Skepse vůči atomu roste, Češi ale zůstávají nohama na zemi
Na počátku nového tisíciletí se náš svět dramaticky mění. Žijeme v době pozoruhodného a chvílemi až omračujícího technického pokroku, ne vždy zcela srozumitelného současníkům. Zaznamenali jsme obrovské zlepšení mnoha aspektů kvality našeho života. Žijeme déle, než kdykoli v historii lidstva, máme lepší zdravotní péči, naše práce je stále méně fyzicky namáhavá a vyčerpávající, věci, které nám slouží, jsou bezpečnější a spolehlivější. Na druhé straně se stále více propojují ekonomiky jednotlivých zemí, zesiluje se globalizace a roste pocit odcizení mezi občany a institucemi. Udržitelný svět není nedosažitelným snem. Všechny kritické analýzy soudobého stavu a předpovědi dalšího možného vývoje životního prostředí, společnosti a ekonomiky však současně přinášejí vážné otázky ve vztahu k našemu směřování, mnohdy i katastrofické scénáře tohoto světa. Pokrok je přijímán více méně jako samozřejmost, paradoxně je však stále intenzivněji doprovázen očekáváním, že nebudeme vystavováni v podstatě jakýmkoli nedobrovolným rizikům.
Zdroje docházejí
Existují přinejmenším tři velmi dobré důvody, proč přemýšlet o energetice a energetické bezpečnosti. Udržitelná, konkurenceschopná a bezpečná energetika je jedním ze základních pilířů našeho každodenního života. Naše občany ovlivňuje růst cen, ohrožení dodávek energie i změny evropského klimatu. Těžba primárních surovin, jejich zpracování a využívání energií jsou spojeny s vážnými dopady na životní prostředí od lokální po globální úroveň. Provedení významných změn v energetice na straně dodávky i spotřeby vyžaduje dlouhodobou promyšlenou přípravu, v tomto odvětví trvá mnoho let, než se inovace začnou používat. Řešení nelze hledat až ve chvíli, kdy se objeví problémy.
V Evropě se velmi živě diskutuje na téma, jestli existuje nějaká evropská vize, jak si zajistit rozumnou a zároveň udržitelnou životní úroveň, a jak se vyrovnat s tím, že se blíží globální nedostatek surovin včetně potravin, již dlouho předvídaný některými odborníky. Jedenadvacáté století asi skutečně bude bojem o vodu a o suroviny. A Evropa je hodně náročná na zdroje, vlastní zdroje kromě pitné vody přitom prakticky nemá. Je otázka, jestli Spojené státy evropské, které existují jako vize, jsou vůbec schopny v dohledné době vymyslet něco, co by dokázaly v této oblasti realizovat.
Desetina z jádra
Na kterou ze známých forem energie se v několika příštích desetiletích soustředit? Jednoduchá odpověď: Jestli zvítězí pud sebezáchovy, tak na všechny. Jinak to nepůjde. Energie totiž hraje v našem životě stále důležitější roli. I když to už skoro nevnímáme, bez ní by nebylo dostupné prakticky nic, co dnes považujeme za běžnou součást každodenního života, například pitná voda, potraviny, teplo, doprava, zdravotnictví. Není tu místo pro předsudky, pro zavržení jednoho zdroje či pro glorifikaci jiného. Jak bychom se měli postavit k jaderné energii? I to je jedna z otázek, které zaznívají stále častěji. Debata se točí okolo dvou protikladných názorů na rizika, která jaderná energetika s sebou nevyhnutelně nese. Někdo rizika hodnotí z pohledu naší schopnosti udržet je bezpečně pod kontrolou. Druzí je vnímají prizmatem ceny, kterou bychom museli zaplatit, kdyby se jádro kontrole vymklo. Řada jaderných elektráren a dalších zařízení jaderného palivového cyklu, která jsou dnes v provozu, budou s největší pravděpodobností součástí energetického mixu po další desítky let. Většina publikovaných studií naznačuje, že podíl jaderné energetiky na světové spotřebě primárních zdrojů v tomto století výrazně neporoste a pravděpodobně se bude pohybovat okolo deseti procent. I tak to však znamená nárůst instalovaného výkonu v rozmezí od čtyřnásobku do třicetinásobku současného stavu, v závislosti na konkrétním nárůstu celkové spotřeby. Bude zajímavé sledovat, zda a jak se tyto predikce budou naplňovat i ve světle nedávné vážné havárie jaderné elektrárny Fukušima. V každém konkrétním případě je totiž třeba velice pečlivě zkoumat výchozí podmínky, neboť jaderná energetika není vždy a všude optimálním řešením. Analytici vyvinuli zevrubné metody pro hodnocení jednotlivých variant zásobování společnosti energií. Je úkolem tvůrců politik a strategií tyto nástroje použít, vyváženým způsobem vzít v úvahu vliv různých variant na všechny tři pilíře udržitelného rozvoje (ekonomický, environmentální i společenský) a učinit odpovídající kompromisy, samozřejmě při zohlednění specifické podmínky a priority té které země či regionu. Pak může mít jaderná energetika v řadě zemí svou šanci.
Nedůvěra stoupá
Právě aspekt legislativní, tedy rámec a rozsah státní regulace odvětví, lze považovat za obdobně důležitý jako ekonomický. Stabilita, jednoznačnost a účinnost požadavků státního dozoru může budoucnost jaderné energetiky významně ovlivnit. Úkolem dozorného úřadu není rozvoj jaderné energetiky omezovat, ale legislativně upravovat tak, aby umožnil bezpečné mírové využití jaderné energie. Poslední desetiletí jsou poznamenána stále menší ochotou lidí přijímat oficiální ujištění, že využívání jaderné energie a zdrojů ionizujícího záření nepředstavuje nepřijatelné riziko. Obavy ze spadu po testech jaderných zbraní, havárie v Černobylu i současná debata o místě jaderné energetiky v zajišťování našich energetických potřeb a o řešení problematiky radioaktivních odpadů byly a jsou úrodnou půdou pro skeptický postoj řady lidí ke schopnostem vlády vypořádat se uspokojivě s regulací rizik záření. Jak této nedůvěře čelit a postupně se jí zbavovat?
Česko nepanikaří
Jednoduchý recept neexistuje. Své možnosti a schopnosti jsme v této oblasti nikdy nepřeceňovali. Věříme však, že jak naší, tak zahraniční veřejnosti poskytujeme dostatek informací k tomu, aby nepodlehla obavám a mnohdy i mýtům šířeným často z neinformovaných a jaderné energii nepřejících zdrojů. Těm kritikům, kteří s námi vedou skutečně věcný a konstruktivní dialog, jsme snad prokázali, že jejich oprávněné připomínky umíme přijmout a činíme z nich i konkrétní a praktické závěry. Je potěšitelné, že lidé v České republice se provozem jaderných elektráren až na výjimky ohroženi necítí. Alespoň tomu nasvědčují průzkumy veřejného mínění. Zmínila bych jeden mezinárodní, Eurobarometr na téma Evropané a jaderná bezpečnost, který byl publikován nedávno. Ukázal, že veřejnost v EU citlivě vnímá jaderná rizika, avšak převažuje názor, že jaderné zařízení lze provozovat bezpečně. Projevuje se většinová spokojenost s „jadernou legislativou a dozorem členských zemí EU“. ČR byla co do důvěry v bezpečnost jádra hodně vpředu, přes 70 procent českých respondentů si myslí, že jaderné elektrárny lze provozovat bezpečně. Takže s trochou nadsázky: mluví za nás naše práce, a dokud ji budeme všichni dělat, jak se sluší a patří, není důvod se jaderných technologií obávat.
