Za současnou podobou novodobých českých bankovek stojí spousta práce, nasazení a snahy o navázání na státní tradici.
Pokud bychom měli vybrat nejproblematičtější státní svátek v roce, jedním z horkých kandidátů by bezpochyby bylo 28. září. V den, kdy před více než tisíci lety zemřel svatý Václav, nám kalendář nakazuje slavit takzvaný Den české státnosti. Zda si ho spojíme se slavným patronem české země, o kterém například Miloš Zeman prohlásil, že je „symbolem servility a kolaborace“, je v podstatě na každém z nás. Jak se zorientovat v neurčitém pojmu „státnost“, který se v 21. století vyprazdňuje jako děravé vědro, ale nikdo příliš neporadí (a otázkou je, zda by to někoho vůbec zajímalo). Oficiální oslavy tohoto nepříliš jasného svátku se už čtyři roky po sobě zaměřují na různá témata, přičemž letos byly za symbol české státnosti zvoleny bankovky české koruny. Ať už si o tom myslíme cokoli, jde o zajímavou příležitost připomenout si příběh novodobé české měny a možná se i zamyslet, zda s onou problematickou státností nemá společného něco víc než jen slovo „česká“ ve svém názvu.
Dobrý start
„Snažíme se tento svátek oživit a hledat odpověď na otázku, co to česká státnost vlastně je. Důvodů, proč se letos zaměřujeme na české bankovky, je mnoho. Je například v české tradici, že bankovky jsou zároveň uměleckým dílem s významnou symbolickou hodnotou,“ říká Lucie Wittlichová, ředitelka obecně prospěšné společnosti Dny české státnosti, která oslavy každoročně pořádá. Jak nezapomíná upozornit, v české tradici je toho mnohem víc. Například využívání bankovek k podpoře komunistické ideologie. Ale popořadě. Už vytvoření samostatné národní měny v počátečních letech první republiky bylo státoprávním aktem, na který byli Češi a Slováci právem hrdí. Tehdejšímu ministru financí Aloisu Rašínovi, stejně jako ekonomům Karlu Englišovi a Vilému Pospíšilovi, šlo v první řadě o to, aby se nově vzniklá ekonomika mohla opřít o vlastní platidlo, které by zároveň dokázalo obstát na mezinárodních trzích. Zatímco v okolních zemích v čele s Německem zuřila poválečná hyperinflace, Masarykův stát se mohl pochlubit poměrně stabilní měnou. Problém přišel až s nástupem Velké hospodářské deprese a jejích drastických následků, kvůli kterým musela česká koruna v roce 1934 výrazně devalvovat (a o dva roky později ještě jednou). Důležité však je, že už v těchto prapočátcích se na tvorbě československých bankovek podíleli přední tuzemští umělci a výtvarníci, mezi nimi například Alfons Mucha, Max Švabinský, Otto Gutfreund nebo Otakar Španiel. „Jak výtvarníci, tak i zaměstnanci banky, ministerstva financí, tiskárny bankovek či mincovny si byli vědomi závažnosti úkolu vytvořit peníze nového státu,“ připomíná Miroslav Singer, guvernér České národní banky, který letošní oslavy podpořil svou záštitou. Éru první republiky nicméně přerušil nejprve nástup protektorátu a následně druhá světová válka. V krátkém poválečném období se podařilo českou a slovenskou korunu znovu sjednotit, aby ji později komunistický režim podřídil systému centrálně řízené ekonomiky, a tím pádem i nově vzniklé Státní bance československé. Vůbec nejtvrdším zásahem do vývoje československé měny byla v té době peněžní reforma z roku 1953. „Emise peněz, zejména jejich ideová stránka, byla silně ovlivňována ideologickými hledisky. Výsledky výtvarných soutěží na návrhy nových bankovek byly zpochybňovány a výtvarníci byli nuceni své návrhy upravovat podle mínění politických orgánů,“ vysvětluje Singer. Kromě nejbolestivějšího aspektu tehdejší reformy, kterým byla výměna bankovek v poměru 1 : 50, a tím pádem ožebračení většiny národa, došlo také k vytvoření propagandistických symbolů na nových bankovkách. Většina Čechů si jistě vzpomene na obrazy zasněných rolníků na staré stokoruně, bankovce, která platila přes třicet let. Z oběhu ji původně měla dostat nově vytvořená podobizna Klementa Gottwalda, nebýt příchodu roku 1989, a tím i počátku moderní české koruny.
Ještě chvíli společně
„Dnes se tomu říká výzva, ale já bych to nazval civilněji. V podstatě se dá říct, že jsme se na to těšili. A nešlo jen o měnu, těšili jsme se i na tu možnost pustit do světa bankovky podle našeho gusta,“ říká Leopold Surga, bývalý ředitel peněžní sekce České národní banky, který stál u počátku moderních českých platidel. Surga pracoval v centrální bance už od 70. let, a jak sám říká, s penězi a jejich fyzickou podobou je určitým způsobem spjat celý jeho život. Teprve na počátku devadesátých let se ale jeho práce stala opravdovým posláním, když byl pověřen koordinací odluky české měny od slovenské.
„Zajímavé je, že současná řada českých bankovek, jak je známe dnes, se začala připravovat už v roce 1991 jako federální bankovky. V centrální bance jsou stále návrhy na některé z nich s vyobrazením slovenských osobností,“ popisuje Surga. Kromě Milana Rastislava Štefánika měl být součástí moderní československé emise také Ľudovít Štúr, hlavní představitel slovenského národního povstání z 19. století. Trojici měl doplňovat kníže Pribina. Když v roce 1992 došlo bleskovou rychlostí k vyhlášení slovenské samostatnosti a následně k dohodě Klause a Mečiara, musela centrální banka narychlo přijít s novým řešením. Tím bylo nahrazení Slováků podobiznami významných českých žen, tedy svaté Anežky České, Boženy Němcové a Emy Destinnové. Zároveň byl přijat návrh, aby řada osobností byla uspořádána chronologicky, od nejstarší na nejnižší hodnotě po nejmladší na bankovce nejvyšší hodnoty.
„Tím se vlastně celá ta řada bankovek stala příběhem české státnosti, která začala u Přemysla Otakara na dnes už zaniklé dvacetikoruně a skončila u Tomáše Masaryka na pětitisícikoruně,“ říká Surga a zároveň vzpomíná na ďábelské tempo, v kterém se tehdy v centrální bance pracovalo.
Důvěrně známý autor všech bankovek, do té doby široké veřejnosti nepříliš známý grafik Oldřich Kulhánek, svou účast v soutěži původně odmítl z důvodu dlouhodobého pobytu v zahraničí. Protože se však průběh výběrového řízení značně zkomplikoval, tehdejší komise nakonec přímo oslovila čtyři vytipované umělce, mezi nimi právě Kulhánka. Československá televize tehdy dokonce vysílala anketu, která k výběru vítězného návrhu jen přispěla.
Očima umělce
„Bylo to extrémně šťastné rozhodnutí,“ stojí si dnes Surga za svým. Jeho postoj v podstatě ospravedlňuje také nedávno odvysílaná soutěžní anketa Největší Čech. Ať už si o ní myslíme cokoli, prakticky všechny osobnosti z nové emise se v soutěži jistým způsobem prosadily. Tři ženy zobrazené na bankovkách jsou identické s těmi, které se v anketě umístily nejlépe. Z prvních tří „největších Čechů“ na bankovkách není pouze Václav Havel, který ovšem jako žijící osoba nemohl být podle tradice na bankovky zařazen. „Každá měna je velice důležitý atribut státu, je to jeho vizitka, vypovídá i o tom, jak ta společnost sama na sebe pohlíží,“ myslí si také sám autor vítězných návrhů Oldřich Kulhánek. Také on na proces tvorby novodobé české koruny vzpomíná v dobrém, přestože extrémní časové vypětí, v kterém onen proces probíhal, nazývá svou životní výzvou. O to více, že se částečně v rozporu s obecným povědomím cítí spíše jako svobodný umělec, než jako autor bankovek. Jeho kreativita se přitom nepotvrdila jen v zobrazení jednotlivých osobností, byť ani zde nebyl jeho úkol snadný. Například skutečnou podobu Jana Amose Komenského, jehož tvář zdobí dnešní dvousetkorunu, historici neznají (jediné tři portréty vznikly až po jeho smrti). Málokdo má však na paměti, že skutečným projevem jeho tvůrčího myšlení je řešení rubových stran bankovek. „Prahu lze zobrazit tisícem různých způsobů. Jeho apoteóza Prahy na rubu pětitisícikoruny však je něčím zcela ojedinělým, neboť je to Praha nejen Karla IV., ale i Praha Kafky a rabiho Löwa,“ říká Surga. Sám tvůrce návrhů ale o svém počinu hovoří s velkou skromností. Bankovky pro něj představují sice významnou, ale definitivně uzavřenou kapitolu. „Občas, když držím peníze v ruce, podívám se, jak jsou vytištěné. Ne že bych to dělal každý den. Čas od času si je však prohlédnu, protože vytištění je hotová alchymie. A tak mi to i po těch letech nedá,“ říká Kulhánek.
Oldřich Kulhánek Velká výzva Nebojím se říct, že jsem Čech a jsem na to hrdý, říká autor podoby moderních českých bankovek
Na vznik moderních českých bankovek vzpomíná jejich autor jako na opravdu velký a prestižní úkol. „Všechno se dělalo v extrémní rychlosti, která byla u této emise bankovek nevídaná. Není to hlavní osa mé tvorby, ale určitě to pro mě byla velká osobní i umělecká výzva,“ řekl Oldřich Kulhánek týdeníku Euro.
Práce na zakázku pro stát je určitě v lecčems jiná než svobodná umělecká tvorba. Dělá vám problém se do tohoto modu přepnout? Jako vždycky je to problematické v tom, že se člověk musí podřídit určitým regulím, bankovka musí splňovat všechny náležitosti, kterým slouží. Tím to bylo dvojnásob obtížné: musíte myslet nejen na stanovená pravidla, ale například i na ochranné prvky. S tím ale nic nenaděláte. Když jste umělec, musíte něco takového umět, už na škole jsme museli pracovat se stanoveným zadáním. Je to něco jako abeceda, kterou mají také hudebníci nebo divadelníci. A poté, co jsem do toho investoval čas a spousty studia, se mi to vrátilo v dobrém. Abych se z té náročné práce vyvázal, vytvořil jsem vlastní sérii funny money, jakýchsi vtipných bankovek.
Peníze máte na očích každý den. Stojíte si za tím, co jste vytvořil? A šel byste do toho znovu? Každý umělec, když věc dodělá, si za ní musí stát. Občas vidí chyby, ale ty jsou pro něj ponaučením. A obecně hodnotit mě musejí jiní. Zda bych do toho šel znovu, se těžko posuzuje. Vždycky, když se objeví podobná, jakákoli podobně prestižní výzva, každého svým způsobem nabudí a donutí se snažit. Ta emise je ale uzavřená a i já považuji bankovky v podstatě za uzavřenou kapitolu svého života.
Je jasné, že funkce peněz je hlavně ekonomická. Jak si je vy osobně spojujete s českou státností? Každá měna je velice důležitý atribut státu, je to jeho vizitka, vypovídá i o tom, jak společnost sama na sebe pohlíží. A je to vidět i v praxi. Když člověk cestuje, první věc, co dostane do ruky, jsou peníze. A také pro mě osobně je to velice důležitý moment státnosti. Já nejsem z těch lidí, kteří podléhají dnešní politické korektnosti. Nebojím se říct, že jsem Čech a že jsem na to hrdý. Dnes se takové názory označují jako nacionalismus. Budiž. Já jsem v tom uměřený, ale musím říct, že když člověk cestuje po světě, sám pozná, že nejsme ti nejhorší ze všech, jak občas ze všech stran zaznívá.
Určitě je pro vás mnohem důležitější vaše vlastní tvorba. Jak se vyrovnáváte s tím, že vás lidé vnímají v první řadě jako tvůrce bankovek? Zcela jednoduše, bankovky byly prestižní záležitostí mého výtvarného projevu, nicméně není to zásadní část mé práce, spíš se věnuji volné tvorbě. Jestli to tak doopravdy je, já s tím nadělám jen velmi málo. Ale beru to s rezervou. Každá věc, která vyleze z různých anket, je vždycky dost nejasná. Každopádně já s tím problém nemám. Jestli mě tak lidé berou, tak to nepřeceňuji.
