VSTUP NOVÝCH ČLENŮ DO EU Třicetihodinový maraton jednání ministrů zahraničních věcí členských států Unie počátkem října nakonec přinesl ovoce: formální zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem a trochu překvapivě i s Chorvatskem.
VSTUP NOVÝCH ČLENŮ DO EU Třicetihodinový maraton jednání ministrů zahraničních věcí členských států Unie počátkem října nakonec přinesl ovoce: formální zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem a trochu překvapivě i s Chorvatskem.
Rakousko dlouho nekompromisně trvalo na požadavku, aby ve vyjednávacím stanovisku Evropské unie bylo explicitně zmíněno, že výsledkem vstupních negociací může být i privilegované partnerství Turecka s Unií. Pro Ankaru však jiný scénář než plnohodnotné členství nepřipadal v úvahu.
Rakouská ministryně zahraničních věcí Ursula Plassniková nakonec ustoupila a vyjednávací stanovisko se od návrhu připraveného Evropskou komisí liší jen kosmeticky. Klade větší důraz na schopnost Unie vstřebat tak obrovskou zemi, jako je Turecko a obsahuje závazek, že náklady na rozšíření budou spravedlivě rozděleny mezi všechny členské státy. Vyjednávací stanovisko turecký ministr zahraničí Abdullah Gül přijal, formálně tak rozhovory začaly pouze s několikahodinovým zpožděním (původně byl dohodnut termín 3. října v 17 hodin).
ZATÍM NEJPŘÍSNĚJŠÍ Vyjednávání s Tureckem má být nejpřísnější v historii rozšiřování Unie, bude se skládat ze 35 vyjednávacích kapitol a neuzavření jakékoliv z nich může znamenat přerušení negociací. Navíc stále platí, že konečné rozhodnutí o vstupu Turecka musí posvětit všechny členské státy (každý má právo veta) a polovina poslanců Evropského parlamentu. Podle všeobecných očekávání by Turecko nemělo vstoupit před rokem 2014, v některých diplomatických kruzích se hovoří až o patnáctiletém vyjednávacím období. Překvapením se stal start vstupních rozhovorů s Chorvatskem. Záhřeb měl odstartovat vyjednávání již 17. března letošního roku, podmínkou však byla dostatečná spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu. Některé členské státy, v čele s Velkou Británií, Nizozemím a Švédskem, však tehdy spolupráci s tribunálem nepovažovaly za dostatečnou, neboť Chorvatsko nebylo schopno vypátrat a vydat válečného zločince generála Ante Gotovinu, a zahájení rozhovorů zablokovaly. Nynější rozhodnutí o zahájení vstupních rozhovorů s Chorvatskem umožnila pochvala žalobkyně tribunálu Carly del Pontiové, že Záhřeb již se soudem plně spolupracuje. Svou roli - i když to politici popírají - patrně sehrál i rakouský kompromisní ústupek v otázce tureckého vyjednávání, neboť Vídeň je největším zastáncem vstupu Chorvatska do Unie. Chorvatsko tak formálně zahájilo rozhovory ve stejnou dobu jako Turecko. Předpokládá se, že Chorvatsko je na vstup všeobecně lépe připraveno než Turecko a k ostatním státům Unie se připojí v roce 2009 či 2010. Zahájení vstupních rozhovorů s Tureckem i Chorvatskem je prvním velkým úspěchem předsedající Velké Británie. Po neúspěšných referendech o euroústavě ve Francii a Nizozemsku a selhání dohody o budoucí finanční perspektivě na červnovém summitu Evropská unie takový úspěch potřebovala. Odložení vyjednávání s Tureckem, o kterém se slavnostně rozhodlo v Evropské radě loni v prosinci, by způsobilo další velkou blamáž, která by mohla otřást důvěryhodností celého evropského integračního projektu. TURECKO NEJCHUDŠÍ**
Obavy ze vstupu Turecka jsou na jednu stranu pochopitelné. Turecko je nejchudší kandidátskou zemí, která vyprodukuje HDP na obyvatele v přepočtu podle parity kupní síly pouze na úrovni 29 procent průměru EU-25 (pro srovnání: Česko 70, Bulharsko 30 a Rumunsko 32 procent). Turecko je navíc velkým státem a s téměř 71 miliony obyvatel by se nyní stalo druhou největší členskou zemí Unie po Německu, kde žije 82,5 milionu lidí. Turecko má také v porovnání s průměrem Unie zřetelně odlišnou strukturu ekonomiky. Zemědělství se na tvorbě HDP podílí z 11,5 procenta, zatímco v EU-25 pouze z 2,1 procenta. Obavy vzbuzuje i islámské vyznání drtivé většiny obyvatel a z něho plynoucí kulturní odlišnost.
Snadnější pozici má bohatší Chorvatsko, které bychom jako plnoprávného člena mohli uvítat do tří až čtyř let. Překážkou se může ukázat nedostatečná institucionální připravenost samotné Evropské unie. Stávající primární právo Unie, naposledy novelizované smlouvou z Nice, totiž počítá s rozšířením o Bulharsko a Rumunsko, na další země je však nepřipravené. Otázku měla vyřešit Ústava pro Evropu, která po zamítavých plebiscitech ve Francii a Nizozemsku byla zatím odložena „k ledu“ a její budoucnost je více než nejistá.
