jen kvůli jazyku. A tak rozhodně nechci podobné situace vytvářet sama,“ uzavírá Břečková.
ANTIDISKRIMINAČNÍ ZÁKON
• především shrnuje množství právních úprav do jediného zákona, zásadnější změny jsou hlavně v oblasti rovného poskytování zboží a služeb.
• není omezen jen na rasu či etnikum, týká se třeba i žen s malými dětmi a dalších skupin
• zavádí žalobu pro diskriminaci, nespecifikuje ale tresty
• upřesňuje a shrnuje jednotlivé pojmy jako diskriminace, rovné zacházení nebo nepřímá diskriminace
• nezavádí pozitivní diskriminaci, tedy například kvóty pro zaměstnávání žen
• ne vše je podle zákona diskriminace
– v oddůvodnitelných případech je rozdílné zacházení přípustné
Body k dobru
Pokud se v Česku pojem antidiskriminace jen nesměle šeptá, v zahraničí už zní pořádně nahlas. A ozvěnou se odráží i na tuzemských firmách. „My podobné standardy dodržujeme na požadavek našeho největšího obchodního partnera, firmy Hewlett Packard. Ta totiž přijala takzvaný kodex elektrotechnického průmyslu, ve kterém se společnosti k tomuto sociálně, ale třeba i k ekologicky citlivému jednání hlásí. Přičemž přes nás se to potom přenáší i na naše dodavatele, které k dodržování těchto pravidel smluvně zavazujeme. Nejvíce je to vidět třeba u personálních agentur, dodávajících nám zaměstnance,“ popisuje Tereza Dvořáková z místní pobočky firmy Inventec. A vzhledem k tomu, že se počet dodavatelů této společnosti v Česku pohybuje kolem tří set, rozhodně nejde o drobnou záležitost. „Zároveň je třeba si uvědomit, že většina velkých zahraničních firem už s podobnými mechanismy pracuje a je jen otázkou času, než se stejný přístup dostane i k nám,“ připomíná Dvořáková.
Právě příklad Inventecu ukazuje na jednu z opomíjených výhod rovného zacházení, tedy jeho využití jako marketingové značky. Různé kodexy a certifikáty typu zmiňovaného Ethnic Friendly zaměstnavatele totiž dobře působí hlavně při kontaktu se zahraničními klienty. I firmy, které standardy rovného přístupu přímo povinně nevyžadují, na populární notu nediskriminace leckdy dobře slyší. „Do celého projektu jsme se sice zapojili hlavně z jiných důvodů, pochopitelně si ale toto ocenění dáme na webové stránky a reklamní materiály. Náš byznys je zaměřen hlavně za české hranice, a tam je tato problematika vnímána docela jinak. Každé firmě zde podobné aktivity získají několik bodů k dobru,“ upozorňuje na skrytý potenciál antidiskriminačních programů Pavla Břečková.
Strašák, nebo skutečná hrozba?
Citlivou šachovnicí zaměstnaneckých vztahů mezi různobarevnými zaměstnavateli a jejich pracovníky navíc během několika týdnů zatřese i nový hráč v podobě takřka schváleného antidiskriminačního zákona. Ten je reakcí na tlak Bruselu a měl by vyřešit stávající ošetření celé problematiky, která je roztříštěna mezi několik různých legislativních norem. Ještě nenarozené dítě však už teď čelí kritice ze všech stran, počínaje obviněním z prosazování nesmyslného rovnostářství a konče výtkou za naprostou bezzubost.
„Zákon samotný toho v oblasti pracovněprávní příliš nového nepřináší, problematika diskriminace byla už dříve obdobně upravena v zákoníku práce,“ popisuje právnička Ekologického právního servisu Jana Koukalová. Důraznější změny jsou podle ní spíše v oblasti rovného přístupu ke službám a zboží, kde sice bylo už dříve možné diskriminační jednání žalovat, ale složitě prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti. Nový zákon naopak zavádí samostatný institut žaloby pro diskriminaci. „A velmi nám tu chybí například úprava takzvané mediace, tedy možnosti vyřešit spor bez drahého a dlouhého soudu, kdy smír mezi oběma stranami dohodne profesionální prostředník,“ dodává Koukalová.
ZA DISKRIMINACI ODŠKODNÉ 200 TISÍC
Žena romského původu hledala práci v závodní kuchyni, kde byla odmítnuta s odkazem na svůj původ a na údajné problémy s Romy. Ani prosba o vyzkoušení nepomohla a dotyčná se tedy obrátila na soud. Případ byl nakonec vyřešen smírem a výplatou odškodného 200 tisíc korun.
Na druhou stranu se kvůli diskriminaci na soud obrátil i sedmasedmdesátiletý německý „seladon“ Rolf Eden. Toho pro vysoký věk odmítla devatenáctiletá Berlíňanka a žaloba pro diskriminaci z důvodu vysokého věku byla na světě. Antidiskriminační zákon by měl být pomocí v těchto situacích, kdy jsou na stejnou rovinu dávány skutečně problémové situace i zjevné nesmysly.
Diskriminovat nelze ani komunistu
Ve sporu o celou normu však zaznívají i daleko ostřejší argumenty. „Zákon velmi hrubě porušuje základní práva každého z nás. Znemožňuje totiž, aby si každý svobodně vybral, s kým a jak se chce sdružovat. Například nám jako liberálně-konzervativní instituci brání v odmítnutí komunistického uchazeče pro jeho hanebné přesvědčení, museli bychom lhát, že nemáme peníze. Podobně by třeba majitelka domu nemohla chtít do bytu jen studentky ženy, protože jsou podle ní pořádnější. A nesmyslné situace by vznikaly také u náboženských spolků,“ kritizuje zákon Roman Joch z Občanského institutu.
Právě rozšíření dosavadních právních úprav diskriminace i na oblast soukromého školství a bydlení je podle něj možná nejvážnějším problémem zákona. Možné komplikace ukazuje i na praktické situaci, kdy by třeba na inzerát na bydlení přišly nabídky od svobodné matky s dětmi, homosexuála a černošské ženy. Jakákoliv volba by zde podle něj mohla být velmi riziková. „Navíc ten zákon zavádí cosi jako presumpci viny, kdy třeba jako zaměstnavatel musíte dokazovat, že jste nediskriminoval. Důkazní břemeno je tím přeneseno na obžalovaného,“ uzavírá Joch.
„Antidiskriminační zákon takto slepý není, v řadě případů samozřejmě s rozlišováním mezi lidmi počítá. Rozhodně třeba církev nebude muset přijmout nevěřícího člověka nebo konzervativní spolek komunistu. Samozřejmě ale zakazuje diskriminaci kvůli barvě kůže, typicky při pracovním rozhovoru,“ obhajuje naopak zákon právník Petr Kubačka z IQ Roma servis.
„Zmiňované obrácené důkazní břemeno ponechává stále žalobci povinnost dokázat, že nelegální nerovné jednání nastalo. Na žalovaného pak přenáší jen povinnost prokázat motivy pro toto jednání, což je logické. Třeba Rom by musel prokázat, že jej za takových a takových okolností nepustili do obchodu a muselo by být zřejmé, že skutečně jako Rom vypadá. Vedoucí obchodu by pak musel dokázat, že ho nepustil třeba kvůli přejímce zboží, nikoliv kvůli jeho vzhledu. Až kdyby podobný legitimní důvod chyběl, považovala by se diskriminace za prokázanou,“ vysvětluje Kubačka. Jinak řečeno, pokud žalobce dokáže, že se podezřelá situace stala, žalovaný musí prokázat, že jednání bylo nediskriminační a legitimní.
V každém případě hlubší pohled na antidiskriminační zákon ukazuje, že jeho zavedení do praxe velké emoce nevzbudí. Neustálé přepracovávání z něj totiž ponechalo jen minimalistické jádro, v zásadě bezzubé a jen s omezeným přínosem pro všechny strany.
