Přežití je privilegium, které zavazuje

Nejznámější lovec nacistických zločinců by 31. prosince oslavil sto let

Na konci svých pamětí cituje Simon Wiesenthal, co mu v roce 1944 řekl v koncentračním táboře jeden důstojník SS: „Můžeš sdělit pravdu (o koncentrácích) lidem v USA. To je fakt. A víš, co se stane, Wiesenthale? Neuvěří ti. Budou si myslet, že jsi se zbláznil. Možná tě šoupnou do ústavu. Jak by mohl někdo uvěřit něčemu natolik strašnému, pokud to sám nezažije?“
Na těch slovech něco je – vždyť i Wiesenthal tvrdil, že to, „co se dělo za třetí říše, je nad veškerou představivost“. Přesto se esesák mýlil. Právě díky osobnostem, jako byl neúnavný hledač spravedlnosti Simon Wiesenthal, většina lidstva uvěřila, že holokaust existoval a šest milionů Židů zahynulo, i když vyhlazovací peklo nezažila na vlastní kůži.
„Přežití je privilegium, které zavazuje. Vždycky jsem se ptával sám sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní: Stanu se jejich hlásnou troubou, zachovám vzpomínku na ně živou, aby v ní ti mrtví žili,“ napsal kdysi Wiesenthal. Ještě za lágrovými dráty si usmyslel, že viníky holokaustu je nutné nalézt a zlo potrestat. Poté, co se polomrtvý dočkal v Mauthausenu konce války, jmenoval se zástupcem těch, kteří takové štěstí neměli. Činil to s nekonečnou trpělivostí téměř 60 let a měl podíl na zadržení více než tisíce nacistických zločinců. Jako ztělesněné svědomí burcoval netečnou veřejnost – a nejen v Německu či v Rakousku, kde po válce žil, svou činností leckoho provokoval.
Wiesenthal – navzdory tomu, co prožil – nebyl zaujatý a neuznával princip kolektivní viny. Klidně prohlásil, že mladí Němci nejsou o nic horší než jejich izraelští vrstevníci. Zároveň však žil v přesvědčení, že budoucnost nelze stavět bez vědomí o tom, co bylo. Podle něho ti, co přežili, mají povinnost nejen vůči mrtvým, ale i ke generacím, jež přijdou po nich. „Musíme jim předávat své zkušenosti, aby se z nich poučili. Informace je obrana. Nestačí, že o tom už všechno je v knihách. Knize nelze klást otázky, člověku však ano. Svědek musí být živým svědkem,“ vysvětlil v memoárech Spravedlnost, nikoli pomstu.

SOUKROMNÍK NA STOPĚ Když Wiesenthala našli američtí vojáci při osvobození koncentračního tábora Mauthausen 5. května 1945, vážil při 180 centimetrech výšky méně než 45 kilogramů a byl na pokraji smrti. Přišel o veškeré příbuzenstvo a neměl ponětí, že manželka Cyla jako jediná zůstala naživu. Paměť však neztratil, protože svým osvoboditelům ihned dokázal nadiktovat seznam 91 nacistických úředníků, kteří v lágru sloužili. Více než 70 z nich nakonec v následujících letech vystopoval.
Po roční rekonvalescenci a šťastném shledání s ženou (v roce 1946 se jim narodila jediná dcera Pauline) se původním povoláním architekt rozhodl, že „několik let“ věnuje hledání nacistů. Nejprve ve službách Spojenců a od roku 1947 pod hlavičkou Židovského dokumentačního střediska, které založil v rakouském Linci. Ve skromných podmínkách tady začal jako soukromník s přibližně 30 dobrovolníky systematicky shromažďovat informace o nacistech. S nástupem studené války a zaklapnutím železné opony se bohužel změnily priority Západu a k důslednému očištění planety od viníků holokaustu přestala být politická vůle. To zásadně ztížilo pátrání po uprchlých zločincích. Wiesenthal byl nucen kvůli finančním problémům a nezájmu úřadů nakonec v roce 1954 skupinu rozpustit a archiv střediska poskytl Izraeli. Jeden fascikl dokumentů si však ponechal. Týkal se Adolfa Eichmanna, organizátora „konečného řešení židovské otázky“.

EICHMANNOVSKÉ OTAZNÍKY Před soud pomohl Wiesenthal postavit více než tisíc nacistů, mimo jiné velitele Treblinky a Sobiboru Franze Stangla, sadistickou dozorkyni, „kobylu“ z Majdanku, Hermine Braunsteinerovou či kata Židů ve Vilně Franze Murera. Podílel se i na zatčení policisty Karla Silberbauera, který uvěznil židovskou dívku Anne Frankovou, později popravenou autorku slavného deníku. Samozřejmě zaznamenal i neúspěchy – unikl mu „bílý anděl“ z Osvětimi Josef Mengele nebo Eichmannova pravá ruka Alois Brunner. Jeho jméno se však zřejmě nejvíce spojuje s dopadením Adolfa Eichmanna, i když na něm měl jen nepřímou zásluhu. Někteří zainteresovaní dokonce jakoukoli spoluúčast Wiesenthala na chycení jednoho z nejhledanějších nacistů odmítají. Jak známo, Eichmanna v květnu 1960 uneslo z Argentiny do Izraele komando Mossadu. V židovském státě byl pak válečný zločinec odsouzen k trestu smrti a na konci května 1962 popraven.
Čím k tomu přispěl Wiesenthal? Především nikdy své pátrání – i když vypadalo beznadějně – úplně nevzdal. Na konci roku 1953 měl k dispozici pouze jednu předválečnou fotografii Eichmanna a z obsahu dopisu, který se mu náhodou dostal do rukou, vyrozuměl, že hledaný muž žije nedaleko Buenos Aires. Neznal však jeho nové jméno a ani nevládl prostředky, jak nabyté informace ověřit. Dokumenty tedy odeslal na několik míst, mimo jiné i do Izraele. Wiesenthalovy informace se nakonec ukázaly pravdivé.
Problém tkvěl v tom, že lovec nacistů si úspěch trochu přivlastnil a udělal si z dopadení Eichmanna i docela dobrý byznys. Vydal bestseller Pronásledoval jsem Eichmanna (1961) a jezdil na dobře placená přednášková turné, na nichž líčil, jak vlastníma rukama zpacifikoval nestvůru. Mohl též díky velké publicitě obnovit svá pátrání po nacistech, tentokrát z dokumentačního střediska ve Vídni (od roku 1961). Izraelská tajná služba Mossad se s okolnostmi superutajené akce tisku svěřit nemohla, proto Wiesenthal dlouho nabízel nikým nekorigovaný pohled na události okolo Eichmannova zadržení. Až v roce 1991 poskytl Isser Harel – organizátor argentinské mise v šedesátém roce – rozhovor listu Jerusalem Post. Titulek článku zněl Wiesenthal nehrál v Eichmannově únosu žádnou roli! Harel v něm mimo jiné tvrdil, že informace, které Wiesenthal izraelské tajné službě o Eichmannovi poskytoval, byly spíše bezcenné, někdy dokonce zavádějící.
Jiný hledač nacistů – Tuviah Friedman – zase Wiesenthala obvinil z mnoha sebezveličujících lží a z toho, že „na Eichmannovi“ zbohatl.
Na webových stránkách vídeňského centra – ke své cti – zveřejnil Wiesenthal i tyto negativní názory na svou osobu. Rovněž připustil, že „dopadení Eichmanna byla týmová práce lidí, kteří se navzájem neznali“. A dodával: „Nevím, zda a v jakém rozsahu byly použité zprávy, jež jsem poslal do Izraele.“

PŘEKRAČOVAL TLUSTOU ČÁRU V diskusi před televizními kamerami Wiesenthal jednou prohlásil: „Hitler nejen povraždil miliony Židů a svých protivníků, ale také morálně narušil miliony Němců a Rakušanů – a to na generace. Je hrozné patřit k obětem, ale ještě horší je patřit k pachatelům.“
Wiesenthala znal celý svět, ne všude se však jeho činnost setkávala s pochopením. Možná největší odpor vzbuzoval právě v Rakousku, kde se po válce usadil. Rakousku trvalo několik desetiletí, než se vyrovnalo se svou nacistickou minulostí, za níž hodlalo udělat tlustou čáru. Jen málokdo tam chtěl opakovaně slyšet, že z tohoto národa se rekrutovaly dvě třetiny velitelů koncentračních táborů. Mnozí Rakušané si pak – zřejmě oprávněně – mysleli, že Wiesenthal si Linec a posléze Vídeň vybral za místo svého trvalého pobytu právě proto, aby jim trvale připomínal podíl na holokaustu. Skutečným důvodem však spíše bylo strategické umístění Vídně „na hranici Západu s Východem“, možnost získávat potřebné informace ve městě, ve kterém sídlilo mnoho mezinárodních institucí a operovaly všechny významné tajné služby. Když se v sedmdesátých letech začali v Rakousku do důležitých funkcí vracet bývalí nacisté (čtyři z nich zasedli ve vládě Bruna Kreiského), zvedla se proti Wiesenthalově kritice vlna odporu. Sám Kreisky, sociální demokrat židovského původu, který také přišel za války o rodinu, trpěl vůči Wiesenthalovi silnou averzí. Lovec nacistů v té době také čelil útokům popíračů holokaustu a veřejné kampani proti své osobě. Když mu v červnu 1982 před dveřmi explodovala bomba nastražená neonacisty, střežila od té doby Wiesenthalův dům policie. Přesto se nevzdal a nenechal se od své práce odradit.

ŽIVOT V NÁSILNÉM STOLETÍ Wiesenthal se narodil posledního dne roku 1908 v haličské židovské rodině v městečku Bučač, které dnes patří Ukrajině. Ve dvaceti letech přišel kvůli omezování Židů na polských univerzitách do Prahy studovat architekturu a česká metropole ho uchvátila. „Bylo tady 30 tisíc zahraničních studentů. Existovaly kroužky židovských studentů, atmosféra byla mnohem přívětivější než v Polsku,“ vzpomínal při jedné ze svých posledních pražských návštěv. (Wiesenthal obdržel nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva a čestné doktoráty Karlovy Univerzity v Praze a Univerzity Palackého v Olomouci.)
V roce 1932 se vrátil do Lvova, kde si zařídil projekční kancelář. Po obsazení Ukrajiny Němci prošel dvanácti koncentračními tábory. Jednou se pokusil o útěk, málem byl popraven a pracoval také jako odklízeč mrtvol. Holokaust nepřežilo 89 členů jeho a manželčiny rodiny.
Proč vlastně Wiesenthal po válce zasvětil život hledání nacistů? Jednomu spoluvězni z Mauthausenu kdysi o šábesu vyprávěl, že kdyby se v posmrtném životě sešel s šesti miliony umučených Židů, nerad by jim na otázku, co pro ně udělal, odpověděl, že vydělával peníze nebo se jen povaloval po kavárnách. On může říct: „Nezapomněl jsem na vás.“
Wiesenthal neměl rád klišé „lovec nacistů“, které se vžilo v souvislosti s jeho osobou. Nesouhlasil s ním. „Nejsem lovcem nacistů, lovím spravedlnost!“ prohlašoval. Činil to až téměř do konce svého dlouhého života, který skončil 20. září 2005 ve Vídni. Dožil se 96 let.

BOX:
Wiesenthal v datech

1908 – Narodil se ve východní Haliči (nyní Ukrajina).
1932 – Ukončil studia architektury na pražské technice.
1936 – Oženil se s Cylou Müllerovou.
1936–1939 – Projektoval ve Lvově.
1939 – Internován ve lvovském ghettu.
1940–1945 – Prošel dvanácti koncentračními tábory.
1946 – Narodila se mu dcera Pauline. 1947–1954 – Vedl Židovské dokumentační středisko v Linci.
1961 – Založil ve Vídni Dokumentační středisko Simona Wiesenthala.
2005 – Zemřel ve Vídni v 96 letech.