Společnou měnu eurozóny oslabují pomalé reformy
Mind the Gap, myslete na mezeru, připomíná anonymní hlas cestujícím, kteří překračují několikacentimetrovou propadlinu mezi peronem a vlaky londýnského metra. Mind the Gap, chmurně potřásají hlavou evropští analytici nad propastí, jež dělí Evropu od dynamicky se rozvíjející americké ekonomiky. Euro, pýcha jedenácti států Evropské unie, si v sedmnáctém měsíci své existence připsalo další rekordní propad: půl roku po prolomení hranice parity s dolarem (EURO 49/1999) se zhroutila i testovací bariéra 90 centů. Ba co více – euro historicky oslabilo i vůči libře, jenu, švýcarskému franku, a dokonce i švédské koruně. Evropská centrální banka zasáhla, už počtvrté za posledního půl roku, zvýšením tří základních úrokových sazeb o čtvrtinu procentního bodu, jejím případným (a v budoucnu dále očekávaným) intervencím nepřipisují nicméně ekonomické a politické kapacity důležitost. Problém je totiž jinde: Starý kontinent, slibující si od vytvoření eura vytvoření životaschopné protiváhy silné americké měně i posílení pocitu vlastní důležitosti, stále „nechytá dech . Zůstává nadále sešněrován břemeny, na nichž si jednotlivé státy v poválečných desetiletích tolik zakládaly. Reformy, byť na pochodu, pořád váznou. Liberalizace klíčových průmyslových odvětví je ještě mnohde hudbou budoucnosti, tvrdošíjný monopol Electricité de France budiž příkladem. Zůstává drahá pracovní síla (namnoze s kratší pracovní týdenní dobou za vyšší plat), nepřehledné a složité daňové systémy, obrovská zátěž sociálních výdajů, komplikovaná provázanost bankovního a průmyslového kapitálu. A co je horší: I tam, kde nechybí vůle posunout věci kupředu správným směrem, vítězí předsudky. Vždyť jen na Haiderovo xenofobní předvolební heslo „Stop přehlcení cizinou (Přijde levná síla z východu a připraví vás o pracně vydobytý blahobyt!) slyšela téměř třetina „spořádaných Rakušanů a katapultovala Svobodné do vlády (a vlastní zemi do izolace). Novodobý středověk. Němec do čela Mezinárodního měnového fondu – no samozřejmě, hučí mocní ve Spolkové republice. Ovšem třeba takový indický počítačový expert v čele IT odboru v Siemensu – oh! Aby měly německé obchody otevřeno i v neděli? No to snad ne, od čeho máme ústavu, ozvali se hned potrefení, již by museli do práce. Propouštět ze stavebního obra Philipp Holzmann, Deutsche či Dresdner Bank, anebo dokonce zavřít ztrátový Rover? To nedopustíme, zní z vládních kabinetů nad Sprévou i Temží. Násilná nepřátelská převzetí? Nic proti volnému trhu, ale takto ne, bránil německý kancléř Gerhard Schröder napadený Mannesmann (Co akcionáři, vždyť ti budou rozhodovat, nestačil se divit útočící britsko–americký Vodafone AirTouch). Strýček Sam zpoza Atlantiku jenom nevěřícně zírá. A investoři jednají – zbavují se nepohodlného eura a nakupují dolary. Institucionálně sjednocená Evropa i přes lichotivé předpovědi a statistiky Americe nestačí. Mezera se nezmenšuje, ale setrvává. Volný pád společné měny, jenž některé vyděsil (a jiné potěšil), není prý ničím fatálním. Ovšem zatím. Teoretické kroky, jež naznačují kudy dál a jež jsou navrhovány experty nejrůznějších kalibrů, svědčí o bezradnosti. „Evropa si neumí jasně definovat cíle, má potíže se všemi situacemi, v nichž mohou být potenciální vítězové a poražení, nebo v nichž není zaručeno, že každé riziko bude odškodněno, shrnuje situaci komentátor listu International Herald Tribune John Vinocur (EURO 12/2000). A dodává, že na ostřejší soutěž se Spojenými státy není Evropská unie zralá. Silné patnáctce může ovšem otřesená důvěra v euro zavařit i na domácí půdě. Případná kapitulace společné měny, jak o ní píše Wall Strett Journal, by totiž byla katastrofou pro celou Evropskou unii. Komentátoři varují, že pokud se politická elita neprobere z bohorovnosti a nezačne tlačit jak na vábení investorů, tak především na rychlý rozjezd reforem, může neúspěch eura odradit nejen členské skeptiky a uchazeče o vstup, ale i rozložit jednotu eurozóny. Statistiky nestačí. V okamžiku svého zrodu byla měnová jednotka eurozóny k dostání za necelých 117 amerických centů. Když se přiblížila koncem loňského roku k poměru jedna ku jedné, našli si šéf Evropské centrální banky, Nizozemec Wim Duisenberg i Brusel rychle viníka. Obviňující prst ukázal na hlavu berlínského ministerského kabinetu. Schröder, který popudil Evropskou unii v minulosti už jednou, když se populisticky (a krátkodobě) dožadoval revize německého příspěvku do společné kasy, nahrál nepřátelům osobním vkladem na záchranu ochromeného Philippa Holzmanna a odporem vůči nepřátelskému pohlcení holdingu Mannesmann. Duisenberg si postěžoval na poškození tržního image Evropy, komisař unie pro volnou soutěž Mario Monti byl podle vlastních slov „přímo zasažen shodou mezi prohlášením kancléře k převzetí Mannesmannu a pádem eura . International Herald Tribune tehdy nicméně trefně zdůraznil, že je z ekonomického pohledu jedno, zda stojí euro 99 či 101 centů. Avšak z hlediska lidové psychologie symbolizuje vzájemný kurs obou měn boj mezi dvěma formami kapitalismu – konzervativním kontinentálním přístupem a angloamerickým pojetím volného trhu. O tom, kdo investory zaujal, vypověděla o čtyři měsíce později razance, s níž měnili eura za americkou měnu. Hospodářská výkonnost eurozóny si přitom nestojí vůbec špatně, připomíná Evropská komise. Francouzský ministr financí Laurent Fabius ji označil za nejlepší za posledních patnáct let. Německý hrubý produkt by se letos měl zvýšit o víc než tři procenta, Francouzi očekávají dokonce 4,5 a Italové až 2,7procentní přírůstek. Inflace je ve všech třech státech zkrocená kolem střednědobého limitního ukazatele dvou procent. Horší je to s nezaměstnaností: čtyři miliony v Německu, 2,5 milionu ve Francii a stejný počet lidí v Itálii představují značné výdajové břemeno. To lze unést jen za cenu vysokých daní. Vysoké mzdy a odvody za pracující, které odevzdává státní kase zaměstnavatel, sledující sice hezký cíl – udržení zdání štědrého dobročinného státu, pro podniky začínají však být neúnosné. Některé ekonomické analýzy tvrdí, že poměr čisté mzdy a firemního odvodu z mezd jsou téměř stejné. Ve Francii připadnou na daně dvě třetiny zisku z předkupního práva na akcie. V globální soutěži tyto mechanismy Evropu limitují, například v jihovýchodní Asii jsou podnikové daně zhruba poloviční. Síla příkladu. Americké hospodářství, byť v prvním čtvrtletí zpomalilo růst ze 7,3 na 5,4 procenta, má ovšem našlápnuto o třídu výše. Síla spotřebitelských výdajů a podnikatelských výdajů drží celkový produkt vysoko nad dlouhodobými průměry. „Ekonomika je stále zdravá a silně roste, aniž by se zvyšovalo riziko inflačních tlaků, prohlásil ještě nedávno prezident Federální rezervní banky v Dallasu Robert McTeer. Nicméně rekordně dlouhá expanze přece jen začíná mít vliv na růst cen. Během prvního čtvrtletí roku 2000 ceny ropy – a nejen ty – vyhnaly cenový index osobní spotřeby v meziročním srovnání na 3,2 procenta, což je maximum od roku 1994. Zároveň klesá míra úspor. Jenže Spojené státy táhnou. Podnikatelské investice přidaly v letošních prvních třech měsících ve srovnání s posledním kvartálem 1999 o 21,2 procenta, výrazně rychlejší byl i příliv peněz do bydlení. A především: Amerika, to je dnes synonymum technického pokroku, ztělesnění rychle se rozvíjející Nové ekonomiky, v níž Evropa i Japonsko výrazně zaostávají. Odhady investiční společnosti Goldman Sachs (EURO 19/2000) uvádějí, že například objem jednoho ze zdejších fenoménů, obchodování prostřednictvím internetu (business–to–business, B2B) činil už v roce 1998 asi 39 miliard dolarů, což bylo přibližně půl procenta všech ekonomických transakcí. Na rok 2004 předpovídá stejná instituce 1500 miliard dolarů, podíl na obchodních operacích by měl stoupnout na deset procent. Nabídkový šok, který B2B zprostředkuje, povede ke zvýšení výstupu, ať už výroby či hrubého produktu, a srazí inflaci. Goldman Sachs naznačuje, že business–to–business by mohl vést i ke snižování úrokových sazeb. Realita je zatím jiná – Fed zvyšuje celkem pravidelně od loňského června klíčové sazby v obavě z přehřátí ekonomiky. Tento postup je ovšem jen dalším lákadlem pro evropské investory, ukládat do dolarů je výhodnější než v Evropě. Hrr na nepřítele. Přiznání, že Evropě ujel vlak, nejde staromilcům ze rtů. Tábory, jež se vydělily, volí různou taktiku. „Zasluhují si tak silnou měnu Spojené státy se směšně nízkou mírou spoření a spekulativním burzovním boomem, který je tím nebezpečnější, že polovina amerických domácností vlastní akcie? shazuje rivala například francouzský list Le Monde. Odpověď má po ruce: „Washington vyniká mimořádnou schopností přimět mezinárodní finanční společenství, aby zapomnělo na slabiny americké ekonomiky. Francouzi, kteří obzvláště trpí převálcováním v branži informačních technologií a vážně uvažují o světové hospodářské válce, přesto přiznávají, že Evropě přitěžuje pořád ještě lpění na národních zájmech. Další úhel pohledu probírá vnitřního škůdce: nerozhodná Evropská centrální banka, nepružné vedení centrálních bank, pád vlády v Itálii, příliš agilní zachránce džobů Schröder, nesoudný prezident Bundesbanky Welteke… Většinou v kontextu vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy. Tyto nic neřešící půtky se odrážejí i na nechuti obyvatel eurozóny: průzkum agentury Forsa z posledního dubnového týdne informoval, že u každého třetího osloveného nemůže být o nějaké důvěře ke společné měně ani řeč. Pevnou víru si zachovává sedmnáct procent. Neúčinnou se jeví také argumentace, že oslabené euro je živou vodou na evropský vývoz. Přestože tento stav loni některým národním ekonomikám skutečně výrazně pomohl, poměry se změnily – svět musel vzít na vědomí podraženou ropu a její cenu v „tvrdých dolarech. Větší výdaje na import jsou už skutečností, zvýšená cena energie zvyšuje nebezpečí inflace. „Potřebovali bychom teď vysloveně dobrou zprávu z Evropy a vysloveně špatnou z Ameriky, abychom vývoj otočili, konstatoval devizový stratég americké banky JP Morgan v Londýně Alfonso Prat–Gay. Drahé zaspání. Soudné hlasy uznávají, že starý kontinent skutečně zaostal. „Evropané zaspali světový proces globalizace. Platit musí miliardovými investicemi, netají se názorem analytik Sal. Oppenheim Christoph Zwermann. Problém vidí i v nízkých úrokových sazbách Evropské centrální banky. Bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d Estaing pojmenovává hned tři příčiny nedobrého stavu. Euro bylo podle něj od začátku nadhodnoceno, logický pokles však zašel příliš daleko. „Chybné byly i prognózy střednědobého vývoje americké a evropské ekonomiky, připomíná někdejší státník. Třetím důvodem je izolace společné měny – zatímco národní platidla mají zastánce ve svých vládách, euro je v tomto směru sirotkem. Zatím spíše psychologický než ekonomický šok je tak či tak důvodem k zamyšlení, shodují se pozorovatelé. Ale nad čím? Nad intervencí Evropské centrální banky, jež byla dohledem nad eurem přímo pověřena? Jednotný názor neexistuje. Devizoví a burzovní obchodníci kritizovali očekávané dubnové zvýšení tří hlavních sazeb za málo rozhodné, po jejich oznámení se kurs eura nejen nezpevnil, ale dál se zhroutil k 91 centům. Německý ministr Hans Eichel povýšeně napomenul evropské bankéře, aby lépe plnili zadané domácí úkoly. Jeho francouzský kolega Laurent Fabius se vyslovil proti intervenci. Evropská centrální banka si zase stěžuje, že ji politici nechali ve štychu. „Euro má strukturální slabiny. Zkušenosti ukazují, že devizovému kursu se dá pomoci na nohy jen krátkodobě, zastal se finančníků šéf německé vládní rady ekonomických poradců Jürgen Donges. Na pomoc kolegům přispěchal prezident Bundesbanky Ernst Welteke, podle něhož není pád pod hranici 90 centů „prostě možný . Stalo se – o pár dní později. Ministři členských zemí, kteří se sešli minulý týden v Paříži, se omezili na standardní prohlášení o pevné víře v lepší budoucnost a označili případnou intervenci za zbraň, již by mohli použít. Finacial Times je za zdrženlivost pochválil. Tíživá zatuchlost. Jeden požadavek se přesto opakuje v řadách nespokojenců s neutěšeným stavem eura stále častěji: reformy, reformy a znovu reformy. Hlavní ekonom Evropské centrální banky Otmar Issing se přímo zmiňuje o strukturální zatuchlosti, finský šéf státní kasy Sauli Niinistö označil vývoj za neracionální: „Neváže se ke skutečnému stavu ekonomiky. Vysvědčení, jež vystavil vybraným zemím jedenáctky Economist, lichotivé není – jediné „ano za dotažení změny do konce přidělil Nizozemsku za reformu trhu práce, „ne se vyjímá u téhož kritéria v Německu a u daňové reformy ve Francii, Itálii a Nizozemsku. Ostatní ukazatele známkují kroky těchto zemí (mezi nimiž ještě figuruje Španělsko) jako polovičaté. „Tak to vypadá, když reformy váznou a politici rozdělují domácí úkoly, naráží na Eichelovo mentorování Der Spiegel. Expanze eurozóny, kterou de facto odstartovalo doporučení Evropské komise přijmout v roce 2001 do hospodářské a měnové unie Řecko, nové investory nejspíš také nepřitáhne. Člen vedení Bundesbanky Hans Reckers vyzval v dubnu tuto zemi, kterou provází pověst spíše zaostalé končiny, aby sama připojení odložila. Brusel mínil jinak. Evropská centrální banka zareagovala vyslovením obav o splnění vstupních kritérií a nařídila Řecku přísná fiskální opatření. Znalci se shodují, že členství Atén, uspíšené zamhouřením oka nad některou z nedodržených podmínek, by bylo jen dalším hřebíkem do rakve společné měny. Švédsko, jehož koruna vůči euru zpevnila, označili naopak komisaři za nezpůsobilé. Referendum o vzdání se národní měny chce severský stát uspořádat v příštím roce, o přesném termínu mlčí. Spokojení skeptici. Britové, kteří rovněž nedají dopustit na libru, si libují, jak se jim zdráhání osvědčilo. A zjevně je netrápí, že tak podraží vývoz. „Ano, jsem klidnější, že jsme se nepřipojili k euru, přiznal guvernér Bank of England Eddie George. O představách zejména německých burziánů, že se na společné burzovní parketě Londýna a Frankfurtu (EURO 19/2000) bude obchodovat v euroměně (a bude se jí tudíž takto pomáhat), si ostrované myslí také své – ohlasy v tamním tisku to dokládají dosti výmluvně. „Jestli euro něco dokázalo, tak to, že ztížilo Británii rozhodnutí o plném připojení k evropskému měnovému systému, upozornil americký komentátor Vinocur. Dánsko, jež míní o připojení hlasovat nejdříve v září příštího roku, prakticky srovnalo poměr sil mezi přívrženci a oponenty eura; ještě v prosinci vedli zastánci o sedm procent. Naděje na přežití. Politický dopad, jenž by mohlo další padání společné měny přinést, mohou pocítit nejen uchazečské země, jež se o vstup do Evropské unie zajímají, a to včetně Česka. Na rozšíření východním směrem totiž nemusí zbýt peníze, zvláště bude–li na misce vah udržení sociálního blahobytu vyspělých členů. Komentátor Paul Welfens nastoluje v Handelsblattu reálnou možnost oživení měnového nacionalismu, jež by mohlo vést až roztržení eurozóny. Autor zároveň zpochybňuje start eura v cash–formě v roce 2002, pokud bude sešup pokračovat. Poslední informace však svědčí spíše o tom, že se propad zastavil. Euro, jež ztratilo od prvního ledna 1999 na dolar čtvrtinu, k libře pětinu a vůči jenu málem třetinu hodnoty, se stabilizovalo zhruba na hranici 89 centů, oživit ho pomohly nepotvrzené informace o další chystané intervenci Evropské centrální banky. Odborníci, na něž se obrátila agentura Reuters, dokonce předpokládají návrat do ztracených pozic. Opětné zdolání 90 centů čekají za měsíc, dosažení mety 97 centů za půl roku a výstup nad paritu za rok.
Přísně tajné Někde v Evropě se skrývají tisíce eurobankovek a euromincí. Kde přesně se neví, prý na přísně tajných a hlavně přísně střežených místech. Tiskárny, jež tiskly minulých deset měsíců v deseti zemích, připravily podle informací Financial Times pro okamžité nasazení do oběhu miliardy. Start oběživa byl stanoven na 1. leden 2002. Tajnosti mají opodstatnění. Evropská centrální banka se obává, že by projekt ekonomické a monetární unie byl nejspíš k ničemu, kdyby se k bankovkám dostali padělatelé. Emitováno bude třináct miliard kusů bankovek v sedmi nominálních hodnotách. Reprezentovat budou sumu 600 miliard eur. Hodnota ražených mincí bude činit 56 miliard eur. A ví se ještě také to, že se eurobankovky tisknou za nejtvrdších bezpečnostních opatření ve všech zemích euroměny s výjimkou Lucemburska. „Seřazeny za sebou vydají bankovky dvakrát na cestu k Měsíci a zpět, okomentoval délku 1,5 milionu kilometrů loni v červenci viceprezident Evropské centrální banky Christian Noyer. A doplnil další přirovnání: položeny vedle sebe by zabraly větší plochu než Portugalsko. Nové bankovky, jejichž kursovní hodnotu zpochybňuje slabost euroměny, mají konekonců štěstí, utěšuje pochybovače Finacial Times. Do praxe se nedostanou dříve než za dvacet měsíců a kdo ví, jak si v té době bude euro stát.
(iza)
