Příliš časté Arrivederci

2. 12. 2003

Ti nejlepší a nejchytřejší lidé se stěhují do ciziny, aby mohli rozvíjet svou kariéru.

Pierluigi Carratù miluje Itálii celým svým srdcem. Jako rodák z Neapole rád povečeří s přáteli talíř těstovin, přečte si Corriere della Sera a dává přednost silnému espressu. Tento šestatřicetiletý plicní lékař však žije daleko od domova. Letos v létě se vrátil do Memphisu na University of Tennessee, kde pracoval tři roky jako vědecký pracovník. Dozvěděl se totiž, že místo odborného asistenta na univerzitě v Bari, které mu bylo přislíbeno, již není k dispozici. Celostátní stop stav pro najímání vědeckých pracovníků a vysokoškolských pedagogů byl prodloužen na neurčito. “Itálie mne odradila,” říká Carratù. “Je mnohem jednodušší najít místo ve Spojených státech, a dokonce i v jiných evropských zemích.”
Podobnou cestu volí tisíce Italů. Celkem sedmnácti stům vědeckých pracovníků bylo přislíbeno místo na státních univerzitách a vědeckých institucích podobně jako Carratùovi. Někteří z nich se sešli 8. listopadu v Římě na protestní demonstraci a mávali svými pasy a letenkami, aby varovali vládu, že přijmou pracovní nabídky v zahraničí. Jejich odchod přispěje k již tak vážnému úniku mozků z jedné z největších evropských ekonomik. Nejméně pět procent z celkového počtu 180 tisíc čerstvých absolventů italských vysokých škol opouští svou vlast. Naproti tomu ostatní Evropané zůstávají doma. V zemích unie opustilo svou zemi s cílem hledat práci v cizině jen necelé jedno procento absolventů.

Žalostné výdaje

Únik kvalifikovaných italských odborníků nebezpečně podkopává schopnost třetí největší evropské ekonomiky zasévat perspektivní průmyslová odvětví 21. století. Potřeba takových proměn je stále naléhavější, neboť rozvojové země - například Čína – narušují někdejší obdivovanou exportní sílu Itálie ve zboží střední a nízké technologické náročnosti, jako jsou strojní komponenty, obuv, výrobky ze dřeva a ventily. “Je to vlastně, jako byste do něčeho investovali a potom to vyhodili,” podotýká Giovanni Peri, profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Davisu a spoluautor zprávy o italském úniku mozků, jehož součástí se stal i on sám.
Za prací odcházejí různí odborníci od bankéřů a ekonomů až po inženýry a neurology. Londýn je plný Italů pracujících ve finančních službách. Patří mezi ně například Carlo Calabria, jeden z šéfů evropských fúzí a akvizic v londýnské bance Credit Suisse First Boston. V cizině působí i někteří nejúspěšnější italští top manažeři. Guerrino De Luca šéfuje Logitech International z kalifornského Fremontu a Giuliano Berretta, generální ředitel Eutelsatu, žije ve Francii.
Tato tendence však nejcitelněji zasahuje odvětví vědy a techniky. Premiér Silvio Berlusconi snížil již tak velmi nízké výdaje na výzkum, což je v přímém rozporu s jeho předvolebními sliby. Kandidáti a doktoři věd již dlouho ve svých peněženkách pociťují nedostatek financí a vyhlídky na zlepšení jsou v nedohlednu. Vědečtí pracovníci se mohou jen těžko uživit ze svého nástupního platu dvanácti set dolarů měsíčně, což je pouhá třetina částky, kterou dostanou za srovnatelnou práci ve Spojených státech.
Italští politici se snaží přilákat vystěhovalce zpět různými prémiemi, snížením daně z příjmu o devadesát procent a zakládáním nových vědeckých pracovišť. Italský prezident Carlo A. Ciampi požádal o 120 milionů na financování pracovních míst v oblasti vědy a výzkumu a ukončení moratoria na přijímání nových pracovníků. V Berlusconiho rozpočtu na příští rok se počítá s částkou 1,2 miliardy dolarů – rozloženou do deseti let – na vybudování italského technologického institutu. Premiér doufá, že se tento institut stane výzkumným centrem takového významu, jako je Harvard University ve Spojených státech a Cambridge ve Velké Británii. Ale vzhledem k pomalému růstu italské ekonomiky a vysokému státnímu dluhu bude těžké sehnat tak velký objem finančních prostředků. Představitelé Evropské unie varují, že pokud Berlusconiho vláda nebude držet na uzdě veřejné výdaje, mohla by brzy překročit hranice maximálního rozpočtového deficitu stanoveného pro země eurozóny.
Italská akademická kultura představuje stejně velký problém, jako je chronický nedostatek financí. Vědci, kteří Itálii opustili, si s hořkostí stěžují na současnou akademickou hierarchii. Oceňuje se v ní hlavně úslužnost ve vztahu ke stárnoucím vedoucím kateder, nepodporují se mladé talenty a neprojevuje se uznání za dosažené úspěchy. Jestliže chce Berlusconi najít jiskru pro zažehnutí stagnující italské ekonomiky, musí udělat víc než jen vyhlásit daňovou úlevu pro odcházející inteligenci či dotovat založení nového vědeckého ústavu. Aby Itálie nalákala zpět bystré hlavy, bude muset přebudovat systém vědy a výzkumu podporou konkurenčního prostředí a odměňováním nových přístupů. A to bude vyžadovat spoustu práce.

ÚNIK MOZKŮ Počet procent absolventů vysokých škol, kteří žijí v cizině