Nekonečný nerozhodný stav je pro Izraelce lepší než sebezničení nebo vymýcení nepřátel
Nešťastník Jiří František Potužník, premiérův mluvčí pro české předsednictví EU, dostal co proto kvůli označení izraelského zásahu v pásmu Gazy za „obrannou operaci“. Výrok byl pranýřován jako ohromný kiks, neboť „ani právo na sebeobranu neospravedlňuje akce, jež ohrožují civilní obyvatelstvo“. Od kritiků českého mluvčího bych rád slyšel, jak si představují vojenskou akci založenou právem na sebeobranu, jež by civilní obyvatelstvo v místě, jako je Gaza, vůbec neohrožovala. Článek 51 Charty Organizace spojených národů (OSN), jímž je uznáno právo národů na sebeobranu, se o ohrožení civilního obyvatelstva vůbec nezmiňuje. Izraelské akci je spíše vyčítáno porušení principu přiměřenosti. Princip je to pružný a ohebný, až natahovací. Značně připomíná pověstnou českou definici míry „množství větší než malé“. Pokud teroristé zabijí určitý počet občanů demokratického státu, jaké jejich množství se smí na oplátku usmrtit, aby to ještě působilo přiměřeně? Dvojnásobné? Trojnásobné? Znamenalo by to, že to jsou teroristé, kteří nakonec určují rozsah ztrát na lidských životech.
Jihoizraelské město Sderot je vzdálené necelý kilometr od pásma Gazy a jeho obyvatelé mají pouze patnáct vteřin na to, aby se dostali k nejbližšímu úkrytu, než dopadne palestinská raketa. Loni v létě Barack Obama navštívil Sderot a po prohlídce místa zásahu jedné z takových raket prohlásil, že kdyby obdobné nebezpečí hrozilo jeho dvěma dcerám, rozpoutal by peklo, aby útoky zastavil. Až tam prý pochopil, jak teroristé zneužívají morální standardy demokracie. Izraelci to pochopili dávno. Obvinění Izraele z porušení principu přiměřenosti je nesmyslné také proto, že mezi záměrným zabíjením nevinných civilistů a zabíjením zabijáků neexistuje žádná právní vyváženost. Jakýkoli počet teroristů může být zabit ve snaze předejít vraždě jediného nevinného civilisty. Navíc přiměřenost nemůže být poměřována počty skutečně zabitých, nýbrž spíše rizikem spojeným s útoky. Před několika dny jedna z palestinských raket dopadla na školku v Beer Ševě. Děti zrovna měly vynucené prázdniny, a proto jako zázrakem nikdo nezahynul. Znamená to, že každá odveta na tento útok by byla nepřiměřená?
Ti, kdo naříkají nad nepřiměřeností izraelského zásahu, by si měli uvědomit, že totální vítězství není nad síly izraelské armády – není to protivníkova nezdolnost, ale vlastní morální ohledy, které jí v tom brání. Když ve válce proti Hizballáhu v roce 2006 způsobila izraelská ofenziva smrt 1200 Libanonců, čili 0,03 procenta libanonského obyvatelstva, byl Izrael obviňován ze spáchání válečných zločinů. Sbory mravokárců však samy o sobě nejsou schopné zastavit vojenské mašinerie. Rusové vypálili Čečensko s brutalitou hodnou druhé světové války, a přesto jsou dnes žádanými partnery západních mocností. Na rozdíl od Ruska či Sýrie je Izrael moderní liberální demokracií, v níž jsou vojenské operace vedené pod přísným dohledem právníků, soudců, opozičních politiků, novinářů a obhájců lidských práv. Mezinárodní společenství, které vnímá Izrael vždy jen nevraživě, k jejich přísnému dohledu může jen máloco dodat. Pravdou je, že armáda státu, o němž se říká, že od totálního zničení jej vždy dělí jen jedna bitva – ta prohraná – vede operace mnohem citlivěji než většina jejích kritiků. Evropské státy, které patří k nejhlasitějším kritikům Izraele, v padesátých letech minulého století potlačovaly povstalecká hnutí, například v Keni, na Kypru, ve Vietnamu nebo v Alžírsku, za použití celého arzenálu nevybíravého zabíjení a mučení, ačkoli jim ani zdaleka nešlo o život.
Slyším-li francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, jak nabádá Izraelce, aby jako silný a demokratický národ projevili náležitou velkorysost a nebojácně vzal na sebe riziko mírových ústupků, vždy si vzpomenu na kouzelnou scénku z klasické kovbojky Sedm statečných. V ní tři mexičtí chlapci, kteří si oblíbili pistolníka Bernarda O’Raillyho, mu nadšeně sdělují, že si ho vylosovali – je teď jejich svěřencem a až padne, budou mu každý den nosit na hrob květiny. „Že z toho máš radost, Bernardo,“ ujišťuje se jeden z hochů. „No, mám,“ váhavě odpoví silák. „Ale nebudete se zlobit, když si na to budete muset ještě počkat?“ Tak nějak by mohli Izraelci odpovědět Sarkozymu.
Nejčastější námitka, se kterou se člověk při listování tiskem setkává, spočívá v tom, že se Izraelci vůbec nepoučili z libanonského tažení v létě 2006 a upadli do stejné léčky. Ani výsledek nemůže být jiný – spousta zmařených životů a zbořenišť a žádné strategické vítězství pro Izrael. Ve výsledku mír a pokrok na Blízkém východě budou ještě vzdálenější než nyní. Vystříhám se sporu o to, co v takových válkách lze pokládat za vítězství. Podotknu jen na okraj, že izraelská armáda ztratila v oněch bojích jen desetinu toho, o co přišel Hizballáh, a že raketové ostřelování severního Izraele od té doby ustalo a neobnovilo se ani v dnešní vypjaté situaci. A o to vlastně šlo. Pásmo Gazy však není Libanon, kde bojovníci Hizballáhu měli volný přísun zbraní a munice ze Sýrie nebo tranzitem z Íránu. Gaza je uzoučký a placatý pruh země, obklíčený ze všech stran Izraelem nebo Egyptem, který rozhodně není přítelem Hamásu. Bojovníci Hamásu nemohou ustoupit ani do moře, kde na ně čekají izraelské dělové čluny.
Izrael se navíc z chyb libanonského tažení navzdory pověrám důkladně poučil. Zatímco libanonský vpád byl zahájen jako zbrklá reakce na zajetí dvou vojáků, nynější operace byla pečlivě naplánována a nacvičena. Na jedné z izraelských vojenských základen v Negevské poušti byly vybudovány kulisy v měřítku jedna ku jedné napodobující zástavbu města Gazy. Izraelští výsadkáři tam rok a půl nacvičovali rekognoskaci a znají v dobývaném městě každý dům. Podstatně se také změnila rétorika. Stanovené cíle jsou mnohem skromnější než před dvěma lety a mohou být o to dosažitelnější. Izraelským mluvčím se zatím daří také uhájit pozice v informační válce.
Bude-li Izrael úspěšný v Gaze, bude to znamenité vítězství ve válce proti teroru obecně. Zlomení Hamásu otevře nové a především nekatastrofické možnosti dalšího vývoje na Blízkém východě. Je jasné, že v důsledku oslabení nebo likvidace Hamásu nejvíc utrpí Írán. Tamější autoritářský režim s jeho jadernými ambicemi nemálo investoval do Hamásu v rámci šíleného plánu na vymazání židovského státu z mapy. Nastupující Obamova administrativa v USA si je vědoma, že íránský problém je největším z těch, které na ni čekají. Kdyby Izrael nechal na sobě štípat dříví anebo vycouval z Gazy jinak než vítězně, znamenalo by to obrovské posílení Íránu. Sílící a neoblomný spojenec schopný kdykoli vpadnout Izraeli do zad by dodal ajatolláhům sebevědomí a snížil by jejich vnímavost vůči sebevětšímu americkému nátlaku. Obama i jeho okolí nepochybně vítají skutečnost, že Izrael dělá za ně práci, kterou by jinak možná museli odvést sami, i když to nemohou vyslovit nahlas. Proto raději neříkají vůbec nic.
Každý, kdo se domnívá, že Izrael opakovanými zásahy jen podněcuje arabskou nenávist, čímž vyšroubovává spirálu násilí do nebezpečných výšin, by měl mít intelektuální odvahu nabídnout nějaké jiné, nikoli zcela fantasmagorické řešení. Takové, které by nemydlilo Izraeli schody a nenabízelo mu provaz k vlastnímu oběšení ve jménu humanity. Takovou intelektuální odvahu měl bývalý americký vyslanec u OSN John Bolton, který v deníku The Washington Post otiskl článek Varianta tří států. Dle něho všechny pokusy vytvořit administrativu na základě bývalé Organizace pro osvobození Palestiny zkrachovaly, a tudíž scénář „dvou států“, v jehož rámci budou vedle sebe existovat Izrael a Palestina, byl mrtvě narozeným dítětem. Hamás zavraždil tuto myšlenku jednou provždy a druhé zmrtvýchvstání není pravděpodobné ani ve Svaté zemi. Místo toho je na čase zamyslet se nad variantou „tří států“, v jejímž rámci by byla Gaza vrácena pod kontrolu Egypta a Západní břeh by se tak či onak stal součástí Jordánska. Obnovení dřívější politické jurisdikce obou arabských států nad tímto územím by umožnilo zajistit mír a stabilitu v regionu s pomocí jejich vlastních silových struktur. Jen ty mají dostatek prostředků, kterými nedisponují jakékoli kontingenty „mezinárodních pozorovatelů“. Je jasné, že Boltonův nápad se setká s pramalým pochopením především v Egyptě, který se bojí obnovení jakéhokoli spojení s pásmem Gazy. Za podmínky pomoci bohatých arabských států a Západu však i Egypt může dospět k názoru, že znovusjednocení s Gazou je lepší než destabilizace celého regionu. Nejvíce by z návratu stability vytěžili právě Palestinci. Napojení Gazy na fungující egyptskou, nikoli pomyslnou „palestinskou“ ekonomiku je totiž nejschůdnější cestou k rychlému zvýšení životní úrovně prostých obyvatel pásma. Slabá, zkorumpovaná a zdiskreditovaná Palestinská autonomie nemůže být vážně pokládaná za samostatný stát a nebude ani uznána, ani tolerována Izraelem, dokud Hamás zůstane v palestinské společnosti vlivnou silou.
Dokud však mezinárodní společenství nedozraje k pochopení, že celý region si zaslouží radikální a přitom nelikvidační řešení, Izraeli nezbude než vést nekonečné války s Hamásem, Hizballáhem a dalšími uskupeními prahnoucími po jeho zničení. Bude to činit i s vědomím rizika, že jakmile opustí dobyté území, teroristé obnoví své infrastruktury a dříve nebo později tam bude třeba vkročit znovu. Pro někoho to zní jako noční můra, leč Izrael nemá na vybranou. Na rozdíl od Francouzů v Alžírsku nebo Američanů ve Vietnamu se Izraelci jednoduše nemohou spakovat a jít domů. Chtějí-li nadále existovat, budou muset vést léta, desetiletí nebo i století drobné války. Budou muset dokázat neplatnost slavné maximy generála MacArthura: „Cílem války je vítězství, a nikoli nekonečný nerozhodný stav. Ve válce neexistuje náhražka za vítězství.“ I „nekonečný nerozhodný stav“ je pro Izraelce lepší než reálné alternativy k němu – sebezničení, které je nemyslitelné, nebo vymýcení nepřátel, což je neslučitelné s jejich svědomím.
