Spor o cenu tepla eskaluje z Liberecka do dalších měst a obcí. Podle sdružení Dost! se zbytečně teplo přeplácí o 40 procent a teplá voda o 55 procent.
Autor: Jakub Stadler
Cena centrálně dodávaného tepla by neměla překročit hranici 400 korun za gigajoul. Takový je plán občanského sdružení DOST!. „Do roka a do dne musí skončit bezpráví, jemuž jsou vystaveni odběratelé tepla,“ říká Petr Černý, předseda sdružení a předseda představenstva libereckého stavebního bytového družstva Sever. Po splnění požadavků sdružení prý roční účet domácnosti za teplo klesne o pět až dvacet tisíc korun. Za teplou vodu pak průměrná domácnost ušetří od čtyř do patnácti tisíc korun. Podle sdružení se zbytečně teplo přeplácí o 40 procent a teplá voda o 55 procent.
Mezi zakládajícími členy sdružení DOST! je především liberecké sdružení Teplo za 399,90, které dva roky „válčilo“ s Teplárnou Liberec. Dalšími členy sdružení jsou například předseda občanského sdružení Spokojené bydlení Jaromír Janega, ředitel společnosti Lada Martimex Petr Maryško či bývalý energetik z libereckého magistrátu Pavel Hruška. Dá se očekávat, že přibudou další členové, a to především z lokalit, kde je tepelná energie z různých důvodů dražší, než je český průměr. Jak tvrdí Teplárenské sdružení ČR, jehož členy jsou zase především výrobci tepla, pod 400 korun za gigajoul platí jen asi 15 procent domácností. Většinou pro to, že mají to „štěstí“, že jsou napojeny na starou, velkou teplárnu, která spaluje uhlí.
Liberecký vzor
Přestože celá kauza, která loni pronikla až do Poslanecké sněmovny, vznikla v Libereckém kraji, může sloužit jako určitý precedent. V Liberci vracela zdejší Teplárna ze skupiny MVV odběratelům víc než 12 milionů korun.
Kauzu odstartovalo zavedení dvousložkové ceny, na niž nebyli zákazníci připraveni. Teplárna Liberec ve svém prohlášení říká, že odběratelů, kteří s dodatkem smluv na rok 2008 nesouhlasili, byla jen necelá pětina ze všech připojených. Využila proto zákonné možnosti a smlouvy jim vypověděla (bylo léto). Ti se obrátili na Energetický regulační úřad (ERÚ), který vydal předběžné rozhodnutí (byla zima), že teplárna nemůže odběratele odpojit, i když nemají řádné smlouvy. Ti však musí platit zálohovou cenu ve výši 650 korun za gigajoul. To je mimochodem nejvyšší cena za teplo v Česku, kterou zatím regulátor trhu bere jako „přiměřenou“, vyšší projde jen po hlubším zkoumání kalkulací. Souběžně podalo družstvo Sever na teplárnu Liberec žalobu.
| CENTRÁLNÍ VYTÁPĚNÍ |
| Dálkové teplo odebírá v ČR celkem 1,6 milionu domácností. Teplárny nakupují palivo, jehož cena regulována není. Přiměřený zisk tepláren 12 procent z výroby tepla a teplé vody, jak požaduje sdružení Dost!, většina tepláren zdaleka nedosahuje. Podle ERÚ to bylo v roce 2008 u plynových zdrojů jen tři procenta, u uhlí 9,4 procenta. Teplárny vydělávají na kogenerační výrobě elektřiny. |
Od ledna 2009 ovšem cena tepla a teplé vody mírně klesla, takže čtyři pětiny odběratelů platily méně než ti bez řádných smluv. Teplárna cenu snížila ještě v dubnu, s odkazem na pokles ceny ropy. Po celou dobu se podle svého prohlášení snažila uzavřít s rebely nové smlouvy. V dubnu 2009 totiž ERÚ potvrdil platnost svého předběžného opatření.
Sdružení Teplo za 399,90, které zastupuje protestující odběratele, požádalo o forenzní audit a souhlasilo s výběrem auditora. Ten v listopadu 2009 ohlásil, že se žádné pochybení neprokázalo. Ani v otázce kritizovaného výběru paliva, jeho ceny a způsobu dodávky pro teplárnu, detaily však zůstávají obchodním tajemstvím firmy. V prosinci 2008 všichni protestující odběratelé podepsali smlouvy a žaloba na teplárnu byla stažena.
Následovalo doúčtování zálohových plateb s uplatněním dvousložkové ceny. Ta je pro období duben – září stanovena na 552,26 koruny a na zbytek roku na 698,15 koruny za gigajoul. Odběratelům tak bylo celkem vráceno oněch 12 milionů korun.
Jak je to s monopolem?
Jedním z hlavním argumentů sdružení Dost! je monopol tepláren, který staví odběratele do nevýhodné situace. Na tom je samozřejmě kus pravdy, protože centrální dodávka tepla je v každé lokalitě již z povahy věci monopolní – všude vedou jen jedny roury a fungují jedny výměníky, vše začíná u „monopolního“ kotle v teplárně.
Sdružení však tvrdí, že teplárny v kalkulacích nákladů pro ERÚ fixlují. Mnohé položky by mohly pořídit levněji, nebo by je pořizovat vůbec nemusely. Jde hlavně o fakturaci různých služeb, nákup paliva přes prostředníky, výše nájemného, které vlastník vyplácí sám sobě. A co je prý nejhorší, argumenty zvyšováním ceny paliva se hodí vždycky pro zdražování tepla, když palivo zlevňuje, tak cena přiměřeně dolů nejde. Ukázalo se však právě v Liberci, že se odběratelé mohou bránit, například odmítnutím smlouvy. Možná jim to pomůže k lepší ceně, možná ne, teplárna je však stejně neodpojí. Mnohdy to v praxi technicky ani nelze.
Tvrzení o monopolu má jednu velkou trhlinu: lidé se mohou ohřát, aniž by byli napojeni na centrální teplárnu. V panelácích si sice nemohou pořídit kamna na uhlí, ale jako pilné včelky kolem nich poletují desítky firem s nabídkou výhodnějšího topení. Některá bytová družstva vlastníků už tomuto vábení neodolala. Přesvědčují pak ostatní, že na tom vydělala.
Sami sobě teplárnou**
Například lidé jednoho z libereckých paneláků investovali do infratopení, což jsou elektrické panely. Jsou poměrně drahé, nevyžadují však roury, vodu či výměníky. Energetik Hruška tvrdí, že to na vytápění stačí, a že je to levnější než centrální teplo. Stačí však toto vytápění i ve dnech, kdy je arktický mráz? Nebo si v domácnostech pořídí ještě přímotopy? Jinou možnost totiž nemají, v tomto domě si po první sezoně troufli vybourat veškeré rozvody topení.
V Jablonci nad Nisou si odpojený dům našel firmu, která investici zaplatí (jde o tepelná čerpadla), splácet ji budou v ceně tepla a teplé vody dvacet let. Prý dosahují až 35procentní úspory. Takových domů se v regionu nachází několik. Výhoda tepelných čerpadel je i v tom, že lze využít dotační programy, spojí-li se jejich zavedení se zateplením domu.
Nejběžnější nabídkou jsou plynové kotelny, umístěné i na střeše. Podle Teplárenského sdružení ČR jsou to především firmy, které nabízejí tyto kotelny a obracejí se proto na malá družstva, kde mají šanci přesvědčit předsedu o výhodnosti odpojení a nové investice. Malý plynový kotel nepodléhá tak přísným ekologickým pravidlům jako větší zdroje. Provozovatel nemusejí například nakupovat povolenky na vypouštění emisí CO2. I kontrola těchto decentralizovaných zdrojů je daleko slabší.
