Bývalému tajemníku ÚV KSČ a úspěšnému podnikateli se přestalo dařit a propadl až na dno
Našel jsem fantastickou fotku, zvolal na redakční poradě třicetiletý kolega, když jsme probírali hlavní téma tohoto čísla. „Jsou na ní u jednoho stolu Adamec, Mohorita, Havel, Kocáb a další, jak spolu koncem listopadu 1989 jednají,“ pokračuje kolega s planoucíma očima. Všichni napjatě čekáme šokující pointu, již má na mysli. Kolega ztichne a civí na nás. My zíráme na něho. Diví se, že nejsme v šoku. Má důkaz, že po listopadové revoluci jednala komunistická nomenklatura s opozicí. Většina nechápavě mlčí a zástupce šéfredaktora mu vysvětluje, že tak to bylo a takových fotek jsou ve všech agenturních a novinových archivech stovky. Od té doby už prostě uplynulo dvacet let. Jemu bylo deset a v dějepise se jeho paní učitelka nikdy až k roku 1989 nedostala.
Dvacet let je dlouhá doba. Původně jsem chtěl psát o krystalizaci nových politicko-ekonomických elit. Nakolik se předrevoluční politické elity přetransformovaly do porevolučních ekonomických. Fungují dál úspěšné předrevoluční sociální sítě? Příběh bývalého předsedy Socialistického svazu mládeže (SSM) a člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Vasila Mohority, ze kterého se ve druhé polovině devadesátých let stal úspěšný podnikatel, k takovému tématu svádí.
Vaska, jak mu kamarádi říkali, sice nebyl natolik úspěšný byznysmen jako jeho podřízený v SSM a posléze nástupce ve funkci předsedy Martin Ulčák, ale vydělal si na velkou vilu s krytým bazénem, jezdil luxusní limuzínou Audi A8 a kupoval fotbalový klub. Z ekonomického hlediska si nežil špatně. Podnikal s bývalými kolegy ze sekretariátu SSM a říkal, že si občas volá s bývalým polským prezidentem Alexandrem Kvasniewským a tu a tam navštíví někdejšího sovětského vůdce Michaila Gorbačova.
Tato všeobecně známá informace je však už několik let naprosto nepravdivá. Vasil Mohorita se totiž nyní živí mytím nádobí a předtím byl skladníkem a sbíral jablka. Není moc podobně úspěšných jako on, kteří by v nerevolučních dobách zažili prudší pád a dopadli hůř. Dvacet let je dlouhá doba.
V pondělí 20. listopadu 1989 se na Václavském náměstí volalo „Mohorita od koryta“. V úterý 21. listopadu přišel Mohorita mezi demonstrující na Václavské náměstí a vystoupil i na některých vysokých školách. A dav vyměnil transparenty: „Včera sen, dnes realita, jde s námi i Mohorita.“ O návštěvě stávkujících vysokoškoláků týdeníku Reflex řekl: „Například na elektrofakultě byl stávkový výbor prakticky stejný jako bývalý celoškolský výbor SSM. Brali mě jako svého.“ A právě v tom je možná jeden z klíčů, proč někteří dál stoupají a on a několik dalších padlo. Většina studentských vůdců se totiž ke svému svazáctví přestala okamžitě hlásit – stejně rychle jako někteří budoucí ministři zahodili komunistické knížky. Mnoho svazáků a komunistů si zvládlo vybudovat image demokrata a pravičáka, který podporuje boj za lidská práva a svobodu po celém světě.
Vasil Mohorita onu legitimaci tak snadno zahodit nemohl. Všichni ho znali a i jeho jméno odkazovalo na východ. Přesto všechno se sice mohl přidat na druhou stranu jako Marián Čalfa, ale to nechtěl. „Když jsem byl 29. prosince 1989 kooptován do federální shromáždění za komunistickou stranu, šel jsem na ústřední výbor KSČ a v celém baráku byl jen Vasil Mohorita a šéf jeho sekretariátu Láďa Žák. Ostatní utekli a byli někde schovaní,“ říká advokát Miroslav Jansta.
Přestože byl Mohorita reformním komunistou, který podpořil stávkující studenty a lidé ho brali, stal se symbolem papalášství. Lidé si špatně pamatují a dvacet let je dlouhá doba. Mohoritova mizerná image a absence slušného vzdělání byly možná rozhodující, proč v časech, kdy se mu přestalo dařit, padl až na dno.
