Pokud hledají Latinoameričané vzor, mohou ho najít v Kostarice, nikoli na Kubě
Redakce Eura v minulém čísle slíbila, že pro příští kondolence vybaví stínového premiéra KSČM JUDr. Vojtěcha Filipa, rodáka z Jedovar od Trhových Svinů, dostatečnými podklady, například porovnáním ekonomického a sociálního vývoje Kuby a Kostariky po roce 1959.
Obě země od sebe nejsou daleko, začínají na „K“, navíc byly při převzetí moci na Kubě bratry Castrovými zhruba stejně bohaté. To už neplatí. Kostarika není jen bohatší v přepočtu na obyvatele, ale dokázala dostihnout Kubu i na poli zdravotnictví, které bylo po desetiletí hlavní pýchou ostrovního režimu. Průměrná délka dožití je o rok delší než na Kubě, dětská úmrtnost je téměř srovnatelná, solidární zdravotní pojištění znají v Kostarice od roku 1941. Stejně tak vzdělávací systém je až do maturity povinný a bezplatný a snese srovnání s vyspělými zeměmi. Oproti zmilitarizované Kubě nemá Kostarika už od roku 1949 armádu, země je po generace funkční demokracií.
Komu to nestačí, měl by si prostudovat projev Fidela Castra z 23. srpna 1968, dostupný na internetu, z valné části věnovaný jeho zdůvodnění, proč Sovětský svaz spolu s dalšími zeměmi Varšavské smlouvy měly právo intervenovat proti pražskému jaru. Češi, ale třeba i Jugoslávci, tehdy leželi Castrovi v žaludku nejen z ideologických důvodů, ale i proto, že chtěli za svoje dodávky platit, a to i za zbraně vyřazované z arzenálů. Ač Castro téměř nezastřeně poučoval Alexeje Kosygina, že jeho reformní pokusy jsou od základu pomýlené, když se snaží rehabilitovat pojmy jako zisk, rentabilita a decentralizace rozhodování, dosáhl za své přikývnutí invazi odměny. Moskva téměř vzápětí poskytla Kubě vyšší dodávky ropy a nové obchodní úvěry.
Rozsáhlé subvencování kubánského socialismu skončilo teprve po revolucích ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu: kumulovaný dopad „zvláštního období míru“ na kubánské hospodářství byl odhadován asi na 35 procent tamního HDP. Na grafech je prudké „zhoupnutí“ na začátku 90. let dobře vidět. Castrova Kuba sice i tohle přežila, ale režim dnes drží nad vodou hlavně štědrá podpora v podobě ropy od nového sponzora a velkého obdivovatele Huga Cháveze. Venezuelu prý loni přišla na nějaké 3,5 miliardy dolarů a těší se tam mimořádné neoblibě. Odejde-li Chávez, budou subvence to první, co skončí.
