V Bečově nevědí, co dál se starými víny za miliony korun Kastelán hradu Bečov Tomáš Wizovský má ve sklepě téměř 30 milionů korun a neví, co s nimi dělat. „Několikrát jsem žádal různé instituce, aby se tím zabývaly, bohužel ale v této věci nikdo nereagoval,“ říká mi Wizovský ve své kanceláři, zatímco připravuje espreso.
Samozřejmě nejde o hotovost, ale o vinný poklad, který se na hradě našel hned dvakrát. Poprvé se pod podlahou kaple Navštívení Panny Marie zjevilo 133 láhví prvotřídního burgundského, bordeaux, portského a koňaku z 19. století při senzačním objevu relikviáře sv. Maura v roce 1985. Podruhé pak archeologové našli tři láhve v roce 2011, ty pro změnu mimo hrad. Ani oni je tam nečekali, takže jedno víno prokopli krumpáčem a cenný obsah chytali do PET láhve.
Podle kastelána je možné, že tři láhve někdo ukradl někdejším a taky posledním majitelům hradu, belgickému šlechtickému rodu Beaufort-Spontin, a nedaleko si je zakopal s tím, že si je později vyzvedne. „Můžeme jen spekulovat, že už to zřejmě nestihl,“ usmívá se Wizovský.
Někde tady máme víno… V jeho přízemní pracovně sedím i s Jakubem Přibylem, hlavním someliérem firmy PremierWines
& Spirits a pražské restaurace Grand Cru, který vína analyzoval a taky odhadl jejich hodnotu: většina láhví má cenu kolem 200 tisíc korun, a některé se dokonce blíží i půl milionu. „Sám jsem byl zaskočený, jak ta zpráva o ohodnocení vína zapadla,“ podotýká kastelán. A nejen on: Přibyla pro změnu udivilo, že se na vína s nadšením nevrhli jiní znalci oslovení před ním a takhle vzácnou zakázku odmítli. Takže si můžeme nějakou láhev otevřít, samozřejmě v rámci odborné analýzy? ptám se kastelána jen napůl žertem. Vína totiž v současnosti vlastní Národní památkový ústav, který si jen málokdo spojí s vlastnictvím archivních láhví, z nichž mnohé jsou v nejlepší kondici, a proto by byl hřích neochutnat je. Navíc je stejně bude muset nějaký expert okusit.
„Nevím, ta situace u nás nemá v oblasti památkové péče precedent. Nikdo neví, jak s něčím takovým nakládat,“ krčí rameny kastelán. Možná by ho za vypití jedné z láhví zavřeli, možná by si toho ale nikdo ani nevšiml. Když totiž první vína v roce 1985 našli, strčili láhve bez bližší inspekce do dřevěných beden a zašoupli do kouta ve sklepě, kde bez nejmenšího zájmu přežily až do roku 2002. V evidenci je prostě vedli jako kusy láhví, stejně jako třeba okap na střeše. Když se pak v roce 2002 stal kastelánem Wizovský, předal mu je předchůdce jako něco bezvýznamného.
„Na hradě byly jiné priority, jako třeba opravy, a víno šlo zcela stranou. Nikdo nechtěl tuhle Pandořinu skříňku otevřít, protože to s sebou nese i komplikace,“ popisuje předchozí stav Wizovský. Nyní jsou láhve aspoň odborně uložené a evidované jako mobiliární fond, to však neobvyklou situaci nijak neřeší.
Například tři láhve burgundského Corton Grand Cru z roku 1899 mají na hrdle téměř nepoškozenou malou vinětu typickou právě pro burgundské značení, takže o jejich obsahu není pochyb. Přibyl identifikoval i několik láhví sladkého bílého Sauternes z Bordeaux od slavného vinařství Château d’Yquem. Tři láhve také rovnou označil jako nepitelné, tedy archivační, takže je na hradě využijí v připravované tematické expozici relikviáře sv. Maura. „I u některých vín, která už nemají etiketu, je dohledatelný nákup i jejich původ. Dokonce jsem zjistil, že dodnes existuje firma, která je prodává,“ vysvětluje Přibyl.
Co ale zbytek? A v jakém stavu vlastně jsou identifikovaná vína? Jako sběratelské kusy lze sice případně prodat i nepitelná vína, maximální hodnotu i cenu ale vždy mají pouze ta, která se pít dají, málokdo si totiž draze kupuje pouhé vinné artefakty. Navíc nejlépe se podobně vzácné kolekce vždy prodávají jako celek, takže je nejlepší identifikovat všechna vína. „Je potřeba, aby vznikl odborný konsenzus, jak máme postupovat dál,“ vysvětluje Wizovský.
Dobrý vkus Relikviář sv. Maura a stará vína za miliony nejsou jediným překvapením bečovského hradu, tyčícího se nad údolím táhnoucím se mezi Plzní a Karlovými Vary. Spíš naopak: sídlo postavené nejspíš ve 14. století je překvapení plné. V pracovně zdejšího kastelána například skončil v rámci poválečných přesunů majetku dřevěný pracovní stůl, který si během tažení Evropou oblíbil sám Adolf Hitler. A ne úplně tradičně na Bečově skončil i současný kastelán: původně chtěl být buď učitelem, nebo policajtem – a stal se strojvůdcem.
Až později si podle svých slov „složitě“ dodělal příslušné školy, takže nakonec dělá kastelána. „Kastelán je něco mezi,“ usmívá se, zatímco mě nadšeně zásobuje informacemi o hradu.
Bečov byl po druhé světové válce znárodněn v rámci Benešových dekretů, protože rod Beaufort-Spontin kolaboroval s nacisty. Tedy přinejmenším úředně, podle kastelána tehdy majitelé na hradě vyvěsili hákové kříže a jejich synové bojovali v řadách wehrmachtu. O všechno ale Belgičané přece jen nechtěli přijít: než ze svého českého panství přesídlili do Rakouska, ukryli právě relikviář i víno pod dřevěnou podlahu v kapli, evidentně dobře znali jejich hodnotu. Pod sutí oboje zůstalo, než v roce 1984 americký obchodník rakouského původu Danny Douglas československý stát kontaktoval; chtěl v Československu trochu tajemně koupit „neurčenou historickou památku“.
Jeho tajemnou zápletku rychle rozmotali i bez majora Zemana kriminalisté, kteří se Douglasem nechali přivést přímo pod podlahu v kapli. Pro komunisty vždy hladové po dolarech to musel být svého druhu danajský dar: byli totiž připraveni případný nález zpeněžit, ani oni si ale netroufli na Západ prodat relikviář sv. Maura, po korunovačních klenotech druhou nejcennější tuzemskou památku.
Zatímco z jeho objevení logicky udělali senzaci, víno zatloukli do beden a šoupli pod zem.
Proč aspoň velkoryse nezapili svůj objev, jak to uměli? „František Maryška (šéf kriminalistů – pozn. autora) na to vždy v diskusích s veřejností odpovídal otázkou, jestli by se oni napili z láhve nalezené v díře, kde byly i kosti svatých. Navíc láhve vína tehdy vypadaly nevábně a policejní důstojníci asi nebyli ti, kdo by je vypili,“ myslí si kastelán. Podle něj platí určité zmatení ohledně cenného vína dodnes, v Česku totiž jde o něco naprosto ojedinělého. „Už se nám to vrací i tím, že si mnozí lidé myslí, že jsme si to celé vymysleli,“ ilustruje Wizovský bizarní situaci. A mimochodem: ani v Bečově dodnes nevědí, kde měli někdejší majitelé hradu vinotéku, ta v archivních plánech chybí. „Víme ale, že měli dobrý vkus,“ podotýká Přibyl.
Úřední šiml Všechny láhve nyní odpočívají ve sklepě s teplotou kolem devíti stupňů, dozvídám se při sestupu do útlé sklepní kobky. „Je to dobrá reklama pro IKEA,“ ukazuje Wizovský na dřevěnou vinotéku ze švédského řetězce. Má pravdu, málokomu na světě leží vína za desítky milionů korun na laciné polici. „Tohle je půlmilionová lahvička, podle mě perfektně pitelná. Korek vypadá, jako by to zátkovali včera,“ bere Přibyl opatrně do ruky zaprášené Château d’Yquem 1892. A stejně tak i burgundské Corton 1899, jehož hladinka v hrdle neubyla ani o centimetr. „A tady je zase krásný výstavní kousek, na kterém je vidět, že víno je dávno mrtvé, protože už ho v láhvi zbývá poslední deci. Je to ale důkaz toho, že dobré víno nikdy nerosolovatí,“ demonstruje someliér na jiné láhvi.
Identifikovat a přezkoušet všechna vína nebude snadné ani odborně, ani úředně. Rod Beaufort-Spontin s Českem dodnes nekomunikuje kvůli vyvlastnění majetku a starý princ Croix, jenž na hradě žil s bývalými majiteli a nyní obývá zámek nedaleko Rakovníka, nemá o nákupu vína informace. Vypátrat původ neznámých láhví dohledáním příslušných zahraničních obchodníků dokáže jen specializovaná soukromá firma a stojí to peníze, přestože si Přibyl myslí, že zákazníci jako někdejší bečovští páni příliš dodavatelů neměli.
I kvůli stanovení přesnější hodnoty celé kolekce a jejímu dalšímu využití by bylo potřeba převézt vína na přezátkování, při němž se i přechutnají, to ale musí provést konkrétní vinařství. Některá z nich by to možná ráda udělala i zdarma, protože je také určitě zajímá kondice takhle staré vlastní produkce, přesto však někdo musí schválit a zaplatit cestu – pro státní byrokracii těžké sousto. Chybí na to předpis.
„Protože vína mají status mobiliárního fondu, musíme před jejich případným přezátkováním zjistit, jestli tím hodnotu ztratí, nebo si ji uchovají,“ vysvětluje Wizovský. Kdyby totiž některé láhve klesly na ceně zjištěním, že jsou prošlé, mohl by stát někoho hnát k hmotné odpovědnosti. Ironií dost pravděpodobně kastelána, který se o víno stará jako málokdo před ním. „V tuto chvíli musíme vypracovat expertní zprávu a následně sbírku necháme položkově ocenit. Co dál, to musejí rozhodnout příslušné státní orgány,“ dodává kastelán. Vína tak možná čeká dalších sto let v chládku. l
Několikrát jsem žádal různé instituce, aby se tím zabývaly, bohužel ale v této věci nikdo nereagoval.
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz
