Zdravotní péče je v Rakousku ve velké míře poskytována bez spoluúčasti pacienta. Na některých výkonech se ale nemocní musí finančně podílet. Při pobytu v nemocnici platí po dobu čtyř týdnů denní poplatek 56 šilinků. Spolupojištění rodinní příslušníci doplácejí prvních 28 dní deset procent nákladů za péči. Od pátého týdne je nemocniční péče pro pojištěného a rodinné příslušníky bezplatná a pojišťovna přebírá i náklady za dopravu. Pacienti platí poplatky za každý předepsaný lék a připlácejí si i na různé zdravotní pomůcky, například brýle, či kýlní pásy. Zdravotnictví v Rakousku je z více než poloviny financováno z příspěvků na zdravotní pojištění, necelých deset procent peněz pochází ze soukromého pojištění. Zhruba patnácti procenty se na nákladech podílejí pacienti, zbytek je hrazen z daní.
Ve Velké Británii je v oblasti zdravotního pojištění uplatněn takzvaný všeobecný zdravotnický systém se sociální účastí. Péči organizuje Národní zdravotní služba, která má regionální strukturu. Zdravotní péče je z 85 procent financována státem, právě z fondu Národní zdravotní služby, do něhož zaměstnanci přispívají formou daní. Samostatně výdělečné osoby přispívají, jestliže jejich příjem překročí stanovenou hranici, která je asi 2000 liber ročně. Vedle systému financovaného státem existuje i možnost soukromého pojištění, které slouží pro krytí nákladů pacientů při využívání soukromých lékařských služeb. Tohoto druhu pojištění, při němž se neposkytují daňové úlevy, využívá asi dvanáct procent obyvatel Velké Británie.
Ve Spojených státech amerických je většina zdravotní péče plně komercionalizována, více než jedna čtvrtina obyvatel si poskytované služby hradí sama. Z prostředků federální vlády jsou financovány programy Medicare a Medicaid, které se starají občany starší 65 let a o chudé. Z fondů těchto programů je pro ně financována ambulantní i nemocniční péče. Dotýkají se zhruba jedné pětiny obyvatel USA a je na ně vynakládáno přes 84 procent státních výdajů na zdravotnictví.
Ve zdravotní péči občanů hraje významnou úlohu soukromé pojištění pro případ nemoci, které využívá přes osmdesát procent obyvatelstva.
Ve Švýcarsku je zdravotní péče financována ze tří zdrojů - federální a kantonální vládou, ze systému pojišťovacích fondů a spoluúčastí pacienta. Silným důrazem na individuální odpovědnost občana jsou Švýcaři v Evropě unikátní, protože není brána v úvahu sociální solidarita, kdy chudí a nemocní jsou dotováni bohatými a zdravými. Od ledna 1996 je pro všechny ve Švýcarsku bydlící občany pojištění povinné, je stejné pro všechny dospělé bez ohledu na věk a pacientům je z něho hrazeno zhruba 40 procent péče. Na většině služeb, od ambulantních přes nemocniční nebo platby za léky, se zároveň třiceti procenty sami spolupodílejí.
Ve Spolkové republice Německo existují dva způsoby nemocenského pojištění, povinné a dobrovolné. Podle zákona musí být pojištěni všichni zaměstnanci automaticky, pokud jejich pravidelné výdělky nepřekročí stanovenou nejvyšší hranici, což je 75 procent příspěvkové vyměřovací hranice povinného důchodového pojištění. Pojištěni musí být i nezaměstnaní, studenti a většina důchodců, přičemž hranice pojištění i příspěvková sazba jsou každý rok stanoveny nově. Pokud roční příjem pojištěnce hranici překračuje, může se pojistit soukromě. Z nemocenské pokladny je pacientům hrazena nejen ambulantní péče, pobyt v nemocnici a zákroky lékaře, ale například i preventivní prohlídky. Za pobyt v nemocnici si ale občané musí prvních čtrnáct dní připlácet za každý den deset marek, stejnou taxu zaplatí i při pobytu v lázních. Pacienti přispívají i na rehabilitaci, na léky či zdravotnické pomůcky.
