Můj maďarský spolužák Péter byl oproti nám ostatním, kteří se sjeli v lednu 1993 na School of Foreign Service na Georgetownské univerzitě, o několik koňských délek napřed. Ne že by trhal partu, byl to chytrý chlapík a zábavný společník, ale odmítl se účastnit studentské hry „Washington on a dollar a day“. Nebyl sám, byli dva. Ale zatímco Sebastian ze Zambie to odmítl se slovy, že života za dolar denně si před pár lety v Lusace užil dost, tak Péter měl onačejší zdůvodnění - jeho zaměstnavatel v Budapešti mu po dobu jednosemestrálního programu vyplácel nekrácenou gáži.
Když jsme se ho ptali, jak to dokázal, široce se usmál a řekl, že jako generální ředitel prosperujícího společného podniku na výrobu patentovaného přípravku na psoriázu tak rozhodl sám a švédský akcionář s tím souhlasil. V Péterově případě byl vkladem maďarské strany do joint-venture patent a budova s pozemkem, zatímco vybavení laboratoří dodali Švédové.
Toto byl jeden z klasických způsobů, jak se příslušníci manažerských vrstev v Maďarsku chystali na příchod kapitalismu ještě za „starého režimu“: výběrem nejhodnotnějších aktiv z jimi vedeného podniku a jejich nepeněžitým vkladem do firmy se zahraničním investorem. Jistěže k tomu bylo zapotřebí úředních razítek, ale od toho byly konexe a „dobré vztahy“ s těmi nahoře. Manažeři vzápětí po založení joint-venture opouštěli mateřskou společnost a spolu s týmem nositelů know-how nastoupili - již jako kapitalisté - do předem připravených pozic.
Přečtěte si: Jak ukrást firmu?
Mateřská společnost se pak protloukala, jak uměla, a pokud v ní něco hodnotného zůstalo, byla následně privatizována.
Pokud se nedařilo, skončila v insolvenci. Bylo to perfektně legální, Maďarsko přijalo legislativu pro zakládání společných podniků již v 70. letech a režim byl zejména v posledním desetiletí své existence nejen politicky, ale i ekonomicky podstatně volnější než v Československu. Na podíl v joint-venture měl typicky předkupní právo zahraniční investor, z nějž se často vyklubal samotný management.
Evropské kolečko
V Maďarsku se hned zkraje 90. let zavedlo účetnictví podle západních standardů a nový insolvenční zákon stanovil přísné postihy za nepodání návrhu v případě insolvence (včetně ručení osobním majetkem) pro firemní management. V roce 1992 se spustila lavina více než deseti tisíc konkurzů, protože podniky se nedovedly vypořádat se ztrátou východních trhů a manažeři se obávali postihů.
Banky, tehdy ještě ovládané státem, běžně přistupovaly ke kapitalizaci svých pohledávek, v ostatních případech byl majetek rozprodán konkurzním správcem.
Čtěte esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Není třeba pochybovat, že manažerská privatizace různých stupňů čistoty se rozšířila ve všech zemích, které privatizaci nepojaly jako organizovanou záležitost s jasně zakotvenými pravidly a postupy založenými na soutěžích.
Někde existoval vůči privatizaci politický odpor, založený nejenom ideologicky, ale třeba v obavách z rozprodeje státního majetku. Čína znala a zná „hongkongské kolečko“, spočívající v převedení obchodních aktivit do někdejší bývalé britské kolonie, kde se kumulovaly zisky, k nimž neměl přístup nikdo jiný než ti „povolaní a vyvolení“. Si Ťin-pching po svém příchodu k moci zahájil protikorupční tažení a měl co čistit (jiná věc je, kdo byl postižen, spravedlnost dovede být velmi selektivní zbraní proti politickým oponentům).
V některých zemích měli velmi silnou roli podnikové odborové organizace (třeba v Polsku), jejichž souhlas s privatizací nebylo zrovna jednoduché získat. Speciální případ byly země bývalé Jugoslávie, kde byly podniky samosprávné a stát je technicky vzato nevlastnil. Bůhvíjak dobře asfaltovaná cesta k prosperitě to nebyla, kontrola nad peněžními toky patřila tak jako tak insiderům, investice skoro žádné, produktivita nízká, zato dluhy se kupily a hodně firem to nepřežilo.
Odborníci tomu říkají „rekombinantní vlastnictví“, v nejasných a často velmi nepřehledných poměrech se ovšem dařilo a daří vyvádění aktiv ze „státního“ do „soukromého“. Zejména tam, kde stát je slabý, ale oligarchové silní, dokážou fakticky stát převzít.
Čtěte také: Bez svazáků by se revoluce nepovedla, tvrdí studentský vůdce Marcel Hájek
V zemích bývalého Sovětského svazu kontrolu nad podnikem při privatizaci samotné získal management nebo někdo z rodících se investičních skupin. Obrovské surovinové bohatství všude tam, kde domácí regulované ceny byly podstatně nižší než ty na zahraničních trzích, bylo přímo pozvánkou k zakládání soukromých obchodních společností, jejichž jedinou „přidanou hodnotou“ byla vývozní licence. Vydělat se na tom daly fantastické peníze, a to rychle. A co jiného s nimi udělat než založit banku.
V Ruské federaci dopomohl k raketovému nárůstu bohatství vybrané skupiny „oligarchů“ samotný stát v rámci legendárního plánu půjček se zástavou akcií.
Půjčky byly poskytnuty soukromými bankami v roce 1995. Jelcin potřeboval peníze na volební kampaň v létě následujícího roku, ale jeho popularita byla pod psa, stejně jako výkon ruské ekonomiky. Vtip spočíval v tom, že půjčky byly splatné až po volbách a v případě, že by stát jako dlužník půjčku neuhradil, měly banky právo akcie vydražit nejvyšší nabídce. Bankéři tedy byli motivováni, protože komunisté hrozili, že celý plán zneplatní, a jejich kandidát Gennadij Zjuganov nakonec skončil druhý.
Jelcin vyhrál, a jak tušíte, stát půjčky ve lhůtě nesplatil a vítězi „transparentních“ aukcí zastavených balíků byly skoro ve všech případech samotné banky. Autor plánu Vladimir Potanin z Oneximbank se dostal k největšímu těžaři niklu na světě Noriľskij nikel', Michail Chodorkovskij získal ropnou společnost Jukos za 310 milionů dolarů, Boris Berezovskij ovládl za 100 milionů dolarů další ropnou společnost Sibněfť. A bylo vymalováno.
V případě Ukrajiny v roce 2016 respektovaný týdeník The Economist spočetl, že 85 procent majetku tamních oligarchů je navázáno na odvětví, kde lze „těžit rentu“.
Šlo tomu zabránit?
Bývalá NDR převedla 12 tisíc státních podniků pod kontrolu Treuhandanstaltu, obdoby našeho Fondu národního majetku; po sjednocení Německa v roce 1990 dostal Treuhand zdroje, pracovalo v něm pět tisíc lidí, institucionální zázemí jedné z nejvýkonnějších zemí na světě, proslulé svojí precizností. Cíl: připravit podniky na prodej a najít pro ně v transparentním prodeji vlastníka.
Přečtěte si:
Jak se změnil život od listopadu 1989?
Šéf Treuhandu, německý manažer roku 1983 Karsten Rohwedder, se nechal při nástupu slyšet, že to udělá rychle a že výnosy z privatizace zaplatí náklady a ještě nějakých 600 miliard marek zůstane. Výsledku se nedožil, protože byl v dubnu 1991 zavražděn odstřelovačem, k atentátu se přihlásila Frakce Rudé Armády (RAF).
Jeho nástupkyně Birgit Breugelová se snažila, jak mohla, ale východní trhy, zejména v Sovětském svazu, se rychle, zato nadlouho vypařily a fatální se ukázal přechod na západní marku v přepočtu jedna ku jedné s bývalou východoněmeckou měnou. Průmysl se ukázal být nekonkurenceschopným, jedna firma kolabovala za druhou, vyprodávalo se za hubičku, často zvláštním zájemcům. Když 30. prosince 1994 Breugelová symbolicky sundala cedulku Treuhandu, zůstal po něm schodek ve výši 200 miliard marek. Zaměstnanost v průmyslu včetně těžebního oproti úrovni před sjednocením klesla na čtvrtinu.
Produktivita vzrostla, průmysl zmizel
Před třemi lety uspořádala prestižní University of Chicago Booth School of Business, která vyprodukovala více nositelů Nobelovy ceny za ekonomii než jakákoli jiná škola na světě, anketu, v níž se ptala akademických špiček z Evropy a USA, co si myslí o vlivu privatizace průmyslových podniků ve střední a východní Evropě na produktivitu. Přes četné excesy skladným hodnocením vyjádřila „silný souhlas“ polovina expertů, dalších 36 procent s ním souhlasilo. Nic tak překvapivého, zajímavější byly poznámky pod čarou.
Třeba profesor Jan Pieter Krahnen z Goetheho univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem si zjevně vzpomněl na průmyslové firmy v nových spolkových zemích, když připsal doušku „produktivita určitě vzrostla, ale výroba ne, protože průmysl v podstatě zanikl“. Agnes Bénassy-Quéréová z Paris School of Economics podotkla, že v „některých zemích trvala velmi dlouho transformační recese“, zatímco Charles Wyplosz z Graduate Institute Geneva upozornil na to, že v zemích, promořených korupcí ani privátní firmy nefungují dobře. A nakonec, kdo by nesouhlasil s tím, že transfer státního monopolu na špatně regulovaný soukromý monopol nepředstavuje pro spotřebitele žádné blaho, na což upozornil třeba Karl Whelan z University College Dublin.
Dále čtěte:
Bez odvahy Čechů by nebylo sjednocení Německa, prohlásil Steinmeier
Komentář: Vzpomínání na Zeď
Německo je Čechům vděčné za jejich roli při pádu zdi, řekl bývalý kancléř Schröder
