Ani mezi zastánci přijetí eura nepanuje shoda. Jedni tvrdí, že musíme nejdřív zbohatnout, kdežto druzí míní, že přijetí eura prospívá ekonomické konvergenci. Kéž by to bylo tak jednoduché.
Český národ euro jako náhradu české koruny valnou většinou odmítá. Přesto se nám znovu dává do pohybu debata mezi zastánci brzkého přijetí eura a „realisty“ o tom, nakolik společná měna přispěje ke sbližování ekonomické úrovně členů eurozóny.
Pomiňme teď ty, kteří rychlé přijetí eura vnímají jako politický imperativ, bez nějž budeme v Unii odstaveni na druhou kolej, ale i zaryté zastánce suverenity, kteří nejenže nechtějí společnou měnu, ale nejraději by z EU vystoupili. Obě polohy jsou dosti vypjaté. Samostatnou skupinu pak představují ti, kteří poukazují na to, že eurozóna nepředstavuje ani z ekonomického, ani z politického hlediska optimální měnovou oblast, což je mimochodem intelektuálně docela obtížně vyvratitelný argument.
Soustřeďme se na ekonomickou obhajobu těch, kteří si přinejmenším uvědomují existující závazek euro přijmout, anebo by tak učinili i bez něj, protože jsou přesvědčeni o tom, že je to pro Česko prospěšné a není třeba otálet. I v tomhle táboře ovšem existuje docela pozoruhodné pnutí, neboť lze velmi často zaslechnout názor, že euro přijmeme až ve chvíli, kdy se naše ekonomická úroveň přiblíží bohatším sousedním zemím, čemuž existence národní měny napomáhá.
Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:
Nula celá dvě procenta na hypoteční bublinu nestačí
O lančmítu a lidech
„Oni nám voliči ty programy nečtou!“ Ano, naštěstí
Není nad vítěznou střelu do vlastní brány aneb Daň za Alzheimera
Kruh ruské pšenice se uzavřel
Čínský růst (n)a dluh
A dokonce v téhle skupince najdete lidi, kteří současně a téměř jedním dechem tvrdí, že je třeba držet samostatnou měnu, ale zároveň odmítají praktické využití dosti limitovaných nástrojů měnové politiky v malé otevřené ekonomice: třeba kurzového závazku. Česko je navíc součástí mezinárodních dodavatelských řetězců ve zpracovatelském průmyslu, a to v roli subdodavatele, který ceny nikdy nediktuje, ale přijímá.
V téhle optice kurzový závazek trvající tři a půl roku oslabil investiční aktivitu firem, jejich inovační úsilí a promítl se do sníženého růstu produktivity, protože měkký kurz snížil laťku. Aby tenhle názor měl nějakou vnitřní logiku, pak jeho zastánci musejí usilovat o měnovou politiku, která drží korunu jako pevnou měnu, a je tedy přísnější než politika Evropské centrální banky.
Pokud si to také myslíte, pak si odpovězte na otázku, jak dlouho by trvala recese v Česku a jakým tempem by se snižovala nezaměstnanost, kdyby po pádu Nečasovy vlády měla země zároveň relativně přísnou měnovou i rozpočtovou politiku. Anebo jak by vypadal státní dluh, kdyby se ještě mnohem více uvolnily rozpočtové výdaje. Troufám si tvrdit, že tempo inovací by bylo stejně nízké, jako je teď, a soukromé investice by také nebyly vyšší.
Rozežrat se před půstem
Potíž i přednost současné situace tkví v tom, že si tak nějak uvědomujeme, jak se předchozí ekonomický model vyčerpal, a do budoucna žádné rychlé sbližování ekonomické úrovně Česka s Německem (to je v Česku už pár generací etalonem) nehrozí. Jenomže ono nehrozí ani v případě kladného úrokového diferenciálu a rychlého posilování koruny.
Je pozoruhodné, že země, která si na vlastní kůži vyzkoušela, co s ní udělalo reálné zhodnocení koruny v letech 1991 až 1997, dospívá k závěru, že její úspěšnost tentokrát zvýší nominální zhodnocení koruny oproti euru. Ani jedno, ani druhé nemá šanci na úspěch, natožpak představa, že Česko by se k dlouhodobé prosperitě mělo dopracovat přes rozpočtové schodky, z nichž valná část nebude investována do budoucnosti, ale prožrána prostřednictvím nárůstu platů a mandatorních výdajů.
Po očištění o saldo finančních toků z EU totiž schopnost financovat veřejné investiční projekty z národních zdrojů v čase klesá a závislost na transferech roste. A vzhledem k tomu, co se v Unii po odchodu Británie chystá - nazvěme to testováním evropských transferů na ochotu k fiskálním a strukturálním reformám, případně hodnocením z hlediska přínosů k evropské integraci (cokoli to bude v praxi znamenat) -, nelze než dojít k závěru, že peněz bude méně. Přitom každý sedlák vám řekne, že „nejhorší je rozežrat se před půstem“. Pokud toto dopustíme, pak je liché doufat, že nás před důsledky ochrání brzké přijetí eura.
Jestli totiž existuje nějaké morální naučení z období let 2008 až 2014, pak spočívá vtom, že jižní křídlo eurozóny, kterému trh zkomplikoval přístup k (re)financování dluhu, vesměs zchudlo: a to často velmi důkladně jako v případě Řecka. Jenže ani ti, kteří fiskální disciplínu tradičně ctili a v přístupu na finanční trhy nijak omezováni nebyli, nedosáhli odměny v podobě rychlejšího tempa růstu HDP na obyvatele v paritě kupní síly. Jen se podívejte na Švédsko s nezávislou měnovou politikou a vlastní měnou, ale také na velké relativní zchudnutí Finska s eurem, které dodnes nedokázalo najít recept na pád „národního šampiona“ v podobě Nokie.
Změna v HDP na obyvatele v regionech EU (NUTS II)
Slovensko s eurem bylo mírně odměněno, ale prosperita se koncentruje na bratislavskou aglomeraci, jinak je to nepřesvědčivé i ve srovnání s Českem (viz mapa). Vítězové jsou dva: skoro celé Polsko (se zlotým, bez eura), ale také celé Německo, především však jeho jižní část. Euro je zjevně měkčí měnou, než by byla bývala německá marka, natožpak německá marka bez sjednocení Německa.
Skutečnost, že na kurzu měny od jisté hranice záleží, dokazují právě východní spolkové země. Ty po roce 1990 prošly díky uměle stanovenému kurzu východní a západní marky 1 : 1 (asi jako kdyby Česko zavedlo plnou konvertibilitu v kurzu šest korun za marku) nejrychlejší deindustrializací v dějinách lidstva, aby poté důkladně pustily (západnímu) Německu žilou, přičemž transfery trvají dodnes. V celém prostoru eurozóny však penězovody srovnatelného rozsahu (v poměru k HDP příjemce) zjevně nepřicházejí v úvahu, takže při existenci společné měny se nerovnováhy kompenzují podstatně bolestivěji.
Ke konvergenci samozřejmě může i v rámci eurozóny docházet, a dokonce rychlé, a nemusíte s přijetím eura čekat, až zbohatnete. Koneckonců v Estonsku, které euro přijalo v roce 2011, rostly mzdy v následujících šesti letech v rozmezí 5,7 až 7,6 procenta ročně na průměrných 1228 eur měsíčně.
Dokonce ani v zemi, jejíž celkový veřejný dluh nedosahuje deseti procent HDP, ale tohle tempo nevydrží věčně, neboť produktivita výrazně zaostává, a vzestup mzdových nákladů se promítá do poklesu rentability firemní sféry a poklesu investic. Stejně tak ale může docházet k rychlé konvergenci i mimo eurozónu (viz mapa).
Ekonomické argumenty pro přijetí eura a proti němu nejsou prozatím nijak přesvědčivé, takže to bude spíš politické rozhodnutí, které by mělo být učiněno tehdy, až si to bude většina přát.
Čtěte také:
