I v eurozóně zůstanou dlouhodobě chudé oblasti
Poslední dění v Řecku šokuje veřejnost i finanční trhy. V ulicích mnoha evropských metropolí to po oznámení rozpočtových škrtů vypadá jako v revolučním roce 1848. Řecko dalo hospodářské politice několik lekcí a další nás nejspíš ještě čekají.
Konec konvergence Pro spekulanty ve střední Evropě je největším šokem to, že už nelze spoléhat na konvergenci. V posledních letech se dalo vydělat jmění na sázce na to, že nebude trvat dlouho a celá střední a východní Evropa dožene Německo. A opravdu. Všechny země rychle rostly a sedmimílovými kroky doháněly průměr Evropské unie. Česká republika už dokonce v HDP na hlavu předčila Portugalsko jako člena eurozóny. V mnoha ohledech jsme už předběhli i Řecko. Nyní si ale řada lidí všimla, že zatímco my se průměru stále blížíme, některé státy uvnitř eurozóny se mu naopak vzdalují. I napadlo je, jestli není jen otázkou času, než se také my budeme průměru vzdalovat. Všichni pochopili, že konvergence možná skončila stejně jako v Řecku. Za pět let už nemusíme být Německu blíž. Některé oblasti jsou prostě dlouhodobě chudé, a tak to i zůstane. I uvnitř jedné země pozorujeme, že cenová a mzdová hladina nekonverguje. Jinými slovy, dlouhodobý nákup koruny, polského zlotého či rumunského leu už není sázkou na jistotu. Na středoevropské trhy se už nové firmy hnát nemusejí.
Mírná terapie
Druhou související lekcí je, že s tlakem na konvergenci se to nesmí přehnat. Lidé chtěli, aby se Řecko a Španělsko rychle vyrovnalo západní Evropě. Ceny zde rostly a zvyšovaly se i mzdy. Jen v letech 2001 až 2008 mzdy v Řecku vyskočily o 50 procent, v Německu ale jen o 16 procent. Produktivita práce Řekům bohužel tak rychle nerostla. Se společnou měnou proto ztratili konkurenceschopnost na světových trzích. Se Španělskem je to podobné. Není se proto čemu divit, že mají Španělé třikrát vyšší nezaměstnanost než Němci. A není to dáno jen historicky a strukturálně. Z velké části za ni nese vinu euro, které je pro Španělsko moc silné. Jinými slovy, příklad Řecka ukazuje, že se mzdami se nesmí moc tlačit na pilu. Dnes se v Řecku hovoří o zmrazení mezd. Ve skutečnosti to je jen velmi mírná terapie.
Finanční trhy se nyní třesou, že ratingové agentury budou Řecku ještě více zhoršovat úvěrové hodnocení. Není se čemu divit. Například podle agentury Moody’s má Řecko stejný rating jako Polsko. Opravdu si někdo myslí, že je u těchto zemí stejná pravděpodobnost selhání vůči věřitelům? To je na tom Polsko tak špatně? Není, má totiž zhruba poloviční dluh k HDP než Řecko.
Otázkou je, jestli Řecko nevyvolá ratingové tsunami. V ČR se dlouhodobě výrazně zhoršuje stav veřejných financí a tento trend v dohledné době neskončí. Zatímco v roce 2002 činil vládní dluh jen 33 procent HDP, v roce 2011 má podle projekce OECD tvořit již téměř 60 procent. Ratingové agentury zatím nereagují a hodnocení ČR nemění. Neplyne z toho, že nás změna teprve čeká? Pokud by se vize OECD naplnila, znamenalo by to, že už v roce 2012 nebude ČR plnit maastrichtské kritérium dluhu ku HDP, čímž se nám zavřou dveře do eurozóny, protože snižovat dluh není tak snadné jako snižovat deficit státního rozpočtu.
Estonsko bude nejspíš poslední zemí, o kterou se eurozóna rozšíří. Je to maličká ekonomika, jejíž hrubý domácí produkt je 182krát nižší než HDP Německa. Eurozóna slupne Estonsko jako malinu a nikdo to nepozná. Polsko je už jiná liga. Jemu už by po Řecku ani nebylo z čeho pomoct. V banku by bylo příliš mnoho peněz.
Dluhopisový guláš
Maastrichtská kritéria, kterými se řídí vstup do unie, se musejí změnit. Již se nesmí hovořit o deficitech. To musí být zakázané slovo. S tím se ale dramaticky snižuje pravděpodobnost, že bychom euro někdy přijali.
Nicméně je otázkou, jestli Řecko není začátkem konce eura. Ukazuje se, že euro je vnitřně velmi slabou měnou. Eurozóna je příliš nesourodá. Ten, kdo si myslel, že euro v devizových rezervách centrálních bank světa nahradí dolar, se mýlil. Evropské dluhopisy představují pro investory guláš, a ne alternativu k americkým státním cenným papírům. Řecko si na trzích půjčuje za mnohem horších podmínek než Německo. Teoreticky by eurozóna mohla vydávat své „jednotné“ dluhopisy, a Řecku tak zlevnit financování. To by ale volalo po vzniku nějaké nové instituce, která by měla pod palcem financování členských států unie. Kdo by se znelíbil, byl by od peněz odstřižen. Tomu však nedá po posledních zkušenostech v Evropě nikdo zelenou. Dolar na krizi jedině vydělá.
Graf:
