V roli ráje levné výroby začíná Čínu nahrazovat skupina 16 zemí převážně kolem Indického oceánu
Máte výrobní firmu a pohráváte si s možností zamířit kvůli úsporám někdy v blízkém budoucnu do zemí s levnou, ochotnou a efektivní pracovní silou? Budiž, ale mějte na paměti dvě věci: zaprvé, přijatelný kompromis bude k mání stále obtížněji. Zadruhé, zapomeňte na Čínu a hledejte v okolí Indického oceánu. Zatřetí, zaplašte představu, že všechny vytipované země budou ke všem výrobním odvětvím stejně vstřícné.
Tak to alespoň vidí George Friedman, zakladatel a šéf serveru Stratfor.com, jehož nedávná studie identifikovala skupinu zemí, které mají potenciál převzít roli Číny jako největší destinace zahraničních investic. Říká jim Post-China 16, zkráceně PC-16.
Než odpovíme na otázku, co tyto země do jejich role pasuje a co to znamená pro firmy a jejich investory, je třeba určit, čím přesně je Čína přitažlivá a co nyní způsobuje její ústup.
Ve stopách Japonců V 50. letech znamenala na Západě značka Made in Japan levné, většinou ne zrovna kvalitní spotřební zboží. Kvalitní je samozřejmě relativní pojem, nicméně na vyspělých trzích mělo tehdy japonské zboží podobný zvuk jako dnes na českém trhu zboží čínské, tchajwanské nebo vietnamské. Od té doby se však přihodilo několik vzájemně propojených věcí:
Zaprvé se Japonci od levného zboží s nízkou marží brzy přeorientovali výše. Provedli to tak důkladně, že se jejich firmy staly světovými lídry nejen ve spotřební elektronice, nýbrž i v tak zavedeném euroamerickém odvětví, jako je výroba automobilů.
Spolu s tím rostly mzdy a s nimi také náklady na pracovní sílu, až tam v roce 1990 činila průměrná mzda 2500 (tehdejších) dolarů měsíčně. Zjednodušeně řečeno, stalo se nejen to, že Japonsko v tu chvíli bylo již pro zahraniční investory dávno nezajímavé, nýbrž i jejich vlastní export začal ztrácet na konkurenceschopnosti (důsledky čehož vidíme v kombinaci s dalšími faktory dodnes).
Pro vnějšího pozorovatele má dnešní Čína s Japonskem roku 1990 mnoho společného. Když v roce 1978 konsolidoval čínský vůdce Teng Siao-pching svoji moc, začala se Čína otevírat západním investicím do výroby. To přineslo nejen léta dvouciferného růstu HDP (třebaže vycházejícího z velice nízkého základu), ale i značnou dávku chaosu a posunulo to zemi na pokraj ekologické i sociální katastrofy.
Ovšem nakonec přišla i prosperita, třebaže velmi nerovnoměrně rozložená.
Výsledek je přirozený: v průmyslových oblastech, například v okolí Šanghaje, vzrostly mzdy na čtyřnásobek hodnot z roku 1990. „Číňané už nechtějí pracovat v továrnách,“ konstatoval v časopisu Bloomberg Businessweek Ben Fan, americký vlastník firmy Neo-Neon Holdings, jež vyrábí světla pro globální maloobchodní řetězce. Fan, jenž do Číny přišel v roce 1999, proto firmu sebral a 85 procent výroby přesunul do sousedního Vietnamu, kde platí dělníkům asi sto dolarů měsíčně, maximálně třetinu mzdy čínské. „Je to stejné jako před časem na Tchaj-wanu. Lidé chtějí snadnější práci a lepší platy. Mohli bychom jim to dopřát, jen pokud bychom se posunuli do odvětví, která nabízejí vyšší marže,“ svěřil se zase časopisu Forbes Charles Yang, manažer firmy Apache Footwear, jež vyrábí obuv pro Adidas. Velké stěhování Podobně mluví zhruba polovina manažerů, kteří v Číně vedou výrobní firmy. Podle průzkumu konzultační firmy Hackett Group loni přemýšlelo 46 procent z nich o tom, že je rostoucí mzdy doženou ke stěhování. (Důvody ovšem mohou být i jiné – například farmaceutický gigant GlaxoSmithKline uvažuje, že se z Číny stáhne, aby se vyhnul pokutě ve výši 3,5 miliardy dolarů za korupci. Nebo je možné, že jen blufuje, aby dostal od Pekingu „slevu“.)
Takové rozhodnutí může mít trojí výsledek: zaprvé, firma se může vrátit domů, pokud se od jejího odchodu domácí podmínky zlepšily. To je případ amerického Caterpillaru, jenž svoji čínskou činnost utlumuje, zatímco v USA loni spustil devět nových projektů. Druhou možnost zvolil právě Yang z firmy Apache Footwear, jenž loni přestěhoval svůj čínský podnik z drahé provincie Kanton dále do vnitrozemí.
Konečně třetí možností je odsunout výrobu do jiné, příhodnější země, jako to učinil manažer Ben Fan. A takových je stále více. Za rok 2012 (poslední, pro který jsou taková čísla k dispozici) poklesl objem přímých zahraničních investic (FDI) do Číny o 3,5 procenta. Jde o první pokles od Tengova nástupu k moci v roce 1978, nepočítáme li dva krizové roky – 1998 (asijská finanční krize) a 2009 (globální finanční krize).
To v žádném případě neznamená, že by se Čína přes noc stala bezvýznamnou; její FDI za uvedený rok činil stále úctyhodných 119,5 miliardy dolarů. Pro srovnání: Kambodža, jedna z vybraných zemí bloku PC-16, měla FDI ve výši pouhé 1,5 miliardy dolarů, o deset procent více než v roce 2011. V přepočtu na hlavu však již Kambodžané Číňany předběhli.
Když se Friedman a jeho lidé snažili najít potenciální ráje levné výroby, měli přitom na paměti několik věcí: „Naše tvrzení o bloku PC-16 není předpovědí, že ve všech těchto zemích skutečně k rozmachu levné exportně orientované výroby dojde. Ale chtěli jsme najít země s optimální skladbou následujících faktorů: geografická poloha a s ní související infrastruktura; výše nákladů na pracovní sílu; schopnost obyvatel pochopit zákonitosti výroby a s tím související produktivita jejich práce; minimální bezpečnostní standard.“
Mezi zeměmi PC-16 tak najdeme takové, u kterých se to zatím jen očekává (Vietnam, Filipíny, Indonésie), i takové, jež už nastíněnou cestu tak či onak nastoupily. U jiných je však očekávání nižší – buď proto, že jsou považovány za příliš vyspělé (například severní polovina Mexika), nebo jsou naopak moc zaostalé. (K posledně jmenovaným patří zejména čtyři africké státy: Keňa, Etiopie, Tanzanie a Uganda.)
Etiopie přitom již dnes patří ke světlým bodům kontinentu jinak dosud nezralého: indické, korejské a turecké firmy zde vyrábějí oblečení, letos tam má otevřít velký výrobní závod firma H&M, a dokonce elektronické giganty Microsoft a Samsung si zde založily závody na sestavování mobilních telefonů.
Etiopský příklad Právě Etiopie může posloužit jako skvělý příklad toho, kudy by mohl vývoj v afrických podmínkách jít – přes pečlivou identifikaci odvětví, která se do tamních podmínek hodí (a jejichž pravidlům domácí obyvatelstvo snadno porozumí). V Etiopii jsou tradičně výborné podmínky pro kožedělný průmysl: země vykazuje druhé největší množství hovězího dobytka na kontinentě a díky klimatickým podmínkám jsou tamní kůže také mimořádně kvalitní.
Ještě v roce 2010 však toto odvětví zaměstnávalo pouze osm tisíc lidí a vyváželo za necelých osm milionů dolarů ročně, což je mnohem méně, než kolik činil export z podstatně hůře vybavených asijských zemí. Problém byl v tom, že Etiopanům chyběl dostatek kvalitní suroviny, protože nedokázali udržet svá stáda zdravá, a celkový dohled nad kvalitou výrobních procesů byl zcela nedostatečný.
Stačilo však, aby v okolí Addis Abeby dorostla generace obuvnických podnikatelů, kteří na zmíněné neduhy pozvali poradce, většinou ze Spojených států. Během dvou let se jim podařilo, když nic jiného, získat zpět Číňany ovládaný domácí trh. (Větší exportní expanzi stále brání etiopské zákony, jež vývoz kůží komplikují.)
Z Etiopie pochází i další příklad, jeden ze vzácných příběhů afrického obchodního úspěchu: firma Karuturi Global, masový exportér řezaných růží. Její šéf Sam Karuturi přišel před sedmi lety z Indie, aby využil vládní nabídky pětiletých daňových prázdnin a programu přidělování státní půdy k pronájmu za symbolické ceny. Dnes již vlastní na 311 tisíc hektarů, na nichž 50 tisíc jeho zaměstnanců ročně vypěstuje stěží uvěřitelných 555 milionů kusů růží, které firma prodává především na evropských trzích.
Friedman nicméně připomíná, že žádná jednoduchá cesta investory v zemích PC-16 nečeká – a čekat ani nemůže. Tyto země jsou totiž levné právě proto, že v nich leccos nefunguje a že investice do nich není pro slabé povahy. „Když si vzpomenete, jak vypadala Čína v roce 1978, také byste neřekli, že je to pro byznys ideální prostředí. Ale také je pravda, že kdo tam v první polovině 80. let investoval, neprohloupil,“ uzavírá Friedman.
Kdo nahradí Čínu
Nový „klub“ zemí Post-China 16 podle George Friedmana, zakladatele a šéfa serveru Stratfor.com (údaje za rok 2012)
Celkový Podíl jednotlivých výrobních oblastí na celkovém objemu výroby (v %) Export Daně Infrastruktura
objem Potraviny, Textil, Ostatní Strojírenství Chemická Průměrná Počet Průměrná Celková Stupeň kvality
výroby nápoje, oblečení výroba výroba cena požadovaných doba potřebná sazba daně relevantní
(v mld. USD) tabák vypravení exportních k odbavení pro firmy infrastruktury
jednoho dokumentů exportní (v %) na škále od
standardního zásilky (dny) 1 (nejhorší) do
kontejneru 5 (nejlepší)
(v USD)
Indonésie 142,2 22,8 10,9 30,7 18,4 17,2 644 4 17 34,5 2,54
Bangladéš 6,89 24,3 40,3 20,7 3,3 11,5 1025 6 25 35 2,49
Laos 0,25 45,7 22 21,6 8,04 2,72 2140 10 26 33,3 2,4
Kambodža 0,59 6,56 86,5 6,65 0,13 0,13 755 9 22 22,5 2,2
Vietnam 5,79 30,2 21 30,8 11,8 6,26 610 6 21 34,5 2,68
Šrí Lanka 7,31 30,4 31,3 26,9 7,23 4,11 720 6 20 50,1 2,5
Myanmar (ekonomické Hlavní exportní položky: zemní plyn, výrobky ze dřeva, 2,1
statistiky ryby, rýže, textil a oblečení, drahokamy
nejsou
k dispozici)
Filipíny 28,87 22,3 4,92 32,8 33,4 6,46 585 7 15 46,6 2,8
Peru 15,67 30,3 12,3 43,7 2,13 11,6 890 6 12 40,5 2,73
Dominikánská Celkový objem není k dispozici, rozdělení pracovní síly podle sektorů (v %): 1040 6 8 42,5 2,61
republika zemědělství 17, průmysl 24,3, služby a veřejný sektor 58,7
Mexiko 183,34 26,7 2,99 35,1 17,9 17,4 1450 5 12 52,5 3,03
Nikaragua Celkový objem není k dispozici, rozdělení pracovní síly podle sektorů (v %): 1140 5 21 65 2,23
zemědělství 30,5, průmysl 17,3, služby 52,2
Tanzanie 1,31 62 7,68 29,4 0,87 0 1040 6 18 45,3 2,41
Uganda 0,44 63,9 4,04 21 0 11,1 3050 7 33 37,1 2,35
Etiopie 1,21 45,3 8,06 1,44 37, 2 2160 7 42 33,3 2,22
Keňa 2,83 30,3 4,1 61, 2 0 4,08 2255 8 42 44,4 2,16
Zdroj: The PC-16 Report, mecometer.ocm, World Bank Development Indicators, Asian Development Bank
Podle průzkumu konzultační firmy Hackett Group loni přemýšlelo 46 procent manažerů zahraničních firem v Číně o tom, že je rostoucí mzdy doženou ke stěhování. Země PC-16 jsou totiž levné právě proto, že v nich leccos nefunguje a že investice do nich není pro slabé povahy.
O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz