Subkultura lidí převlečených za zvířata získává na síle
Jsou jich minimálně tisíce, ale čím je společnost infantilnější, tím více se množí. Posledních pár let si dávají pravidelný sraz mimo jiné v americkém Pittsburghu. Obsadí velké kongresové centrum a několik dní tráví diskusemi, uměleckou tvorbou, společnými tanečky a průvodem. Tu vlk, tamhle medvěd či liška, popřípadě něco hůře identifikovatelného. Vítejte ve světě lidí, jejichž český název příhodně ježí chlupy po celém těle. Říkají si furríci neboli „furry fans“. Můžete se pokoušet jim uvěřit, že trávit volný čas coby lední medvěd, popřípadě pes husky, je vážně zábava. Když se přidáte, budete určitě šťastnější.
Milovaný Willy Vše se točí kolem záliby v takzvaných antropomorfních stvořeních. V podstatě jde o fiktivní tvory, kteří v sobě spojují zvířecí a lidské vlastnosti. Podobné bytosti byly součástí lidské fantazie odnepaměti. I ten, koho vzdělávací proces příliš nepoznamenal, si nejspíše mlhavě vzpomene na antické báje s Minotaurem nebo Ezopovy bajky. Kdy přesně dostalo hnutí milovníků zvířecích tvorů s lidskými atributy pevné kontury, se nedá přesně říct. Některé odhady mluví o tom, že se tak stalo přibližně před třiceti lety. Česká verze Wikipedie tvrdí, že „furríci“ si oblíbili zejména animované seriály Willy Fog na cestě kolem světa, Želvy Ninja, Rychlá Rota, Gumídci nebo My z Kačerova. Pozadu nezůstává ani Lví král nebo Kniha džunglí. Proti těmto kulturním počinům samozřejmě široká veřejnost nic nemá. Jaksi se ale předpokládá, že jsou určeny pro děti. Dospělí, kteří se připojili, vystupovali v minulých letech v médiích spíše obezřetně a svou komunitu víceméně skryli do bezpečných zákoutí internetu.
Chlupatý Pittsburgh Zemí zaslíbenou je pro furríky hlavně severoamerický kontinent, i když speciální kongresy se pořádají i v Evropě. V USA i v Kanadě se každý rok uskuteční řada takzvaných conů neboli setkání, při nichž účastníci hrají hry, poslouchají přednášky známých ilustrátorů nebo jiných umělců, nakupují nezbytné propriety včetně plyšových zvířat, navzájem se fotí a hrají divadlo, popřípadě se jinak umělecky vyžívají. Pořádají i dražby, jejichž výtěžek věnují na charitu. Nejvýznamnější je již zmíněné pittsburghské setkání s názvem Anthrocon, které do městské kasy pravidelně přináší nezanedbatelný obnos. Loni se ho zúčastnilo téměř 3400 lidí. Drtivá většina z nich byla z USA nebo z Kanady. Následovala minorita Britů, Němců a Australanů. Přijelo také pět Nizozemců a stejný počet Dánů. Po jednom furríkovi dodaly třeba Rusko, Itálie, Švédsko nebo Spojené arabské emiráty. Dlužno však říct, že v kostýmu v plné parádě dorazilo jen asi třináct procent fanoušků. Zbytek si vystačil s džíny a tričkem s oblíbeným kresleným hrdinou, popřípadě s jiným civilním outfitem. Většina furríků se rekrutovala z řad dvaceti- až devětadvacetiletých lidí. Hybnou silou Anthroconu je čtyřiačtyřicetiletý americký vědec Samuel Conway, známý též jako „strýček Kage.“ Nenechte se zmýlit, alespoň na první pohled nejde o žádného asociálního pomatence. Pensylvánský rodák má doktorát z chemie z Dartmouth College, což je jedna z univerzit prestižní Břečťanové ligy.
Bělošští bisexuální ajťáci
Pod Conwayho vedením kongresu za poslední roky výrazně stoupla návštěvnost. Přípravy na setkání v červnu příštího roku jsou už teď v plném proudu. Na webových stránkách Anthroconu se mohou potenciální chlupáči dozvědět naprosto vše, od příjezdu do bývalé ocelářské metropole až po to, jak důležité je dávat místním servírkám, pokojským a portýrům správnou diškreci. Ta je – jak strýček Kage připomíná – minimálně patnáctiprocentní.
„Když nosíte odznak Anthroconu, automaticky se identifikujete s „furry“ bratrstvím. Pro toho, kdo vás obsluhuje, představuje toto fanouškovství v celé jeho šíři, a jako náš vyslanec máte povinnost zanechat dobrý dojem,“ vysvětluje to Conway.
Mimochodem, chcete se zúčastnit a vzít s sebou svého živého psíka nebo jiné zvíře? Nesmíte. Vstup je povolen jen lidem, kteří si na lidsko-zvířecí charaktery hrají.
Pro ty, již si chtějí svou masku vyrobit sami, ale tápou, jak na to, existuje řada webových stránek, kde si furríci navzájem vyměňují tipy. Opravdu propracovaný kostým vás vyjde i na tisíce dolarů. V diskusních fórech se pak řeší vlákna jako „mí rodiče jsou křesťané a nechápou mě“, popřípadě „je mi třináct a hledám furry kamarády“.
Profil „furry fans“ je vůbec zajímavý. Snad jedinou jejich studii, která je běžně k mání, na počátku tisíciletí publikoval David J. Rust. Ten se sám mezi furríky hlásí. Celkově vyzpovídal tři sta padesát nadšenců, naprostou většinu při osobních rozhovorech a jen malou část pomocí internetu. I když nešlo o vědecké pojednání v pravém slova smyslu, dospěl Rust k podivuhodným výsledkům. Osmdesát pět procent „furry fans“ tvoří muži. Sedmdesát osm procent zpovídaných patřilo do věkové kategorie 18–35 let, většinou žili ve velkých nebo výrazně velkých městech. Co je zvláštní, z devadesáti čtyř procent šlo o bělochy. Důvod? Hledá se těžko. Mezi navrhovanými hypotézami se objevilo třeba to, že bělošská populace má obecně menší pocit identity než minority. A navlékání do chlupatých kostýmů, sbírání plyšových zvířátek a psaní povídek s motivy zvířat prý bělochům dávají pocit, že někam patří.
Další objev učinil Rust v kategorii sexuální orientace“. Téměř polovina dotazovaných (48 procent) se označila za bisexuály. Heterosexuálně orientovaných jedinců bylo pětadvacet procent, homosexuálů devatenáct procent a zbytek si „nebyl jist“. Také otázky po povolání „furry fans“ přinesly překvapení. Jednatřicet procent respondentů tvořili studenti, dvaadvacet procent potom počítačoví programátoři. Další furríci pracovali ve službách, zastávali pozice v managementu nebo se živili jako umělci. Malé procento tvořili nezaměstnaní, učitelé, lidé v domácnosti, vědci, inženýři nebo právníci. Mezi „furry fans“ obecně nejsou žádní Rothschildové. Roční příjem více než třetiny dotazovaných nepřesáhl hranici deseti tisíc dolarů. To ale Rust vysvětluje právě tím, že jde většinou o studenty, kteří zatím nemají stálé zaměstnání.
Sex v převleku Furríci své hobby obecně popisují lakonickým „to have fun“. I tak si získali nálepku sexuálně vyšinutých jedinců, kteří k tomu, aby si patřičně užili, potřebují identitu srnečka Bambiho nebo Kačera Donalda. „Na furríky se nahlíží v tom smyslu, že mají sklony k sexuální otevřenosti a promiskuitě. Jde o zkreslené vnímání. Na základě pozorování a výzkumu vím, že je zhruba třicet procent furríků, kteří provozují otevřené a nemonogamní vztahy. To – spolu s dalšími sociálními normami, které se vymykají mainstreamu – může přispívat k mýtu promiskuity,“ píše Rust. Mezi „furry fans“ samozřejmě existují proudy více či méně tvrdé pornografie. Na některé workshopy, které furríci pořádají, byste své dítě s klidem asi nepustili. Většina milovníků převleků a polidštěných zvířat ale své zálibě holduje zcela nevinně, byť pro většinu běžné populace stejně nevysvětlitelně. Právě ne zrovna lichotivá image vedla před lety Samuela Conwayho k tomu, že furríky od kontaktů s médii odrazoval. Prý za to mohl především zdrcující článek kdysi publikovaný v americkém magazínu Vanity Fair. Svůj postoj údajně před pár lety zrevidoval. Plné pochopení okolí je meta, kterou furríci nejspíše nikdy nedosáhnou. Leda až jich budou miliony.
