Jak dokážou uprostřed hospodářské krize řadoví Kubánci neumřít hlady, a občas dokonce prosperovat? Nuzné poměry je donutily zvyknout si na drsný životní styl - statečně kombinují několik zaměstnání, všemožné kšefty na černém trhu i nelítostné ždímání peněz z cizinců.
Oficiální plat je tak v příjmu současného ostrovana vlastně jen doplňkem vedle skutečných příjmů. „Na ilegální ekonomice se podílí 95 procent Kubánců nebo více,“ uvedl pro zpravodajský portál Cuba Encuentro kanadský analytik Archibald Ritter, který situaci v karibské zemi dlouhodobě sleduje.
Socialistické ceny
Kubánci téměř zázračně přežívají s prázdnou kapsou i proto, že mnoho věcí v zemi zůstává pořád pro místní lidi prakticky zadarmo. V jistém smyslu tam socialismus opravdu zavládl. Úplně bezplatné je zdravotnictví a studium včetně univerzit, vysokou školu proto vystuduje každý pátý člověk. Veřejná doprava je za symbolické ceny. Jízdenka na autobus v Havaně vyjde v přepočtu na 40 haléřů. Za vnitrostátní letenku z metropole do 900 kilometrů vzdáleného města Baracoa zaplatí Kubánec ekvivalent pouhopouhých 200 korun.
Prakticky zadarmo je také kultura. Lístek do kina vyjde na dvě koruny, vstup do muzea na čtyři. O víkendech se ve městech konají zdarma koncerty pod otevřeným nebem. Rekordem byla loňská show Italky Laury Pausini, která zpívá i španělsky a v Latinské Americe je hvězdou první velikosti, na niž se obvykle platí vysoké vstupné. Její koncert v Havaně byl ovšem zadarmo, takže i přes tropický lijavec přišlo přes 250 tisíc fanoušků.
Jak se vyvedli potomci největších diktátorů 20. a 21. století. Přečtěte si v eseji:
Maminka v domácnosti, tatínek diktátor
Do výčtu aktivit zdarma patří i sport. Dřívější vládce ostrova Fidel Castro sám v mládí málem zvolil místo politiky profesionální kariéru v baseballu. Během své vlády později aspoň masivně dotoval sport a proměnil Kubu s pouhými jedenácti miliony obyvatel v zemi s největším počtem olympijských medailí ze všech států Latinské Ameriky. Stadiony jsou většinou přístupné bezplatně, takže Kubánci při nedostatku jiného vyžití investují volný čas hlavně do sportů - zejména šermu, boxu, atletiky a baseballu.
Nedotknutelné superkrávy
Ani s těmi příděly potravin to není černobílé. Světovými médii v uplynulých týdnech prolétly senzační titulky, že Kuba zavedla přídělový systém. Ten ale ve skutečnosti existuje už dávno. Navíc se na něj lze podívat i vstřícnějším pohledem - Kubánec totiž dostává každý měsíc určité množství potravin zaznamenaných v sešitku Libretas de abastecimiento za dotovanou cenu. Třeba si vyzvedne pět vajec, na něž má nárok za minimální částku. Až co chce koupit navíc, musí si sám sehnat za normální tržní cenu.
| Ostrov živí emigranti |
|---|
| Klíčovým příjmem, díky němuž přežívá mnoha ostrovních rodin, jsou dnes peníze od příbuzných v zahraničí. Pryč z Kuby uteklo už víc než 2,5 milionu lidí. Tři čtvrtiny z nich žijí ve Spojených státech, zejména na Floridě. Přestože právě Kubánci v USA jsou vlastně nejaktivnější opozicí ostrovního režimu, paradoxně socialistický stát kofinancují.
Přílivu tolik potřebných deviz - byť od opovrhovaných emigrantů - se kubánská vláda nebrání. Licencovala proto několik finančních institucí včetně společnosti Western Union, přes něž jen předloni z USA přiteklo víc než 3,5 miliardy dolarů. Po přepočtení na místní peso je to pro kubánské rodiny dar z nebes. |
Tím ale lepší zprávy končí. Problémem je, že některé potraviny prostě nejsou. To se týká v první řadě hovězího masa. Kubánci mu posměšně říkají „neviditelné“, protože běžný obyvatel hovězí ani nezahlédne. Ostrov mají nyní částečně spasit dodávky z Paraguaye, jenže běžní Kubánci si na ně opět zřejmě nesáhnou.
„Není žádným tajemstvím, že většina masa půjde do turistických hotelů. Další část připadne odborům a vojsku,“ řekl zpravodajskému portálu Infobae Geordanis Muňoz, obyvatel druhého největšího města Santiago de Cuba.
Čtěte komentář: Sankce bolí, ty chytré zvlášť
Problém s hovězím vznikl už dříve kvůli genetickým pokusům, při nichž chtěl Fidel Castro vyšlechtit unikátní superkrávu, která bude dojit dvakrát víc mléka než nejlepší holandská plemena. Zvířatům pouštěli Kubánci v klimatizovaných kravínech pro lepší dojivost vážnou hudbu ve stylu filmu Slunce, seno, jahody. Bohužel vznikl absurdní, dodnes platný zákon, nad nímž Kubánci kroutí hlavou.
Farmář nesmí zabít vlastní krávu, jinak mu hrozí až deset let vězení natvrdo. O porážce zvířete rozhoduje jedině státní úřad. Stejně tak o tom, kam půjde maso. Obvykle tak končí na stole prominentů nebo turistů v luxusních hotelech. Zemědělci nemají velkou motivaci hovězí dobytek chovat. Zatímco při nástupu Fidela k moci bylo na Kubě šest milionů krav, dnes je to jen asi polovina.
Taxikář bohatší doktora
Skoro každý Kubánec má vedle zaměstnání ve státním podniku ještě druhou práci, obvykle u soukromníka. Licenci na drobné podnikání, které je už dnes na ostrově povoleno, získalo dosud na 600 tisíc lidí. Typicky provozují restaurace, kafetérie, řídí taxíky nebo pronajímají pokoje turistům v malých hostelech zvaných casas particulares.
Výdělek soukromníků je mnohonásobně vyšší, než jaký nabízejí státní podniky. „Za čtyři dny výpomoci majitelce casa particular vydělám víc než za měsíc práce ve státním úřadu,“ říká Pablo z pobřežního města Cienfuegos. „Znám vynikajícího lékaře, který hned po skončení směny nasedne před nemocnicí do své staré lady a jezdí po zbytek dne jako soukromý taxikář. Tak si vydělá daleko víc,“ doplňuje další příklad.
| Kuba vyváží lékaře |
|---|
| Všechny bezplatné služby obyvatelstvu musí kubánská vláda pochopitelně z něčeho dotovat. Záchranou jinak vymetené státní kasy je „vývoz“ kubánských lékařů, kteří platí za světovou špičku v medicíně. Během uplynulého půlstoletí jich pracovalo v zahraničí víc než 600 tisíc. Podle disidentské organizace Unpacu to Kubě vyneslo na osm miliard dolarů, protože stát si strhává ze zahraniční mzdy zdravotníků až 90 procent.
To například způsobilo kritiku v Brazílii, kam putovalo hodně kubánských lékařů během dřívější vlády levicového prezidenta Luly da Silvy. Do spřátelené Venezuely zase Kuba vyslala lékaře výměnou za ropu. |
Kdo nekrade, okrádá rodinu
Rozčarování Kubánců vede k postoji, který hodně připomíná poměry v Československu těsně před revolucí. Atmosféra je tak na úrovni českého léta roku 1989. „Kdo šetří, má za tři. Kdo krade, má za devět,“ vtipkovalo se v ČSSR. Přesně vtom duchu si teď Kubánci od státních podniků chtějí vzít zpátky, co jim režim dluží.
„Každý, kdo má práci, něco sebere. Chlap, který pracuje v cukrovarnickém průmyslu, krade cukr, aby ho mohl sám prodávat dál. Žena pracující v textilce ukradne plátno, aby si mohla ušít vlastní šaty,“ cituje Cuba Encuentro pašeráka Markiho, který sám skončil ve vězení za ilegální dovoz oblečení z Evropy.
Přečtěte si: Nová kubánská ústava umožní soukromé podnikání, zachovává ale vůdčí roli komunistické strany
Kubánská vláda zahájila tažení proti rozkrádání socialistického majetku. Ve zprávách státní televize se pravidelně objevují reportáže o kontrolách v podnicích a dopadených zaměstnancích, kteří jdou za rozkrádačky do vězení. Exemplární případy mají mít odstrašující efekt, problém ale trvá. Kontrola v provincii Matanzas na počátku tohoto roku například zjistila, že se v poslední době z 21 místních podniků „ztratilo“ celkem 120 milionů pesos.
Veksláci skupují internet
Vedle toho si Kubánci všemožně přivydělávají na černém trhu. Klasickým melouchem je například překupování karet, které slouží k připojení na internet.
Ostrované se zatím připojují přes takzvané telepuntos. To jsou veřejná prostranství jako náměstí nebo parky, kde prostřednictvím wi-fi distribuuje signál státní telekomunikační společnost Etecsa. Zájemce si musí koupit kartičku se stíracím polem, v němž je uživatelské číslo a kód. Přes tyto údaje se pak přihlásí na internet v ceně jednoho dolaru za hodinu připojení.
Překupníci ale kartičky skupují a pak je pokoutně nabízejí za vyšší cenu. Zájemce si připlatí, aby nemusel stát dlouhou frontu u prodejny státního podniku. Jindy jsou kartičky na dlouhou dobu vykoupeny, takže mohou šmelináři o to víc šroubovat cenu na černém trhu.
Donald a vůně petroleje. Za rostoucí cenu ropy mohou i Trump a Maduro
Dalším příkladem ilegálních kšeftíků je sledování zahraniční televize. To si Kubánec doma přes satelit zařídí příjem populárního kanálu Telemundo, který vysílá ve španělštině, ale sídlí ve Spojených státech. Přes kabel pak „distributor“ rozvede načerno vysílání sousedům a každý měsíc inkasuje poplatky.
Pro cizince 25krát vyšší cena
Samostatnou kapitolou jsou podfuky na turisty. Na Kubu loni přijelo skoro pět milionů cizinců a turistický průmysl je po „vývozu“ lékařů druhým nejdůležitějším odvětvím kubánské ekonomiky. Ročně generuje 3,5 miliardy dolarů. Přestože většina Kubánců se chová k cizincům vstřícně a přátelsky, vznikla celá společenská vrstva, která se zaměřuje na zneužívání turistů.
Slangově se říká vykukům v Havaně a dalších turistických destinacích jineteros. Jejich banálnější metody zahrnují pouliční prodej zaručeně pravých falešných doutníků Cohiba nebo čarování s dvojí kubánskou měnou. Pokud si turista dohodne třeba odvoz taxíkem za 30 pesos, může se na konci krátké jízdy od řidiče s překvapením dozvědět, že si přece domluvili cenu v konvertibilním, nikoliv místním kubánském pesu. A to znamená 25krát víc.
Vedle relativně malicherných triků se ale může setkání s jineteros proměnit i ve způsob, jak si snadno a rychle zpackat život. Své o tom ví zástupy důvěřivých turistek, které si dovolenou na kubánských plážích chtěly zpestřit milostnou aférkou s učitelem salsy nebo hotelovým recepčním.
Na Kubě - zřejmě i proto, že je nejbezpečnější latinskoamerickou zemí a nebojí se tam jezdit ani usedlejší ženy - kvete dámská sexuální turistika ve velkém. Problém je, že kubánští seladoni neoberou ženy z Evropy nebo Severní Ameriky jen o peníze, ale často jim namluví lásku až za hrob. Cílem je rychle přimět oběť ke svatbě. „V devadesáti procentech případů je to jedna velká lež. Všichni se chtějí dostat pryč ze země. K tomu potřebují peníze, letenky, pozvání do zahraničí. Většina Kubánců například nemá ani pas, který stojí 112 dolarů, tedy skoro čtyři měsíční platy. To vše má zaplatit oklamaná žena,“ varuje Carlos, majitel hostelu v Havaně.
Přetvářka sňatkových podvodníků je přitom poměrně zákeřná. „Svého manžela jsem potkala na Kubě v hotelu při týdenním pobytu… Myslela jsem, že on je jiný,“ vypráví jedna z typických obětí v osvětovém videu, které zveřejnila kanadská vláda.
Turistka si dovezla Kubánce domů, čímž podle kanadských zákonů dostala na tři roky statut „sponzora“, který odpovídá za náklady, jež případně vzniknou sociálnímu systému kvůli přistěhovalci. Manžel ženě samozřejmě po zakotvení v bohaté zemi utekl. „Dosáhl všeho, co chtěl. Získal trvalý pobyt, získal kartu zdravotního pojištění, získal pracovní povolení.“ Ve videu mluví i další podvedení, kteří kvůli ručení za partnera skončili ve velikých dluzích a sebevražedných depresích. Nutno říct, že i na muže-cizince mají políčeno zase mladé jineterky, přestože policie na Kubě prostituci tvrdě stíhá.
Nejpodnikavější proletariát
Různí podvodníci jsou ale naštěstí jen okrajem nynější kubánské společnosti. Nelze než cítit sympatii k většině Kubánců, kteří přežívají uprostřed ekonomické krize s obdivuhodnou vynalézavostí, ale férově. Až dostanou šanci rozvinout svůj obchodní instinkt naplno, stanou se západním byznysmenům tvrdým konkurentem. Paradoxem tak je, že socialistický režim ze svých občanů nechtě vychoval jedny z nejpodnikavějších lidí planety.
Autor je spolupracovníkem redakce
Čtěte také:
Uspět v Latinské Americe je těžké, spoléhat jen na kvalitu produktů nestačí
