Přichází sedm hubených let?

Růst cen základních plodin...

Celý podtitul:
Růst cen základních plodin se v rozvojových zemích projevuje mnohem více než v těch vyspělých

Většina obyvatel naší planety pocítila - nebo již brzy v určité míře pocítí - zásah do svých reálných příjmů kvůli několikaprocentnímu zdražení základních potravin. To by nebyl až takový velký problém, kdyby lidé na celém světě (nebo alespoň v průměru) „požívali“ vysokých osobních důchodů a jejich výdaje na nezbytné statky, jakou jsou potraviny, zabíraly jen jejich relativně malou část. V dnešní době však v tomto ohledu existují mezi jednotlivými zeměmi obrovské rozdíly. Podíl důchodu vynaložený na potraviny v ekonomicky vyspělých zemích, mezi něž lze řadit i Českou republiku, se v průměru pohybuje mezi patnácti až dvaceti procenty (například v ČR je to 16,3 procenta), zatímco u rozvojových okolo 50 procent. Proto i přenos na index spotřebitelských cen je mnohem vyšší.
Momentální odhady pro rok 2008 hovoří o tom, že ceny potravin vzrostou přibližně o 4,5 procenta, což je nejvyšší meziroční přírůstek od roku 1990. V neprospěch rozvojových zemí také hovoří, že ceny jídla připravovaného takzvaně venku (restaurace, rychlá občerstvení a podobně) narostou o tři až čtyři procenta, doma však o čtyři až pět procent. Navíc je třeba zdůraznit několikasetprocentní (200 až 300) růst cen základních potravin, jako jsou rýže, obiloviny, mléko či některé druhy zeleniny za posledních osmnáct měsíců, jenž se v rozvojových zemích projevuje a projeví také mnohem více než v těch vyspělých.

KATASTROFICKÁ ZÁVISLOST

Například v Evropské unii nejvíce vzrostly ceny mléčných výrobků (meziročně ve srovnání s rokem 2007 o patnáct procent), naopak ceny masa zůstávají relativně (a poněkud překvapivě) „nezasaženy“ (růst o čtyři procenta). Zároveň existuje předpoklad, že kupní síla obyvatel EU v důsledku rostoucích cen potravin v tomto roce klesne v průměru o 0,9 procenta (mezi jednotlivými zeměmi však budou existovat velké rozdíly). Toto číslo však může působit vzhledem ke snížení kupní síly o dvacet až třicet procent v rozvojových zemích nedůležitě.
Potravinovou krizi navíc zhoršuje zavádění protekcionismu v zemích (například Ukrajina či Argentina), které disponují přebytky u některých nezastupitelných komodit. K tomu se přidává fakt, že některé plodiny jsou téměř kontinentální endemity, a nelze je tedy pěstovat jinde (případně s obrovskými náklady), a proto si země, jež je vyvážejí, vytvářejí (podobně jako u ropy) na sobě závislost ostatních zemí. Příkladem může být rýže, u které se zdražení projevilo markantně, přičemž se tato plodina z 85 procent pěstuje v Asii a do ostatních zemí se téměř výhradně dováží. To se týká především Afriky, jejíž obyvatelé jsou na této komoditě zcela existenčně závislí.
Důležité je také poznamenat, že ačkoli toto není první potravinová krize (nedostatky existovaly již dříve a způsobovala je až na výjimky neúroda), liší se od ostatních nejen svým plošným dopadem a mnoha důvody, ale především tím, že je spojena s růstem cen i ostatních surovin, například ropy či zemního plynu, které jsou výrazně svázány s nabídkou potravin (proces obhospodařování a zpracování surovin je poměrně energeticky náročný a tvoří značnou část ceny pro koncového zákazníka).

HODNĚ LIDÍ TOHO FŮRU SNÍ

Příčiny tohoto krizového stavu lze hledat v několika následujících oblastech. Především jde o to, že země, jako jsou Čína či Indie, přispívají k rostoucí poptávce po potravinách v celosvětovém měřítku. U obou z nich například za posledních patnáct let vzrostla spotřeba masa a masných produktů přibližně o 50 procent, přičemž kromě ryb a zvěře je na jeden kilogram masa v průměru třeba šest až sedm kilogramů obilných produktů. Navíc se předpokládá, že během příštích sedmi let vzroste v těchto zemích spotřeba hovězího a vepřového masa v průměru o dalších 40 procent. Tuto vyšší poptávku po masu způsobuje zejména rostoucí životní úroveň a reálné příjmy v těchto oblastech díky jejich bezprecedentnímu hospodářskému růstu a stále silný demografický vývoj - nejen především v Indii, ale i v dalších rozvojových zemích.

ROZPORUPLNÁ BIOPALIVA

Další poptávkové šoky přicházejí bezpochyby ze strany biopaliv, respektive bioetanolu. To ovšem není pouze problémem poptávky jako takové, ale i poněkud nesmyslné hospodářské politiky vlád různých zemí (zejména USA), dotujících přeměnu sklizně v palivo kvůli „pofidérní“ snaze bojovat proti klimatické změně. „Pofidérní“ je to přinejmenším ze dvou základních hledisek. Za prvé se při výrobě bioetanolu spotřebuje minimálně polovina energie, kterou je následně schopno toto palivo vyprodukovat, a za druhé je veřejným tajemstvím, že zejména v Jižní Americe se kvůli snaze o zvýšení produkce plodin vhodných pro výrobu biopaliv kácejí další deštné pralesy, což proces klimatické změny urychluje.
Již nyní se například v USA používá přibližně sedmnáct až dvacet procent veškeré zemědělské sklizně na biopaliva. Do jisté míry uměle vytvořené spojení mezi potravinami a palivy navíc způsobuje, že při stále rostoucích cenách ropy se vyplatí zemědělcům pěstovat plodiny spíše na biopaliva než na potraviny. Opět je ale třeba podotknout, že to nejsou a ani nebudou rozvinuté země, které zaplatí za léčení svého špatného svědomí tímto způsobem.

SPEKULANTI SE TUŽÍ

Z hlediska poptávky existuje ovšem ještě jeden zásadní důvod - činnost spekulativních fondů. Tento důvod však jako by většině ekonomů při analýze příčin krize unikal. Spekulativní krizi vyvolal zejména celosvětově neutěšený stav na finančních trzích, který hraje hlavní roli ve snaze investovat do komodit. Nelze se tedy divit, že například na nejznámější komoditní burze na světě v Chicagu (Chicago Mercantile Exchange) vzrostl za jediný rok kurz kukuřice o 160 procent a pšenice a rýže o neuvěřitelných 300 procent. Budou-li mít investoři na základě jim dostupných informací (včetně očekávaného chování subjektů na trhu) důvod k dalším spekulacím, nelze očekávat, že by se momentální ceny udržely.
Pokud jde o nabídkovou stranu, pak je to zejména omezování přímých subvencí v rámci společné zemědělské politiky EU (i USA), čímž nastává omezování zásob zemědělských plodin a následný převis poptávky. Loni se k tomu přiřadilo i několik nabídkových šoků v podobě sucha v Austrálii (pokles zemědělské produkce o 50 procent) či různých přírodních katastrof v oblasti Indického oceánu. V tomto směru také zůstává nezodpovězenou otázkou vliv klimatických změn. Přestože některé analýzy udávají, že růst globální teploty o 0,5 stupně Celsia způsobí pokles celosvětové sklizně přibližně o 3,5 až pět procent, nelze se zatím vážně domnívat, že by v tuto chvíli hrál tento faktor významnou roli. V budoucnu se však jeho vliv na ceny bude zřejmě zvyšovat (pokud ne přímo na růst, pak minimálně na jejich volatilitu), přičemž škodné budou opět rozvojové, a nikoli rozvinuté země, přestože jejich příspěvek ke globální změně klimatu je (v přepočtu na obyvatele) zcela zanedbatelný.

MÁLO ZÁSOB

Posledním vážným faktorem přispívajícím k této krizi je, že vlády a obchodníci s komoditami často a poměrně dlouho disponovali zásobami pro případ „špatných časů“, které byly ovšem v posledních několika letech zredukovány. Zejména v domnění, že liberální mezinárodní obchod vše zachrání, a že si tedy země, které se ocitnou v přechodném nedostatku potravin, jednoduše poradí dovozem z jiných zemí. To je sice hezká myšlenka, ale má jednu vadu. Nikdo nepředpokládá, že by krize mohla postihnout všechny najednou. Momentálně se proto odhaduje, že zásoby jsou dostatečné přibližně na dva měsíce, což je téměř na úrovni udržovaných zásob ropy. Spolupůsobení všech zmíněných faktorů určitě způsobuje současný krizový stav. To, že se jich sešlo tolik najednou a v takové intenzitě, může a nemusí být náhoda. Jistá je v této souvislosti jedna věc. Jestliže jsme ještě včera o žádné krizi nevěděli a ani žádnou nepředpokládali, dnes víme, že nás v nejbližší době určitě neopustí - 50 let levných potravin je právě za námi.

SOUVISLOSTI - Podíl důchodu vynaložený na potraviny v ekonomicky vyspělých zemích se v průměru pohybuje mezi patnácti až dvaceti procenty (v ČR je to 16,3 procenta), zatímco u rozvojových okolo 50 procent.
- V Číně a Indii za posledních patnáct let vzrostla spotřeba masa a masných produktů přibližně o 50 procent a nadále poroste.
- V USA se používá přibližně sedmnáct až dvacet procent veškeré zemědělské sklizně na biopaliva.
- Na nejznámější komoditní burze na světě v Chicagu vzrostl za jediný rok kurz kukuřice o 160 procent a pšenice a rýže o neuvěřitelných 300 procent.