Z nasazení vůdců do krajských voleb plyne ČSSD velké riziko
Loňské volby do sněmovny ČSSD sice nevyhrávala, ale přes dvaatřicet procent získaných hlasů byl její historický rekord. V říjnových senátních a komunálních volbách neexcelovala, ale nebyl to ani „propadák“ jako obvykle. U moci byla v té době první Topolánkova vláda bez důvěry sněmovny. Když si lidovci konečně zvolili nového předsedu, byl to z pražských politiků Jiří Paroubek, se kterým Jiří Čunek jako s prvním opakovaně jednal. Mirek Topolánek stále hledal východisko, prezidentovi docházela trpělivost a nakonec málem nastala de facto „velká“ koalice ODS a ČSSD, v níž by nárazník několika lidovců vyvracel podezření z nové „opoziční smlouvy“.
Paroubek tehdy ruče nabídl návrh zásad programu takové vlády známý jako Agenda 2010 a dnes z pokladnice dokumentů ČSSD obtížně vydolovatelný asi proto, že velkoryse vycházel vstříc ODS. Ona velkorysost vzala za své v půli prosince, protože výkonná rada ODS přeorientovala Topolánka od spolupráce s ČSSD opět k letnímu trojkoaličnímu“ projektu.
Nejpozději počátkem února 2007, jakmile vláda ODS, KDU-ČSL a zelených dostala důvěru, měl Jiří Paroubek rytířsky přiznat ODS vítězství, slíbit jí odplatu ve volbách 2010 a pro sebe a další reprezentanty ČSSD vznést nárok na parlamentní a jiné funkce, aby opozice mohla Topolánkovu vládu účinně kontrolovat. Paroubek k tomu nenašel sílu, a navíc naordinoval ČSSD styl, který se k ní historicky nehodí. Sociální demokracie, u níž Masaryk oceňoval schopnost upřednostňovat zájmy státu před vlastními, je zejména po jarním sjezdu, jenž Paroubka popudil jeho ani ne dvoutřetinovou podporou, stranou hašteřivou, kapriciózní, podezíravou, netolerantní, odmítající kdekoho a kdeco a nenabízející pozitivní alternativu. Pravdou je, že také vratké a nervózní vládní koalici chyběla až dosud velkorysost, s níž by opozici nabídla ruku ke spolupráci! Tato koalice má však většinu dostatečnou alespoň k tomu, aby se Jiří Paroubek nestal předsedou Poslanecké sněmovny a aby dva sociální demokraté a jeden komunista byli vystrnaděni z vedení poslaneckých výborů. Jako by si v Lidovém domě neuvědomovali, že prestiž je prestiž a že Jiří Paroubek na sněmovním ambitu by ČSSD prospěl více než pět tiskových konferencí a třikrát tolik prohlášení, jež týdně produkuje Lidový dům, aniž by je média mohla absorbovat, neboť vysílání ani stránky nejsou takříkajíc „nafukovací“.
ČSSD a osobně Jiří Paroubek však budou mít příležitost svoji prestiž vylepšit. Vlastně příležitosti dvě - volbu prezidenta republiky a za rok krajských zastupitelů, potažmo hejtmanů. Co se té prvé týče, má smysl nehledat Antiklause, ale od současné hlavy státu odlišný typ, pakliže si některé strany myslí, že je ho na Hradě třeba. Paroubek tím, že se odtáhl od Jiřího Dienstbiera a nereagoval na nápady nominovat Vladimíra Špidlu či Pavla Rychetského, zatím potvrzuje úmysl postavit se za osobnost nestranického původu, pokud ji navrhnou zelení a senátoři z Klubu otevřené demokracie a podpoří-li ji část lidovců a komunisté. Rozhovory, z Paroubkovy i Bursíkovy strany vedené jaksi mimo současný koaličně-opoziční rámec, mají za cíl „vydestilovat“ vhodného kandidáta do konce září. Byl-li by jím však například liberální ekonom Jan Švejnar, Paroubkovi nastanou v levicově umanuté části ČSSD potíže. Paroubek se sice chce nechat potvrdit přímou volbou členů ČSSD v předsednické funkci, a jak naznačil být pak nejen Zdeňkem Škromachem veřejně nekritizovatelný, ale do prezidentské volby tento napůl vůdcovský princip nestihne v ČSSD prosadit. Pro něj i pro ni je to pech, neboť kdyby právě Paroubek a ČSSD zplodili takovou „prezidentskou koalici“, že by porazila Václava Klause, před polovinou voličů by se rehabilitovali a asi i otevřeli dveře dalším změnám. Tu následující by mohly přivodit krajské volby na podzim 2008. V letech 2000 a 2004 v nich ČSSD opakovaně pohořela. Nemajíc kvůli nerovnoměrné a chabé členské základně dostatečnou oporu na komunální úrovni, nenašla pro krajské volby vhodné kandidáty. Lidový dům nyní zvažuje, zda by ČSSD konečně nezabodovala nasazením svých stínových ministrů a případně i Jiřího Paroubka v nadějí, že se z některých stanou hejtmani a sociální demokracie pak bude s to „tlačit“ na Topolánkovu vládu i z krajů, jimž v minulosti vybojovala značné pravomoci. Tento způsob rehabilitace ČSSD však pro ni znamená velké riziko. Co když budou „hvězdy“ a la Jiří Paroubek, David Rath či Radko Martínek v krajských volbách neúspěšné? Do „velkých“ voleb do sněmovny v roce 2010 by pak asi musela vést ČSSD jiná garnitura. To by pak teprve byla modernizace!
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
