Český důchodový systém představuje standardní, takzvaný „zralý průběžně financovaný systém (používaná zkratka je PAYG), srovnatelný s řadou evropských států. S tím, jak se v České republice prudce zvýšil průměrný věk dožití a jak zároveň klesá počet narozených dětí, mění se finanční struktura systému. Ještě v roce 1996 skončil důchodový systém s přebytkem čtyři miliardy korun. Od roku 1997 se však dostal do červených čísel: o sedm miliard v roce 1997, o třináct miliard v roce 1998 a o více než 20 miliard (tedy 1,3 procenta českého HDP) v roce 1999. To však je jen začátek, schodky dále porostou.
České úřady si však v posledních letech velmi pomalu připouštěly vážnost situace důchodového systému a doposud učinily jen velmi málo, aby se vyhnuly hrozícím schodkům v budoucnosti. Tento postup je o to překvapivější, že v posledních letech je patrný rostoucí mezinárodní konsenzus, který vede stále více zemí k přijetí různých variant vícepilířového důchodového systému. Většina evropských zemí postupně omezuje veřejně financované důchodové systémy a zavádí či podporuje soukromé penzijní fondy. Několik zemí dokonce přistoupilo k odvážnější reformě a zavedlo povinné úspory na důchod.
Česká vláda naproti tomu dává přednost čekání. „Národohospodářsky neexistuje problém ufinancovat český důchodový systém. Ale z hlediska rozpočtového… už tento problém existuje. To však není obecná ekonomická záležitost, to je záležitost politické vůle… U nás je prostě nízký rozpočet a nízké přerozdělování veřejných prostředků přes rozpočet, prohlásil ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla (EURO 35/2000). Vyjádřil tak oficiální názor, že český důchodový systém potřebuje jen drobná vylepšení, oddělení od státního rozpočtu a mírný růst ekonomiky. Naše analýza ukazuje, že jde spíše o víru než o reálný odhad situace.
Bilionový dluh.
Demografická situace v České republice se neliší od jiných států OECD. Počet důchodců se zvyšuje a tempo se ještě zrychlí po roce 2007, kdy se má zastavit posun věku pro odchod do důchodu. Zároveň klesá počet zaměstnaných, tedy plátců daní. Podíl plátců pojištění a příjemců důchodu (systemic dependency ratio) se tak změní z dnešních 3:1 na 2:1 v roce 2020.
Graf č. 1 ukazuje dopad demografických změn na český důchodový systém a srovnává náš odhad s odhadem Mezinárodního měnového fondu (MMF). Stejně jako MMF předpokládáme, že současná pravidla poskytování důchodů se nebudou měnit a že bude zachován podíl průměrného důchodu k průměrné mzdě na dnešní úrovni přibližně 65 procent. Po roce 2007 počítáme s věkem pro odchod do důchodu 62 let pro muže a 57 až 61 let pro ženy. Až do roku 2007 by se schodek důchodového systému měl pohybovat okolo jednoho procenta HDP. Jakmile se ale posun důchodového věku zastaví, počet důchodců začne rychle narůstat a schodek systému se zvýší na dvě procenta HDP v roce 2010 a na téměř čtyři procenta v roce 2020.
Rozdíly mezi odhady MMF a Patria Finance jsou zanedbatelné. MMF předpovídá nepatrně nižší schodky v letech 2007 až 2018, ale vyšší na začátku a na konci zkoumaného období. Oba odhady uvádějí, že český důchodový systém tak během příštích dvaceti let nashromáždí dluh vyšší než 30 procent českého HDP v roce 2020. V nominálním vyjádření to odpovídá třem bilionům korun.
Trojí manipulace.
Státem spravovaný průběžný důchodový systém má jednu nespornou výhodu. Pomocí úpravy parametrů se – alespoň teoreticky – může vyrovnat s jakýmkoliv demografickým vývojem. Manipulovat lze se třemi hlavními parametry: podílem důchod/mzda, sazbou odvodů do systému a věkem odchodu do důchodu.
Graf č. 2 ukazuje, jak by se musela zvyšovat sazba odvodů, aby byl systém v rovnováze v letech 2000 až 2020. Odhadujeme, že bude nutné zvýšit sazbu z dnešních 26 procent hrubé mzdy na 30 procent v roce 2008 a až na 37 procent v roce 2020. MMF odhaduje nezbytné zvýšení sazeb v roce 2020 „jen na 35 procent hrubé mzdy. Oba odhady ovšem zanedbávají důsledky takového zvýšení odvodů (tedy daní) na trh práce, tedy zvýšení podílu šedé ekonomiky a vyšší oficiální nezaměstnanost. Ve skutečnosti by tyto efekty dále prohlubovaly schodek důchodového systému, vyvolávaly tlak na další zvyšování odvodů, a uzavíraly tak bludný kruh průběžného financování.
Budoucí vlády se mohou snažit vyhnout zvyšování daní a místo toho mohou zvolit cestu postupné eroze důchodů. Graf č. 3 ukazuje, že by byl nutný dramatický pokles podílu důchodů ke mzdě – nejen těch nově přiznávaných, ale všech. V současnosti je podíl důchod k čisté mzdě zhruba 67 procent. Patria Finance odhaduje, že by se musel snížit na 60 procent v roce 2010 a pod úroveň 50 procent v roce 2020. Šlo by o tak výrazný pokles, že by se řada důchodců zřejmě kvalifikovala pro jiné sociální podpory, a schodek důchodového systému by se tak jen přesunul v rámci sociálního systému někam jinam.
Pokud jde o vyrovnávání podílu důchodců a pracujících posouváním věku pro odchod do důchodu, jde o otázku velmi citlivou na demografické předpoklady. Demografové odhadují, že by se věk pro odchod do důchodu musel rychle zvyšovat až na 64 let pro muže i ženy v roce 2005, na 65 let v roce 2010, a dokonce na 69 let v roce 2020. Těžko si lze představit, že by takový systém politicky obstál.
Nejasné plány.
Soukromé a dobrovolné penzijní fondy byly v České republice zavedeny v roce 1994. Celý systém se však vyvinul spíše v nástroj krátkodobých úspor pro lidi v těsně předdůchodovém věku. Účastníky spoření jsou tak více než dva miliony lidí, jejich úspory jsou však velmi nízké a pohybují se okolo tří procent průměrné mzdy. České penzijní fondy také připomínají spíše pojišťovny než podílové fondy (což je typická forma penzijních fondů v zahraničí). Ačkoliv se regulace penzijních fondů v poslední době zlepšuje, stále ještě zdaleka nedosahuje standardů v jiných zemích, a to jak s dobrovolným, tak s povinným spořením na stáří.
Česká společnost tedy stojí tváří v tvář důsledné důchodové reformě. Na základě zahraničních zkušeností si lze jen těžko představit úspěšnou důchodovou reformu bez zapojení soukromých úspor. Dobrovolné úspory mají jasnou výhodu v tom, že nevyžadují masivní státní finanční podporu ani nevyžadují tak drakonickou regulaci jako povinný systém. Ovšem reforma spoléhající na dobrovolné úspory by vyžadovala od vlády konzistentní a vytrvalou kampaň, která by přesvědčila obyvatelstvo, že soukromých úspor bude skutečně potřeba a že státní důchodový systém bude jen záchrannou sítí pro nejchudší (například jako v Austrálii, kde jsou příjemci státních důchodů testováni na jiné příjmy). Dobrovolný systém totiž nese velké riziko morálního hazardu. Stát by také musel dbát na kultivaci kapitálového trhu. Vzhledem ke zkušenostem s politickým cyklem v České republice a vzhledem k naléhavosti důchodové reformy se nezdá, že by zde panovaly příznivé podmínky pro takový „evoluční způsob reformy.
Vláda by také mohla výrazněji podporovat zaměstnanecké penzijní fondy a vybudovat celý jejich sytém na tržně kompatibilních principech, které by neomezovaly mobilitu zaměstnanců a které by zabraňovaly „neefektivnímu spravování peněz. Masivnější rozšíření zaměstnaneckých fondů by zřejmě zvýšilo participaci zaměstnanců a mohlo by potenciálně vést k rychlejší akumulaci úspor na důchody. Plány ze strany vlády jsou však zatím jen mlhavé.
Rekordní spoluúčast.
Český důchodový systém má ještě jednu zvláštnost. Zatímco důchodové dávky jsou velmi nivelizované, odvody nemají žádný strop a neexistuje možnost „vyvázání se ze systému. Již několik let navrhujeme flexibilnější systém, který by dovolil vzdát se (mlhavého) příslibu důchodu od státu výměnou za snížení (ne zrušení) odvodů do systému. Taková reforma by zviditelnila výhodnost soukromých úspor na důchod, zvýšila zodpovědnost lidí za jejich život a mohla by přitom být kalibrována tak, aby se nezhroutil státní systém. Vláda zatím ovšem považuje za hlavní přednost českého systému rekordně vysokou participaci zaměstnanců.
Alternativou zůstává i plnokrevná třípilířová důchodová reforma, podobná polské. Povinné úspory na důchod by eliminovaly problém morálního hazardu a také by omezily distribuční problémy metody „vyvázání se . Třípilířová reforma by však vyžadovala radikální změnu způsobu regulace penzijních fondů, pravděpodobně včetně změny jejich uspořádání, kdy prostředky účastníků by se oddělily od prostředků fondu. Reforma s povinným spořením by také zviditelnila implicitní dluh dnešního důchodového systému. Náš odhad dluhu, který již český důchodový systém vytvořil, je 250 procent HDP. Toto číslo by však nemělo sloužit jako argument proti reformě, ale pro ni. Jde totiž o odhad současného dluhu. Navíc třípilířová reforma většinou zahrnuje i opatření, která výšku implicitního dluhu sníží. Financování tohoto dluhu by bylo rozloženo na několik desetiletí, a reforma by tak vyžadovala roční financování z rozpočtu ve výši jednoho až tří procent HDP, což bude brzy potřebovat i nereformovaný důchodový systém.
Absolutně nezbytnou podmínkou pro jakoukoliv důchodovou reformu v České republice je diskuse a pochopení velikosti problému ze strany veřejnosti a politiků. Bez toho nelze začít vážně uvažovat o reformních variantách a debatovat o jejich přednostech a nevýhodách. Čas je však vzácný a debata musí spět k nějakému závěru. Reforma sice bude trvat dekády, ale začít musí brzo.
