Výrobní družstva považuje mnoho lidí za přežitek komunistické éry. V Česku jich však pořád působí stovky a vyrábějí všechno možné. Včetně legendárních výrobků jako jsou lepidlo Herkules nebo plyšové figurky Krtečka.
Pijete rádi víno z Templářských sklepů, mažete si lyže klasickým voskem Skivo nebo na krku nosíte šperky z vyhlášených českých granátů? Možná o tom nevíte, ale jsou to výrobky českých výrobních družstev. Ty si většina lidí spojuje jen s érou socialismu a netuší, že i v současnosti denně nakupují spoustu družstevních výrobků. I v tržní éře je družstvo překvapivě výhodnou právní formou podniku, a to zejména pro drobnější podnikání.
Svaz českých a moravských výrobních družstev (SČMVD) v současnosti čítá na 225 podniků, které dávají práci asi 30 tisícům zaměstnanců. Zhruba polovina těchto družstev vyváží, loni byl celkový objem jejich vývozu asi šest miliard korun.
Zástupci družstev se ale zlobí, že je veřejnost vnímá jako přežitek komunismu a spojuje si je s násilnou kolektivizací v zemědělství v padesátých letech minulého století. Výrobní družstva jsou ale něco jiného než JZD.
„Navíc vznikala už v polovině devatenáctého století. Vůbec první družstvo bylo založeno v britském městě Rochdale,“ připomíná Rostislav Dvořák, který dvacet let pracoval v družstvu Vývoj Třešť, jež vyrábí například oblečení pro hasiče nebo policisty. Od loňska je Dvořák předsedou SČMVD a snaží se o družstvech zlepšit povědomí veřejnosti.
Družstvem byla i Petřínská rozhledna
Jako družstevní podnik vyrostlo v českých zemích už v druhé polovině 19. století například Národní divadlo, pražská Petřínská rozhledna nebo železnice dnes přezdívaná Posázavský Pacifik. „Komunisté po převzetí moci naopak považovali družstva za kapitalistický přežitek, který chtěli zachovat jen jako přechodnou formu, kterou postupně zruší,“ připomíná člen SČMVD Petr Prchal.
Družstva doma přesto přežila a ve světě jsou nadále velmi populární. Jen v západní Evropě jich působí 160 tisíc, zejména v Německu, Velké Británii nebo Itálii. Družstvo má oproti jiným typům podniku několik výhod. „Po pravdě řečeno nechápu, proč si někteří začínající podnikatelé raději nezaloží družstvo než společnost s ručením omezeným, nebo dokonce akciovou společnost,“ podotýká Rostislav Dvořák.
Hlavní výhoda? Družstvo je nejlevnější podnik. Jestliže na založení spol. s r. o. potřebuje podnikatel 200 tisíc korun a na akciovku dokonce dva miliony, na družstvo stačí základní kapitál ve výši 50 tisíc korun. Na založení družstva přitom stačí jen pět zakladatelů. Jejich podíl nemusí být stejný, takže pokud například investice jednoho z nich bude 90 procent a ostatní dají zbylé peníze, většinový podílník může lehce a transparentně družstvo řídit.
Další velkou výhodou družstva je otevřenost a pružnost. Může mít neomezený počet spoluvlastníků a při příchodu nebo odchodu nového člena se nemusí provádět změna v obchodním rejstříku tak, jak tomu je v případě společnosti s ručením omezeným. Členem může být jak fyzická, tak právnická osoba. Družstvo může vlastnit nebo kupovat jiné podniky. Relativní pružnost zajišťuje také fakt, že velká část činnosti družstva se řídí stanovami, které si družstevníci ve značné míře sami určují.
Otevřenost se týká i pracovního poměru. Členem družstva může být i někdo, kdo v podniku nepracuje. Nebo může naopak v družstevní výrobně pracovat zaměstnanec, který není členem družstva.
Výhodou je vyšší motivace zaměstnanců. Pokud jsou zároveň podílníky družstva, mají větší zájem odvést co nejlépe svou práci. „Organizace spojených národů dokonce doporučuje, aby firma, když krachuje, byla transformována na družstvo a zaměstnanci ji vzali do svých rukou,“ připomíná František Stočes, člen občanské iniciativy Alternativa Zdola, který se zabývá družstevní problematikou.
Být členem se vyplatí
Družstvo má také právo stát se členem SČMVD, z čehož plynou výhody. „Svaz řídí vyjednávání o legislativních změnách a také nákupní vyjednávání s bankami, operátory či distributory energií,“ říká Miluše Valdová z družstva Druchema. Ve svazu také například funguje pro členy právní poradna.
Protože ve světě je členem družstev celkem skoro miliarda lidí, je to také zahraničním partnerům obvykle dobře srozumitelná forma řízení podniku. „Dokonce tu byl případ, kdy k nám přišli majitelé jedné české společnosti s ručením omezením. Řekli, že jednají s Angličany, ale ti chtějí obchodovat s družstvem, protože to je pro ně známější forma podniku,“ vypráví Petr Prchal.
Jako šanci pro zaměstnance doporučuje výrobní družstva kandidát na prezidenta Jiří Dienstbier. „Družstva v podstatě kombinují výhody akciové společnosti a zároveň občanského sdružení,“ míní Dienstbier.
Že jsou družstva živý fenomén, to dokladuje i fakt, že v poslední době bylo v České republice zaregistrováno přes tisíc nových družstev. Zřejmě se ovšem většinou nejedná o aktivní firmy, ale o spící ready-made společnosti, které čekají na využití v budoucnosti. Košťata od nevidomých Samostatnou kapitolou jsou družstva, v nichž pracují invalidé.
Celkem je v Česku víc než 45 takových družstev. Tím největším je Dita Tábor, která má široký záběr od výroby textilu až po lisování plastů. Z 280 zaměstnanců Dity tvoří 65 procent lidé se sníženou pracovní schopností. Družstvo Karko, které vyrábí například kartáče a košťata, je zase unikátní tím, že v něm většinu pracujících tvoří dokonce nevidomí lidé.
V této oblasti ale družstevníky dlouhodobě trápí legislativa. „Dříve měla družstva invalidů takzvané chráněné pracovní programy. To znamenalo, že příslušný typ výrobku nesměl nikdo jiný vyrábět. Dnes už to tak není,“ říká Petr Prchal.
V současnosti usilujeme o to, aby v roce 2013 nebyla zrušena kategorie,osob zdravotně znevýhodněných‘ pro podporu na trhu práce. Jsme ve stadiu vyjednávání s ministerstvem i poslanci,“ podotýká Rostislav Dvořák. „Je nutno říci, že naše družstva – zaměstnavatelé s převahou zdravotně postižených spolupracovníků – jsou tradičně především podnikateli, působícími na zcela nechráněném obchodním trhu. Nelze je zaměňovat s,projekty zaměstnávání osob se zdravotním postižením‘ spíše sociálního typu, jaké známe například z neziskového sektoru,“ pokračuje Dvořák.
Facka výrobcům
Politická reprezentace družstvům v porevoluční éře moc nepomohla, naopak jim zasadila pár pořádných direktů. Především to byl v roce 1992 velmi diskutovaný transformační zákon z dílny pozdějšího ministra financí Vlastimila Tlustého. Zákon vnesl do porevoluční éry družstev mnoho zmatků. Zjednodušeně řečeno, původním smyslem zákona bylo především odstranit křivdy z dob násilné komunistické kolektivizace a dát potomkům původních majitelů šanci dostat majetek zpět. V praxi se ale uplatnění zákona proměnilo v divoké „porcování medvěda“.
Ledaskdo využil transformace, aby se rychle a snadno obohatil. Chybou také bylo, že do zákona byla zařazena i výrobní družstva, přestože jejich historie i nové postavení v tržní ekonomice byly výrazně odlišné od družstev zemědělských. Mnoho lidí či členů využilo možnosti a z družstev rychle vyvedli peníze, čímž budoucí životaschopnost těchto podniků někdy dost podlomili.
Mezi další problematické zlomy patřil rok 2006. Tehdy se konečně družstva dočkala toho, že tehdejší premiér Jiří Paroubek zřídil Radu vlády pro družstevnictví. Hned po volbách toho roku ji ale zase nový premiér Mirek Topolánek okamžitě zrušil. Bylo to jedno z jeho prvních rozhodnutí ve funkci. Od té doby zůstává myšlenka takové rady vládou zapomenuta.
