E8: Splnil se vám životní cíl, když jste dosáhla tak vysoké manažerské funkce?
VITÁSKOVÁ: Možná, že moje odpověď bude překvapivá: Nesplnil. Většina lidí začne závidět nebo možná i obdivovat, když dosáhnete vysokého postavení. Teprve potom zjistíte, kolik máte přátel. Ale i nepřátel, což mi vadí. Takže pokud to rozdělím na otázku osobní a pracovní spokojenosti, pak osobně jsem do jisté míry rozčarována nevraživostí mnoha lidí kolem. Pracovně jsem spokojena.
E8: To jste nečekala?
VITÁSKOVÁ: Očekávala jsem, že s rostoucí funkcí roste i počet nepřátel, jak tomu je vždy a všude. Ale není jednoduché se s tím vyrovnat.
E8: Jak snášíte, když vám někdo ubližuje? Přemýšlíte o pomstě?
VITÁSKOVÁ: Pomstychtivá určitě nejsem, protože spravedlnost je na světě. Moje babička říká: Na každého jednou dojde! Myslím si, že ti, kteří jinému jámu kopou, sami do ní padají. Nemám čas se k těmto záležitostem vracet, ani nad nimi přemýšlet.
E8: Máte pověst tvrdé manažerky. Je to pravda?
VITÁSKOVÁ: To je jenom nějaký mýtus. Pravda je na něm jedna: vyžaduji plnění úkolů stoprocentně. Pokud moji spolupracovníci a spolupracovnice plní úkoly, za které jsou ve firmě placeni, není se mnou vůbec žádný problém.
E8: Jste taková po rodičích?
VITÁSKOVÁ: Jakmile šéf není důsledný, někteří lidé začnou využívat skulinek a chovat se jako voda v proutěném koši. Vyžaduji důslednost, pracovní disciplínu a loajalitu k firmě. Ne k šéfovi. Šéf je měnný, ale firma by měla být stálá. Zaměstnanec by si měl uvědomit, že by měl být loajální k firmě. To dávám kolegům, kteří se tak nechovají, důsledně a otevřeně najevo. Je pravda, že v naší zemi není zvykem být zcela otevřený, protože se tím člověk hodně odkryje. A když otevřeně jedná, řekne zcela přímo, co ten či onen kolega dělá špatně. Dotčený potom cítí, že nad ním vládne někdo tvrdý, nekompromisní, obávaný.
Ale na druhé straně není pravda, že nedokážu diskutovat, jestli některé z mých rozhodnutí je nebo není správné. Ale pouhý pocit je málo, pocity mě nezajímají. Když kolegové dokáží vysvětlit a dokumentovat, že jiné řešení by bylo podstatně lepší, jsem si naprosto jista, že řešení nakonec najdeme, že vybereme nejlepší variantu. Otevřenost mám v krvi, měla jsem ji i jako malá, už od dětství. Je to vrozená vlastnost, za kterou nemohu.
E8: Od koho tuto vlastnost máte?
VITÁSKOVÁ: Zcela přesně po babičce mého otce. Můj otec pochází z devíti dětí. Babička měla tři služky, řídila celou domácnost a k tomu ještě pracovala. Byla porodní asistentkou, ale v té době byla pororodní asistentka něco jako lékař.
Když si spočítáte léta zpátky a odhadnete, kdy byla babička v produktivním věku, zjistíte, že tenkrát nebylo obvyklé, aby ženy pracovaly a k tomu ještě měly devět dětí, aby uměly všechno řídit a opečovávat, vést rodinu i vykonávat zaměstnání na patřičné úrovni. Měla zřejmě poměrně slušné organizační schopnosti, jestliže dokázala všechno zvládnout.
E8: Kde to bylo?
VITÁSKOVÁ: Na Slovensku, v Bernolákově nedaleko Bratislavy.
E8: Takže pocházíte ze Slovenska?
VITÁSKOVÁ: Já ne. Můj otec. Babiččino příbuzenstvo pochází z Itálie, koluje v nás modrá krev, jak se říká. Rodina babičky byli aristokraté. V Bernolákově jí patřily dva velké domy se značným hospodářstvím a velkou zahradou. Když jsem tam jezdívala jako dítě na prázdniny, vzpomínám si, že na stěnách visely velké zarámované obrazy předků. Jedné ženě jsem byla strašně podobná, proto mě jako dítě hýčkali. Abych byla úplně přesná, narodila jsem se na severní Moravě. Od dvou let mě ale vychovávala babička mé matky v Petřkovicích, asi sedm kilometrů od Ostravy.
E8: Proč?
VITÁSKOVÁ: Důvodem byly složitější rodinné problémy. Bydleli jsme s matkou, babičkou a dědou. Maminka pochopitelně pracovala. Dnes žije v Ostravě a má radost z toho, že jsem se neztratila. Je mojí oporou dodnes. Otec brzy zemřel a o výchovu se z velké části starala babička. Tety v Itálii postupně umíraly a majetky nechávaly katolické církvi.
E8: Jaká jste byla jako dítě?
VITÁSKOVÁ: Taková menší, hubenější. Jedna moje sestra je o čtrnáct měsíců mladší, přesto jsme vedle sebe vypadaly jako dvojčata. Jelikož jsem byla drobnější, všichni se mě pořád snažili vykrmovat, podstrojovali mi jídlem. A já jsem nerada jedla, nechutnalo mi, byla jsem vybíravá. Sestře naopak chutnalo všechno.
Na měsíc jsme každý rok jezdívaly k babičce na Slovensko, kde byla velikánská kuchyně a vždy hodně lidí. Spíž byla veliká jako obývák v paneláku. Všechno ve stylu, jako když se stravuje jedenáct lidí.
E8: Na základní škole jste patřila zřejmě mezi nejlepší…
VITÁSKOVÁ: Měla jsem jedničky, někdy nějakou dvojku. Pamatuji si, že jsem proplakala Vánoce v první třídě, protože jsem do sešitu dostala první dvojku. Nikdo z rodičů nedokázal pochopit, že dvojka v sešitě ze psaní může zkazit Vánoce, ale bylo to tak.
Později, protože jsme měly velmi dobré známky, chovaly jsme se s nejlepší kamarádkou Karin dost výstředně. V deváté třídě jsme si už nosily do školy rychlovařič a vařily si kávu. Trochu jsme zlobily. Někdy i hodně. Dvojku z chování jsem ale nikdy nedostala. Dovolily jsme si trochu více než jiní žáci, ale bylo nám to trpěno, protože jsme patřily mezi nejlepší.
Když jsme v září nastupovali do deváté třídy – a my jsme chodili do A třídy a ve třídě B bylo velmi málo žáků – paní učitelka chtěla, aby pár žáků přešlo dobrovolně do druhé třídy. Samozřejmě že nikdo nechtěl, ale já s Karin jsme rychle zapřemýšlely: v A třídě bylo asi osm vyznamenání, v B třídě jen dvě, tak jsme se přihlásily. Třídní učitelka nás téměř nechtěla pustit, ale samozřejmě musela, když jsme se přihlásily dobrovolně. Třídní učitel druhé třídy byl nadšen.
E8: Chtěla jste vždy vynikat?
VITÁSKOVÁ: Soutěživost ve mně určitě zakořeněna je. Ano, je pravda, že jsem vždycky chtěla patřit k nejlepším. Už tehdy jsem byla vždy důsledná. Podle babičky jsem byla umíněná a na Slovensku mi říkali, že jsem umanutá. Pokud jsem skutečně něco chtěla, šla jsem si za tím, přestože to bylo složité a všichni se už vzdali.
Jedna z takových příhod z dětství: strašně jsem chtěla kanárka. Samozřejmě kanárek a klec, to všechno bylo tenkrát drahé, pro naši rodinu to znamenalo hodně peněz. Pobírala jsem sirotčí důchod asi tři sta korun, takže koupit kanárka nepřicházelo v úvahu. Rozhodla jsem se, že budu chodit sousedům pro nákupy. Za jeden nákup jsem dostávala korunu nebo padesátník. Lidé už věděli, na co šetřím, a když nikdo dlouho nechtěl nic v obchodě, chodila jsem se ptát, jestli náhodou něco nezapomněli, že bych tam zašla. A za rok a něco jsem si našetřila na kanárka i s klecí. Dost dětí by to možná vzdalo.
E8: A co vaše kamarádka Karin? Vídáte se ještě?
VITÁSKOVÁ: Ne, to skončilo. Každá jsme se vydala svou životní cestou. My jsme tomu učení nedaly zase tolik, jako ostatní. Měly jsme výhodu, že jsme měly dobrou paměť a nadání.
E8: Čím jste chtěla být, když jste byla malá? Neříkala vám babička: z tebe bude to a to?
VITÁSKOVÁ: Chtěla, abych byla lékařkou. Já jsem snila o tom, že budu právničkou. V tom mne podporovala i maminka.
E8: Dělala jste pro to něco?
VITÁSKOVÁ: Chtěla jsem, ale dokončila jsem pouze dvouletou ekonomickou školu a šla pracovat. Při zaměstnání jsem složila maturitu a chystala se studovat právo. Zaměstnavatel mi ale umožnil pouze vzdělání technické: stavební fakultu.
E8: Proč jste nestudovala dál ekonomii?
VITÁSKOVÁ: Mně mládí končilo, když jsem se nedostala na čtyřletou ekonomickou školu, přestože jsem měla jednu dvojku.
Nebudu hodnotit, proč mě nepřijali. Bylo to v roce 1972, v době hluboké normalizace, babička s dědou byli vyškrtnuti z KSČ. Ale skutečný důvod nebyl nikdy sdělen. Nejdříve mi oznámili, že známky nejsou dobré. Odvolali jsme se, protože nevím, kdo tam mohl být lepší.
E8: Byla jste zklamaná?
VITÁSKOVÁ: Šíleně. To bylo největší zklamání v mém životě.
E8: První peníze jste si vydělala ještě jako dítě na toho kanárka, že?
VITÁSKOVÁ: Ano, ale když jsem trochu vyrostla, chodili jsme s dědou například okopávat řepu. Nechával nám peníze, abychom si mohli něco koupit. Kolem patnácti jsme chodívali sbírat maliny. Dovedete si představit, co to je, nasbírat kýbl malin? Nejhorší bylo, že z malin jsou úplně černé ruce. Vůbec nešly umýt. Na střední škole jsme o víkendech s partou děvčat umývaly okna a operační sály v nemocnici.
E8: Bavila vás fyzická práce?
VITÁSKOVÁ: To říci nemohu. Uměla jsem ale šít. Šila jsem dokonce kalhoty a sukně, abych měla peníze. Svedla jsem sako i kabát. Byly doby, kdy na tom rodina byla špatně, tak jsem chvíli chodila v nějakém oblečení, pak jsem ho rozpárala a přešila na nové.
E8: Jak jste zvládla dokončit stavební fakultu při zaměstnání?
VITÁSKOVÁ: Studovala jsem dálkově ČVUT v Brně. Než jsem ale přišla k přijímačkám, celý rok jsem docházela dvakrát týdně na přípravu z matematiky a fyziky. To mi hodně pomohlo, protože později jsem zkoušku z matematiky složila jako jedna z mála na první pokus.
Studium při zaměstnání trvalo šest let. Dostala jsem diplom děkana fakulty za diplomovou práci – stavbu základní školy v Třinci-Sosně. S bývalým mužem jsme mezitím postavili svépomocně vlastní rodinný domek a narodil se nám syn. Dokončila jsem školu, dokončili jsme dům. Když jsem ho kolaudovala, bylo mi třiadvacet let.
E8: Můžete popsat běžný den mladé matky, která pracuje a dálkově studuje?
VITÁSKOVÁ: Měla jsem malé dítě, ráno jsem běžela do práce. Syna opatrovala babička, protože když jsme stavěli, bydleli jsme u ní. Z práce jsem přišla domů a věnovala se dítěti. Pak jsme jeli na stavbu, kde jsem buď pomáhala u stavebních prací, nebo s tchýní chystala jídlo pro dělníky. Večer jsem doma uložila syna a potom se učila. Bylo to dost náročné. Když jsme se přestěhovali do nového, asi půl roku jsem si odpočinula a zjistila jsem, jak je to nádherné bydlet v novém domě, že tam mám tolik prostoru, že se tam mohu i pohodlně učit. Začala jsem studovat na vysoké škole.
E8: Tehdy jste pracovala v Severomoravské plynárenské. Povýšila jste během studia?
VITÁSKOVÁ: Zhruba rok před dokončením vysoké školy se začalo hovořit o tom, že bych měla postoupit na vedoucí místo. Přebírala jsem funkci vedoucího odboru zásobování. Tehdy podobnou práci dělala pouze jedna žena – moje předchůdkyně, jinak v celém plynárenství zastávali takový post jenom muži. Paní Holáňová, kterou jsem vystřídala, je dodnes mou dobrou přítelkyní, stýkáme se. V oboru ji velmi uznávali. Zajišťovat materiál nebyla vůbec jednoduchá záležitost jako nyní, když se různé firmy nabízejí a předbíhají, aby získaly zakázku. Tehdy byl materiál na bilanční příděl, to znamená, že něco pro firmu zajistit bylo do určité míry umění. Navíc jsem v nové funkci měla v tu ránu hromadu podřízených, asi čtyřicet. A byla jsem mladá.
E8: Jak jste postupovala dál? Znala jste vždycky svůj cíl, nebo jste tomu nechávala volný průběh s vědomím, že „cíl“ si vás jednoduše najde?
VITÁSKOVÁ: Platí spíše druhá varianta. Na každém místě, kterého jsem dosáhla, jsem byla nesmírně spokojená. Nikdy jsem nechtěla postupovat dál. Ale pokaždé jsem dostala novou nabídku. Každý, komu nabízejí nové místo, uvažuje, zda si troufne na vyšší příčku. Já jsem si troufla vždycky.
E8: Změn se příliš nebojíte…
VITÁSKOVÁ: To překvapivě zjišťuji až teď, když rekapitulujeme.
Už jsem byla obchodní ředitelkou v Ostravě a nabízela jedné kolegyni ze svého pracovního týmu vyšší místo. Že je velice schopná, umí vést lidi a je absolutně cílevědomá, jsem zjistila, když jsme implementovali nový zákaznický systém. Ona však odmítla, což jsem nedokázala pochopit. Spousta lidí řekne, že to, čeho dosáhli, stačí, proč by postupovali dál.
Mnohdy uvažuji o tom, proč jsem se tak nezachovala i já. Protože jsem v nižších funkcích byla někdy spokojenější. Ale motor mě bohužel hnal vždycky dál. Myslím, že to vyplývá
také z povahy.
E8: Jak rekapitulujete osobní život? Máte za sebou rozvod. Kdy se to stalo?
VITÁSKOVÁ: To bylo už po sametové revoluci. Jsem rozvedená devět let. Zůstala jsem sama se synem. Rostislavovi je pětadvacet let a máme velmi dobrý vztah. Pracuje rovněž v plynárenství. Baví ho práce, kterou bych asi v životě nemohla dělat: ve vnitřním auditu. Můj syn je úplně jinak založený než já. Je velice klidný, do jisté míry uzavřený.
E8: Proč jste se opět nevdala? Jste velice atraktivní žena.
VITÁSKOVÁ: Určité puritánství ve mně je a vyplývá z rodiny. Byli jsme poměrně přísně vychovány a drženy. Přestože babička na nás byla strašně hodná, její režim byl přísný.
E8: Vzpomínáte si, jak jste se seznámila s panem Thonem?
VITÁSKOVÁ: To je už spoustu let zpátky, asi šestnáct. Nyní jsem velice spokojená, ale košile bych prát nedokázala.
E8: A vařit?
VITÁSKOVÁ: Umím vařit, vařím ráda, ale jen když chci.
E8: A to, že nejste typická žena pro domácnost, není na úkor vztahu?
VITÁSKOVÁ: Oba jsme nad věcí. Povahově velice podobní, takoví samorosti. Hodně individualisté. Kdyby mu to nevyhovovalo, asi bychom spolu nebyli. Jsem s takovým vztahem spokojena. I s bývalým mužem máme dodnes velmi dobrý vztah, protože nešlo o žádný dramatický rozchod. Nejsem konfliktní.
E8: Týdeník EURO každý rok pořádá anketu o manažera roku, ve které hlasují přední poradenské a auditorské společnosti. Bohužel, z ankety jednoznačně vyplývá, že stálé ženské manažerské hvězdy kromě Olgy Girstlové z podniku GiTy, Evy Štěpánkové, zakladatelky kosmetické firmy Ryor, a vás v České republice neexistují. Je pro ženu skutečně i dnes tolik obtížné prosadit se?
VITÁSKOVÁ: Ženu v čele velké společnosti v Evropě najdete v mnohem méně případech, než je tomu ve Spojených státech. A u nás – bohužel – docela výjimečně. Situace se ale zlepšuje. Pokud vím, ani v Německu není mnoho žen ve vedení podniků. Když si vzpomenu například na německou společnost RWE, která vlastní Transgas, pracuje tam přibližně šedesát top-manažerů a já jsem jediná žena. Muži se postupu žen pravděpodobně brání. Příležitostí vypracovat se na takové místo je pro ženy méně a také cesta k vrcholu je pro ně obtížnější.
E8: Jak na vás reaguje mužské okolí? Dávají vám muži-manažeři, ať na nižší či vyšší pozici, najevo, že jste žena?
VITÁSKOVÁ: S takovou diskriminací se téměř nesetkávám, protože otevřeně se mi samozřejmě nikdo neodváží nic podobného říct.
Vzpomínám si na jednu velice výmluvnou příhodu. Když jsem nastoupila do funkce generální ředitelky Transgasu, jeden z vysoce postavených vládních činitelů mě představoval svému kolegovi. Říkal: Já vím, že ty se divíš, protože nemáš ženy ve vysoké funkci rád. On se bránil, že to vůbec není pravda. Přesto mě začal zkoušet z ekonomie a dokonce i z plynárenství. Na celé historce bylo hezké, že politik, který mě představoval, nakonec řekl: Vím, že nemáš ženy ve funkci rád, ale v Transgasu je tolik problémů, že jsme to museli svěřit ženě.
E8: Vrátím se ještě k anketě týdeníku EURO „Manažer roku“. Ředitel mezinárodní poradenské firmy, která vás nominovala, o vás loni napsal: „Dokázali byste se vypracovat v předprivatizačních nejistotách na post generálního ředitele a zůstat u kormidla i v postprivatizačních nejistotách?
Dokážete se obklopit chytřejšími lidmi, než jste sám? Vezměte si lekci z kariérního manažerského růstu u paní Vitáskové!“ Souhlasíte s tímto popisem?
VITÁSKOVÁ: Několikrát v životě jsem měla možnost vybrat si své přímé podřízené. Naposledy v Transgasu, kde jsem sestavovala pracovní tým. Snažila jsem se, aby všichni byli špičkoví odborníci. Může se ale stát, že byste někoho rád vzal do svého týmu, ale nedokážete ho zaplatit.
Rovněž se přihodilo, že o některé manažery jsem stála tolik, že jsem na ně i pár měsíců počkala, až mohli odejít z bývalého zaměstnání ke mně. Pro firmu je tým schopných obrovský přínos.
Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo získat lidi, kteří se zároveň nebáli obrovských rizik, protože nastoupili do firmy, kde probíhal proces privatizace, a předpokládalo se, že po privatizaci nový majitel přivede i svoje manažery.
Myslím, že kdyby se tak choval každý manažer a tolik se nebál o svoji židli, některé podniky by dnes vypadaly jinak. Mám výhodu, že se o svoji židli nebojím, protože když se bojíte, automaticky se obklopujete lidmi, kteří na ni nedosáhnou. O to slabší jsou pak výsledky pracovního týmu.
E8: Pocházíte ze severní Moravy. Co si o tom regionu myslíte?
VITÁSKOVÁ: Severní Morava je bohem a mnohdy i vládami zapomenutý region. Problém je, že tamní velký průmysl pomalu končí a tisíce lidí z hutí a dolů nemůžete umístit v drobném podnikatelském sektoru. To je podle mého názoru slepá ulička.
Této oblasti jsme strašně moc dlužní. Všichni, kteří ze severní Moravy pocházejí, by se v nových vysokých funkcích měli snažit, aby regionu významně pomohli. Nelze nad tím mávnout rukama a říct, že Ostrava je hrozně daleko a nemusí nás až tak zajímat. Jde o poměrně velkou a velmi důležitou část České republiky, a jestliže bude nadále zanedbávána, schopnější budou odcházet a dojde ještě k většímu propadu, než jaký vidíme v současnosti.
Skutečnost, že dvanáct let po revoluci neexistuje dálnice do Ostravy, je zločin na nezanedbatelné skupině obyvatel. Doufám, že vstupem České republiky do Evropské unie se situace změní.
E8: Máte čas na čtení knížek?
VITÁSKOVÁ: Když jsem byla malá, četla jsem hodně. Už na základní škole jsem byla známá, protože jsem pod lavicí měla stále rozložené knihy. Takto jsem přečetla celého Zolu. Dnes mám čas nanejvýš prolistovat ekonomické týdeníky a knihy pro manažery.
Velice jsem si oblíbila knihu nazvanou Nejlepší obchodník na světě, kterou napsal Og Mandino. Je v ní formulováno deset přikázání, jak by se člověk asi měl chovat. Vypráví události z období asi před dvěma tisíci lety a obsahuje velice užitečná moudra a rady, kterých se můžete držet celý život. Jedna ze zásad třeba zní: Vytrvám, dokud neuspěji. Nebo další: Když vyděláte, část si třeba nechat pro sebe, část investovat a část rozdělit.
E8: Snažíte se žít podle těchto přikázání?
VITÁSKOVÁ: Část příjmů skutečně dávám pravidelně na charitu. Už několik let podporuji charitu v Opavě, konkrétně Dům Cyrila a Metoděje ve Vlaštovičkách, kde se nevidomí lidé učí zapojit do života. Je to krásný dům, který jsem mnohokrát navštívila i proto, abych se na vlastní oči přesvědčila, zda peníze jsou skutečně využívány, jak se využívat mají. Tento ústav je jedním z míst, kde pomáhám osobně. Samozřejmě, že je něco jiného, když firma poskytne pomoc těm, kdo ji potřebují. Ale myslím si, že osobně pomáhat dokáže každý.
Já jsem o tom doposud nikdy nehovořila veřejně. Bylo by trapné se tím chlubit a teď o tom mluvím jen proto, že jste se na to zeptal.
E8: Máte čas i na sport?
VITÁSKOVÁ: Musím se přiznat, že se sportem jsem trochu na štíru. Možná, že vás to překvapí, ale já nejsem sportovně založená. Jezdím sice na hory, ale před pěti lety jsem měla ošklivý úraz. Asi jsem málo šikovná. Strávila jsem tři měsíce v rehabilitačním ústavu po operaci kolena a prakticky jsem se učila znovu chodit.
Loni jsem ale začala hrát golf. Je to sport, který do jisté míry vyhovuje mé nechuti k většímu pohybu. Golf je sport, kdy člověk může být sám, soutěží jen sám se sebou. Procházet se v krásném prostředí, parkem, na čistém vzduchu, je skvělá věc. A golf můžete hrát i v pozdním věku.
E8: Máte čas odjet na dovolenou?
VITÁSKOVÁ: Tři týdny dovolené v kuse jsem ještě nikdy neměla. Vypadnout na deset dní včetně víkendu, to mi vyhovuje, protože nemám pocit, že jsem byla z práce dlouho pryč. Vím, že to není dostatečný čas na relaxaci, protože dřív, než si odpočinete, už se musíte vracet.
Mám ráda moře a hory. Nerada ležím na pláži, proto raději jezdím na výlety. Když jedeme se skupinkou přátel, sami si vybereme trasu a necháme si k tomu připravit služby. Většinou jezdím s Čedokem, a pokud je to možné, navštívím Asii. Byla jsem v Japonsku, v Číně, v Thajsku a v Indii. Musím se přiznat, že mám velice ráda asijskou kuchyni. Nedávno jsem se vrátila z Nového Zélandu. Na vlastní oči jsem viděla překrásnou přírodu ostrova, kde se točil film Pán prstenů.
Mám ale jeden nestandardní způsob dovolené: odjet na pár dnů na nějaký ostrov.
E8: Máte přátele? Širší zázemí, odkud můžete čerpat energii?
VITÁSKOVÁ: Přestože člověk ve vysokých funkcích mívá přátel méně, já jsem vždy měla štěstí na hodně dobrých přátel. Vztahy z dřívějška se většinou nepotrhaly. Teď se samozřejmě více lidí snaží, stát se mými přáteli… Vždy budou existovat lidé, kteří vás už nepozdraví, až ve funkci nebudete. To jsou přátelství k funkci.
Ale před devíti lety jsem založila Klub plynárenských podnikatelů. Má asi padesát členů a pravidelně se scházíme. Na setkání lidé přijíždějí ze všech končin Česka, ale i ze zahraničí. Jsme skutečně přátelé. Když jsem nastoupila do čela Transgasu do Prahy a začaly mediální útoky, ze kterých by se člověk zhroutil, podržela mne i tato skupina. Ne mediálně, ale vnitřně.
E8: Jak reagujete, když se někdo snaží dostat do vaší přízně?
VITÁSKOVÁ: Mám poměrně velký a silný ochranný filtr. Možná někdy až příliš silný. Dokážu poměrně dobře a rychle rozlišit lidi, což považuji za výhodu. To je ale asi výhoda žen.
E8: Jste velice samostatná. Opravdu nepotřebujete silné zázemí, odkud čerpáte energii?
VITÁSKOVÁ: Někdy není dobré být samostatná… Jsou okamžiky, kdy je člověk zdeptán. Kdy mám pocit, že se mi nedaří. U někoho splín trvá dny, týdny, měsíce, u mě jen pár hodin. Stačí mi pár slov. Například před rokem a půl, když jsem nastoupila do nové funkce, začaly mediální komploty, na které jsem nebyla zvyklá ani připravená. V době, kdy útoky byly téměř neúnosné, dostala jsem od jednoho člověka malinkou knížku. Umění války od Mistra Suna, ať si ji přečtu, nic víc. Rázem jsem brala nepříjemné mediální záležitosti za vyřízené.
Za vším se skrývá člověk. Ne, že někde vyroste strom a vy ho budete objímat. Na takové energie já nejsem. Člověk vám energii buď odebere, nebo dá, ať už formou, o které jsem mluvila, nebo úplně jinak.
Konzistentní
Profesní životopis Aleny Vitáskové je pozoruhodně konzistentní. Narodila se 11. prosince 1956 ve Starém Bohumíně na severní Moravě. V roce 1974 absolvovala dvouletou Ekonomickou školu v Ostravě, obor hospodářská administrativa, a vzápětí nastoupila do prvního zaměstnání jako administrativní pracovnice v Severomoravské plynárenské. V této firmě zastávala různé posty 27 let, další vzdělání si doplňovala dálkovým studiem.
V roce 1979 maturovala na Střední ekonomické škole v Ostravě, o deset let později byla promována diplomovanou inženýrkou v oboru ekonomika a organizace řízení staveb na Vysokém učení technickém v Brně. Během této doby vystřídala v Severomoravské plynárenské řadu referentských a odborných pozic zejména v oblasti investiční výstavby a přípravy investic a v oblasti hospodaření podniku.
V roce 1987 se stala vedoucí odboru materiálně-technického zásobování firmy a v roce 1997 obchodní ředitelkou a členkou představenstva akciové společnosti. V roce 2000 byla jmenována generální ředitelkou Severomoravské plynárenské. Již o rok později právě Alenu Vitáskovou vybral stát jako generální ředitelku strategického podniku Transgas, jejímž úkolem bylo připravit firmu na privatizaci do rukou zahraničního partnera. Když se na jaře 2002 ujal vlastnických práv vítěz tendru, německá společnost RWE, potvrdil Alenu Vitáskovou v pozici generální ředitelky. Kromě toho je místopředsedkyní představenstva a. s. Transgas.
Alena Vitásková je rozvedená, její dospělý syn pracuje v plynárenství.
