Hořické trubičky patří mezi nejznámější české pochoutky. Jejich výroba začala již roku 1812, největšího rozmachu však dosáhla teprve koncem 19. století za Karla Kofránka. Východočeské delikatesy tehdy pronikly do celé Evropy i daleké Šanghaje.
Karel Kofránek Hořické trubičky patří mezi nejznámější české pochoutky. Jejich výroba začala již roku 1812, největšího rozmachu však dosáhla teprve koncem 19. století za Karla Kofránka. Východočeské delikatesy tehdy pronikly do celé Evropy i daleké Šanghaje. Devítitisícové město Hořice leží v Královéhradeckém kraji, zhruba 20 kilometrů jihovýchodně od Jičína. První písemná zmínka o něm se nachází již v zakládací listině Strahovského kláštera z roku 1143. Roku 1365 jsou pak Hořice doloženy jako městečko. V 15. století patřil zdejší kraj pánům ze Smiřic, za nichž nastal výrazný hospodářský vzestup města. Po bitvě na Bílé hoře (1620) získal Hořice Albrecht z Valdštejna a po jeho zavraždění v roce 1634 připadl majetek bojovníkovi s Turky, hraběti Janu Strozzimu. Zajímavostí je, že Strozziho syn Petr odkázal výnosy z panství Nadaci pro vojenské invalidy, která za ně později postavila známou Invalidovnu v Praze-Karlíně. Samotné Hořice se ale do povědomí lidí brzy zapsaly jiným způsobem – výrobou originálních hořických trubiček. Trubičková bába Historie této speciality sahá až do roku 1812. Napoleon byl tehdy poražen v Rusku a jeho zbědovaná armáda táhla zpět do Francie. Mnoho raněných a nemocných vojáků se cestou dostalo také do Hořic, kde byli vlídně přijati a ošetřeni. Byl mezi nimi i kuchař samotného císaře, kterého se ujala jistá vdova Líčková. Pomohla mu z nejhoršího a on, nemaje peněž, svěřil jí na oplátku tajemství přípravy jedné z nejmilejších Napoleonových pochoutek – sladkých trubiček. Vdova Líčková zpočátku využívala recept pouze pro vlastní potřebu. Trubičky pekla při zvláštních příležitostech a nabízela je návštěvám. Zájem o nezvyklou pochoutku ale rostl, takže její dcera, paní Kliková (křestní jména obou nejsou známa), začala chtě nechtě obcházet domy a pečení se jí postupně stalo zaměstnáním. S kleštěmi na oplatky v nůši nebo na trakaři putovala od stavení ke stavení a mezi lidmi si vysloužila přezdívku „trubičková bába“. Tajný recept Recept na pochoutku byl jednoduchý, přesto ho rodina vdovy Líčkové dlouho úspěšně tajila. Z mléka, žloutků, rozpuštěného tuku a hladké mouky bylo nejdříve zapotřebí vytvořit řídké těsto. To se pak lžící nalévalo do vyhřátých a máslem vymazaných kleští, které se následně vkládaly do ohniště. Vzniklé oplatky se poté slabě potíraly rozpuštěným máslem s přídavkem medu a sypaly se cukrem, mandlemi, ořechy, hrozinkami, citronovou a pomerančovou kůrou, vanilkou a skořicí. Nakonec se vše překrylo ještě další oplatkou a nechalo odležet. Pak už stačilo jen vložit do horkých kleští a na válečku svinout do podoby trubiček. Procedura byla ale časově velmi náročná, Kliková proto musela zákazníky navštívit hned několikrát. Nejprve oplatky napekla a uložila v komoře. Za několik dní je přišla posypat a teprve při třetí návštěvě výrobky stočila a dosušila na peci. KAREL KOFRÁNEK (1855-1916) O mládí českého podnikatele Karla Kofránka není mnoho známo. Narodil se roku 1855 a vyučil se cukrářem. Poté odešel do světa na zkušenou a roku 1879 se zúčastnil regionální výstavy, na které se poprvé setkal s hořickými trubičkami. Seznámil se i s Barborou Dmychovou, dědičkou slavného receptu, a zanedlouho se s ní oženil. V Hořicích pak ještě roku 1879 založil vlastní podnik s názvem „Kofránkovy hořické trubičky“. Podnikání se mu od počátku dařilo. Výrobky začal postupně vyvážet do Anglie, Francie, Německa, Turecka i čínské Šanghaje, kde jimi zásoboval například tamní armádu. Provozy neustále modernizoval a roku 1898 si nechal patentovat i vynález nových pečicích kleští. Zemřel roku 1916 v pouhých jedenašedesáti letech a vedení podniku převzala dcera Marie, provdaná Vilenbachová. Firmu vedla až do znárodnění v roce 1949. Podnikavý cukrář Sláva trubiček se šířila jen velmi pomalu. Kliková postupně do výroby zasvětila i dcery Dmychovou a Rubličovou, k podnikatelskému rozmachu to ale nestačilo. Poprvé se trubičky výrazněji zviditelnily teprve roku 1879, kdy získaly jednu z hlavních cen na regionální hospodářské výstavě. Originální pochoutky si tu navíc všiml také čtyřiadvacetiletý cukrář Karel Kofránek, kterého novinka nadchla. Seznámil se s Barborou Dmychovou, vnučkou Klikové, a zanedlouho se s ní oženil. V Hořicích pak založil první velkovýrobnu trubiček se vším, co patří k podnikání – s velkou reklamou i distribuční sítí. A dařilo se mu velmi dobře. Výrobky začal pod názvem „Kofránkovy hořické trubičky“ vyvážet i za hranice a brzy pronikl do Anglie, Francie, Německa, Turecka i daleké Šanghaje. Roku 1898 si dal navíc patentovat vynález nových elektrických pečicích kleští, s jejichž pomocí výrobu ještě zdokonalil. Soumrak trubiček Na různých hospodářských výstavách získala firma celkem 65 medailí a stala se jedním z nejznámějších podniků v kraji. Velký rozmach přitom nepřerušila ani Kofránkova smrt v roce 1916. Vedení závodu převzala podnikatelova dcera Marie Vilenbachová, za níž firma nadále vzkvétala. Musela se ale smířit s konkurencí, kterou představovali místní výrobci trubiček Dvořák, Fejt, Čížek, Hudský, Fabingerová či Luštinec. Úrovně Kofránkových specialit ale žádný z nich nedosahoval a podnik tak mohl roku 1934 úspěšně oslavit 55. výročí založení. Radost však netrvala dlouho. Vypuknutím druhé světové války se obchod s trubičkami značně zkomplikoval a hrozilo dokonce zastavení výroby. K té sice nakonec nedošlo, podnik ale ztratil cenné kontakty a až do roku 1945, kdy Hořice osvobodila spojenecká vojska, zůstával v útlumu. Razítko od Unie**
Plánovaný návrat slavné značky se však nekonal. Po únoru 1948 muselo jméno Kofránek z loga firmy zmizet a roku 1949 byl provoz zcela zastaven. Marie Vilenbachová, poslední majitelka podniku, mohla této zkáze jen smutně přihlížet. Zrušeny byly i ostatní závody ve městě a výroba trubiček přešla pod národní podnik Pardubický perník a později pod Průmysl trvanlivého pečiva Praha. Hořická specialita se odstěhovala z Hořic, čímž byla mnohaletá tradice násilně přerušena. Trubičky se v Podkrkonoší pekly jen podomácku a jejich výroba v Hořicích byla obnovena teprve roku 1967.
Opravdový rozmach pak přišel po roce 1989. Ve městě postupně vzniklo více než dvacet firem, které se pokoušejí navázat na prvorepublikovou tradici. Velkého úspěchu přitom dosáhly v letošním roce, kdy hořické trubičky získaly chráněné zeměpisné označení Evropské unie. To znamená, že nikde jinde než v Hořicích a blízkém okolí se už oblíbená pochoutka vyrábět nesmí.
